Michael Burleigh (*1955) patří mezi nejvýznamnější britské historiky. Věnuje se převážně moderní německé historii, zvláště studiu nacismu, rasismu a totalitních ideologií. Publikoval řadu knih přeložených do mnoha jazyků včetně češtiny; mimořádný ohlas získala zejména jeho Třetí říše. Letos se z jeho díla objevily česky hned dva velmi obsáhlé svazky: Pozemské mocnosti, v nichž se snažil ukázat, kam mohou vést snahy po zničení tradičních náboženství, a poté nedávno Morální dilema: Dějiny druhé světové války.

V něm čerpá ze svých předchozích děl a zároveň opouští tradiční politický a vojenský pohled: popisuje druhou světovou válku z psychologického a morálního hlediska. Na konkrétních příbězích zachycuje rozhodnutí, která museli jejich aktéři činit pod obrovským tlakem. A ukazuje, jak může válka proměnit cítění jedinců i společenstev. „Burleigh nemoralizuje. Jeho kniha není morální kompas, ale morální mapa,“ napsal v recenzi knihy deník Guardian. Zároveň však historik nikdy neopomene podotknout, že druhá světová válka byla boj proti zlu. Bere vážně námitky proti některým akcím Spojenců, kterým se v knize logicky věnuje nejvíc. Ale sebebolestnější „vedlejší ztráty“ podle něj nemohou zastřít, kdo byl v právu.

Burleigh zkoumá nejen armády, nahlíží i na zajatce a civilní obyvatelstvo a morální dilemata provázející válku zachycuje ve velké šíři – od vzestupu militantních režimů přes uchvácení Polska, obranu Británie a organizování protinacistického odboje až po poválečné odsouzení dopadených pachatelů. Vykresluje plastické portréty hlavních protagonistů i ovzduší, v němž válečné štáby přijímaly rozhodnutí. Líčí také vztahy mezi vojáky na opačných stranách fronty: pokud byly až příliš přátelské jako v Africe, měli velitelé podřízené cíleně vést k větší nenávisti k nepříteli. Zabývá se i proměnami kolektivního vnímání druhých národů – například Japonců v Americe, kdy předválečná představa o drobných krátkozrakých lidech byla brzy vystřídána strachem ze supermanů vyznačujících se vojenským mistrovstvím. Tento poopravený názor byl ovšem podle autora do jisté míry pravdivý: „Japonci byli skutečně neobyčejně stateční a stoičtí.“

Velkou pozornost věnuje kniha způsobům, jimiž se po roce 1945 společnosti vyrovnávaly s válečnými vinami. Nejhůře z toho vychází Japonsko, Burleigh však odmítá kritizovat Spojence, že nebyli s to vystopovat válečné zločince. „Prostě to tak bylo, dílem i proto, aby se posléze ve studené válce podařilo Německo a Japonsko začlenit do spojeneckého bloku proti Sovětskému svazu a jeho satelitům,“ konstatuje.

Pochopení ale nemá autor pro západní představitelé appeasementu, především Nevilla Chamberlaina, jehož obličej prý občas připomínal roztomilou lamu. Měl sice minimum přímých zkušeností se zahraniční politikou, ale o to víc ambicí do ní zasahovat. Lidé jemu podobní sami sebe viděli jako realisty, ale jejich chiméra o evropském mírovém ujednání bez hrozby války byla neuvěřitelně idealistická. Vlastně si tak vypěstovali Hitlera, kterého viděli jako hráz proti SSSR. Zároveň Burleigh připomíná, že Churchill neměl rád Stalina, přesto se nakonec stali spojenci.

Autor obhajuje spojenecké nálety na Německo, za nimiž Churchill stál, a nesouhlasí s argumentem, kdy jsou srovnávány s holocaustem: „Žádný seriózně uvažující člověk nemůže porovnávat bombardování se zabíjením civilistů, kdy jediným rizikem bylo pocákání krví.“ Se stejnou dikcí mluví o použití atomových bomb v Japonsku. Cituje názor anglikánského biskupa, že zastavení náletů by nebylo ani rozumné, ani křesťanské. A na misky pomyslných vah proti obětem v Hirošimě a Nagasaki pokládá otrocké pracovníky přivezené do Japonska z Koreje a Indonésie, kterých umíralo sto tisíc měsíčně.

