Nalézt autora, který by se s tak velkou mírou přesvědčivosti a do hloubky zabýval filozofickými a mravními aspekty války, viny, trestu a konečně i otázkou atomové energie využité, respektive zneužité v jaderných zbraních, jakým byl německý filozof a lékař Karl Jaspers (1883–1969), není vůbec snadné. Zástupců současného myšlení o významu nukleárních zbraní existuje sice celá řada, ale Jaspers je v tomto ohledu dosud formující postava. Z těch, kteří podněcovali diskusi na dané téma, stáli u počátků jaderného výzkumu a byli literárně činní, uveďme, a to dosti subjektivně, alespoň pár myslitelů: Alberta Einsteina (On Peace, 1960; The Russell-Einstein Manifesto, 1955), Josepha Rotblata (Leaving the bomb project, 1985) či Bertranda Russella (Common Sense and Nuclear Warfare, 1959).

Vedle u nás asi nejznámější Jaspersovy knihy Otázka viny: Příspěvek k německé otázce (například Academia, 2006, přel. Jiří Navrátil, autor předmluvy a medailonu Ladislav Hejdánek) jmenujme jeho Šifry transcendence (Vyšehrad, 2000, přel. Vlastimil Zátka) a zajímavý titul Filosofická víra (ISE a Oikoymenh, 1994, přel. Aleš Havlíček et al.). Objemná kniha s názvem Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době je rozpracováním původní rozhlasové přednášky z podzimu roku 1956. V knize, která vyšla prvně v roku 1958, Jaspers připomíná a zhusta cituje i další autory, již se zabývali námětem svobody, politiky, politických systémů a spravedlnosti, do tohoto dlouhého seznamu patří například Immanuel Kant, Max Weber, Alexis de Tocqueville, Hannah Arendtová, Mahátma Gándhí či Friedrich Nietzsche. Jmenný rejstřík obsahuje desítky dalších známých osobností: Winstona Churchila, Karla Marxe nebo H. G. Wellse.

Publikace o téměř šesti stech stranách je rozdělena, vedle Jaspersovy mnohastránkové předmluvy a doslovu Milana Sobotky, do tří velkých oddílů: Jak obecné diskuse vedou k hranicím: politika, étos, oběť; Současná politická situace světa ze stanoviska západního člověka a Prosvětlení situace člověka v objímajícím. Oddíly se dále dělí do kapitol a podkapitol a tvoří, jak lze usuzovat, jednotlivá zastavení jeho rozhlasových úvah. Mnohé pojmy, jako například právě „objímající“, přímo souvisejí s autorovým filozofickým dílem. I proto se čtenář při četbě knihy setká s kategoriemi, jež jsou pro Jasperse typické: mezní situace, svoboda, existence, bytí, pobývání, čas, orientace ve světě, existenciální rozhodnutí, rozvažování, rozum, předmětný, nepředmětný, já, filozofie, věda, filozofie dějin, dějiny filozofie či transcendence. Hlubinné a kontextuální ponory do politické filozofie, etiky, historie, psychologie a náboženství ukazují, do jakých podrobností autor problematiku války, atomové bomby a přítomných i budoucích výzev, týkajících se hlavně atomového odzbrojení, promýšlel.

Nechtění vědět

Jaspers se ve svém díle odvolává na tzv. novou skutkovou podstatu, tj. stav, v němž „odborníci s naprostou určitostí říkají, že dnes je možné, aby čin lidí způsobil totální zničení života na Zemi“. Z ní odvozuje svůj pohled na věci minulé (války, násilí, negativní i pozitivní příklady politických rozhodnutí, fenomén oběti či na úlohu státu) i na věci budoucí (všesvětový mír, neutralitu, otázky hospodářské i populační, stanoviska vědců, zvláště fyziků, benefity demokracie i opodstatněnou či falešnou důvěru v různá technická či politická východiska). Demokracie je pro něj, člověka západní kultury a tradice, výsostným prostorem, jenž nás učí, nabádá a zároveň vytváří podmínky, v nichž můžeme v každodenních i osudových okamžicích svobodně jednat nejen ve svůj prospěch, ale také pro druhé.

Komunikace svobodných lidí ve svobodě se jeví jako zcela zásadní. „Jedinou skutečnou garanci bytí,“ píše, „lze zakusit v komunikaci. Vypadneme-li z komunikace… pak vidíme nicotu nebo pustotu pobývání, jež ztratilo existování.“ V otázce mezikulturního, mezinárodního, mezistátního, politického i mezináboženského setkávání a střetávání hraje dialog občanů i státníků klíčovou roli. Pokud se vytratí, nastupuje násilí, války a teror. Komunikace vytváří naději, že věci budou uspořádány ne nutně ideálně, ale rozumně. „Svým rozumem,“ píše Jaspers, „sice nejsme schopni dosáhnout posledních důvodů, zřejmě však můžeme vyjasnit bytí pro nás a to, co chceme.“

Hrozba atomových zbraní, které mohou úplně zničit svět, otevírá nakonec „problém pobývání lidstva vůbec“. Právě vzdání se nukleárních zbraní se Jaspersovi jeví jako „bod obratu celých dějin“. Tvářit se i dnes, šedesát let po vydání přítomné knihy a v relativním bezpečí, že jaderný armagedon nehrozí, je sice pro ducha a duši lákavé, ale nerozumné. „Nechtění vědět je samo již neštěstím.“ Směrovky, které Jaspers nabízí, jsou dnes stejně aktuální jako v době svržení jaderných pum na Japonsko či v údobí velkých poválečných jaderných testů a krizí.