Stejně tak navrhuje změnit optiku při odsuzování Britů a Američanů za to, že nezničili přístupové cesty do koncentračních táborů nebo přímo tábory. Naopak se ptá, proč nejsou stejně přísně posuzováni Sověti, kteří k nim měli minimálně koncem války geograficky mnohem blíže. Důvod vidí v ideologické zaslepenosti některých historiků i v nepřístupnosti ruských archivů. Ohledně povahy komunistického režimu si přitom nedělá iluze: píše o rovnocennosti nacistických a sovětských zločinů proti lidskosti a připomíná sovětský antisemitismus.

Autor nenabízí vyčerpávající historii světové války, ale spíše zamyšlení nad morálkou, kam se vešli i Češi. Jestliže u Timothyho Snydera, kterého může kniha občas připomenout, měli marginální postavení, Burleigh se jim naopak obsáhle věnuje v souvislosti se dvěma momenty. U mnichovské dohody konstatuje, že národnostní minority první republiky vykazovaly stejný egoismus, jakým se projevovali Češi za Rakouska-Uherska. Atentát na Heydricha oceňuje za to, že posílil morální odhodlání Spojenců, a nesouhlasí s těmi, kdo považují následné vyvraždění Lidic za bezvýznamné.

Burleigh osvětluje i chování nacistů, kteří v opozici brojili proti rypákům u žlabu, ale po nástupu k moci udělali z obohacování základní pravidlo. Zároveň ukazuje, že i nacisté měli svou morálku. Připomíná, že velká část Němců se hlásila ke křesťanství, a konstatuje, že svou árijskou etiku měli i příslušníci jednotek SS. Rovněž japonští vojáci měli ponětí o rozdílu mezi dobrem a zlem, neexistoval ale vyšší mravní řád, který by vyvážil diktát důstojníků, jež zase byli oddaní císaři.

Asi nepřekvapí, že autor se vymezuje vůči tezi Hannah Arendtové o banálním zlu, kterou vyslovila v souvislosti s Adolfem Eichmannem. Burleigh nevyvrací myšlenky o těch, kteří jen bezmyšlenkovitě plní rozkazy, ale doplňuje je líčením zločinců, kteří svoje činy prováděli nikoli od psacího stolu, nýbrž tváří v tvář obětem, s jasným vědomím a dobrovolně. Browningovu knihu Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a konečné řešení v Polsku (Argo, Praha, 2002), která je pro vysvětlení takového jednání i pro celkový morální rozměr války velmi důležitá, kupodivu vůbec neuvádí.

Ne každý nalezne v Burleighovi neotřesitelnou morální jistotu, již v knize shledal recenzent deníku The Telegraph. Na bolestná dilemata neexistuje definitivní odpověď, ale můžeme o nich přemítat nad knihou, která je nabitá informacemi a napsaná s vypravěčským talentem, jenž spojuje smysl pro detail s ohledem na celek. Autorovi každopádně nelze ani upřít erudici, s níž svůj konzervativní postoj obhajuje, a tvrdošíjnost, s níž hlásá: „Některé vlastenecké mýty jsou nejen užitečné, ale i pravdivé – stejně jako ctnosti, které je provázejí.“ Kniha je polemicky zaměřena především proti revizionistickým intelektuálům, kteří flagelantsky kritizují západní civilizaci, ale na jiné stejně přísné standardy neaplikují. Přesvědčivé argumenty u něj najdou zastánci současného západního mainstreamu, což může leckomu připadat jako málo napínavé, záživné či provokativní. Ovšem hlásat, že právě tradiční interpretace je správná, také vyžaduje odvahu.