Společenství rozumu a odpovědnosti

Německý filozof sám sebe nechápe jako proroka, neboť „nemluví totiž bez jiného zplnomocnění než myšlení rozumem, který je vlastní každému člověku“. Snad by i věřil na záchranu od proroků, ovšem jen tehdy, „kdyby byli s to zapůsobit svým kouzlem nejen na nejvýše stojící lidi, ale i na masy a přesvědčit je příkladem, silou víry a požadavkem pokání“. Jenže Jaspers v proroky nevěří. Je si vědom, že „na místo proroka dnes pro lidi ihned nastoupí ‚vůdce‘, jehož pozdravují jako spasitele“. Naděje netkví v nalezení nebo vytvoření proroka či vůdce, nýbrž ve společenství rozumu a sebeodpovědnosti. Oběť člověka pro dobrou věc, v níž má na zřeteli hlavně druhé, ať už je to voják, nebo ten, kdo slouží druhým“, je pro Jasperse čímsi „nadčasovým, nadsmyslovým a nepodmíněným“. „Oběť,“ říká, „i když je marná, není nesmyslná.“ Je třeba si stále uvědomovat, že všichni, od lidí zdánlivě bezejmenných po politiky velkých stran a zemí, stojí „ve světě, který není správně zařízen“. Nežijeme v ideálním prostředí. Když se veškerá odpovědnost naloží na vůdce, který „přece ví a věří“, co má dělat, je zle. Filozof neúnavně volá po odpovědných státnících. To je však možné jen tehdy, když se s politiky v jejich dobrých idejích spojí ostatní a převezmou svůj díl odpovědnosti za sebe i druhé.

Karl Jaspers jde ve svých úvahách o atomové bombě často do velkých podrobností (ne však přísně technických), je skvěle obeznámený se závěry tehdejších exaktních vědců. Ti dnešní mohou při četbě aplikovat jeho teze na současný stav bádání a praxe. Autorovy obavy i naděje však může s aktuální politikou jaderných mocností a odzbrojování konfrontovat každý. Zdá se, že některé filozofovy myšlenky a zvláště ty, které tkví v naději na rozumnost a kooperaci, se ujaly a přinesly alespoň nějaký úspěch. Civilizované státy vlastnící atomové zbraně (USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Indie; Izrael, Pákistán) snad jsou i přes některé vážné dějinné momenty od jaderné apokalypsy zatím na hony vzdáleny. Hrozbou tak zůstává případné zhroucení velkých demokracií a nastolení nových totalit a samozřejmě také Severní Korea, jejíž vůdce a představitelé by Jaspersův burcující hlas, kdyby ho vůbec znali, nebrali v potaz vůbec.

Se zápisníkem

Rozsáhlá kniha o všemožných aspektech výroby, držení a použití jaderných zbraní najde čtenáře nejen v řadách historiků vojenství, politologů, etiků a filozofů dějin, ale i u těch, kteří se v širším ohledu zabývají fenoménem lidské svobody, demokracie, správy věcí veřejných a nenásilí. Jaspersův náročný titul, který vás zřejmě přivede i k jeho klasickým filozofickým pracím, budete číst se zápisníkem v ruce. Na každé stránce totiž najdete množství podnětů, jež vás nasměrují do příbuzných oborů – od politologie přes teologii k dějinám náboženství. Knihu lze ovšem chápat i jako bohatý rozcestník k promýšlení toho, co obecně souvisí s životem, s jeho genezí, vývojem a koncem. Ne nadarmo zní název poslední kapitoly Přítomnost. Jaspers v ní rozvádí myšlenku o přítomnosti, která je věčností. V každém případě se musí čtenář vybavit přinejmenším dobrými historickými znalostmi, trpělivostí a časem, protože učíst Atomovou bombu není, už pro její rozsah, nijak snadné.

Pozoruhodný výkon odvedl překladatel Milan Váňa, známý například přetlumočením knihy Thomase Manna O sobě. Autobiografické spisy (Academia, 2016) nebo překlady některých prací populárního rakouského literárního vědce a filozofa Konrada Paula Liessmanna. Váňa brilantně vystihl hodnotu jaspersovského jazyka; jeho překlad je civilní a skvěle zprostředkovává jádro autorova naléhavého sdělení. Díky němu je i dnes tak obsáhlá výpověď atraktivní a inspirující.