Od výcviku až po smrt na bojišti
Holmes, Richard. Obrazy války (in MFD)

Od výcviku až po smrt na bojišti

Autor čtenáře provází ponižujícím procesem základního výcviku přes budování pouta k ostatním členům jednotky (ti, kteří prošli náročnou iniciací, přitom obecně považují skupinu za mnohem přitažlivější než ti, jejichž iniciace byla mírná) až po vyčerpání, samotu, utrpení a smrt na bitevním poli či návrat domů. Využívá přitom široké spektrum přístupů z oblasti psychologie, sociologie či sociobiologie.

Ročně u nás vychází mnoho desítek titulů na téma válek a vojenství (v některých letech i přes sto titulů) a já se přiznávám, že z nich většinou nepřečtu ani jedinou.

Občas ale dělám i výjimky, jako v případě knihy Obrazy války. Chování člověka v bitvě od renomovaného britského historika Richarda Holmese. Autor čtenáře provází ponižujícím procesem základního výcviku přes budování pouta k ostatním členům jednotky (ti, kteří prošli náročnou iniciací, přitom obecně považují skupinu za mnohem přitažlivější než ti, jejichž iniciace byla mírná) až po vyčerpání, samotu, utrpení a smrt na bitevním poli či návrat domů. Využívá přitom široké spektrum přístupů z oblasti psychologie, sociologie či sociobiologie, které aplikuje na historické prameny především osobní povahy z posledních dvou set let evropských dějin – od napoleonských válek přes oba světové konflikty až po válku o Falklandy. Poprávu přitom dokládá, že v člověku je hluboce etologicky zakořeněno nejen násilí, ale i mechanismy protikladné, takže kupříkladu když vzdávající se voják vychází z bunkru s fotografií vlastních dětí v ruce, je to analogické situaci, kdy se samec rodu makak snaží přiblížit k vůdci klanu a „vypůjčí si“ k tomu mládě, aby se vyhnul jeho případné agresivní reakci.

V protikladu k těm, kteří jako Erasmus Rotterdamský tvrdí, že vojáci nejsou lidé, „snad jen vzezřením“, či hlásají jako Albert Einstein, že „pro vojáka je mozek zbytečností, jeho potřebám by vcelku postačila páteř“, se autor snaží líčit povolání vojáka nejen v jeho hrůze a nízkosti, ale i ušlechtilosti, čestnosti a pozitivně chápané touze po hrdinství (a výrazně protestuje proti tomu, že citovaní autoři připravují vojáky o důležité charakteristiky lidství).

Souhlasně přitom cituje W. Jamese, že „válka je nejsilnějším projevem života. Válka je život in extremis.“ Mnozí vojáci, již prošli bitvou, podle Holmese tvrdí, že až díky tomuto zážitku pochopili, co je v životě skutečně důležité. Navíc na bojišti, pod tlakem nebezpečí, je nebe modřejší a „vítr svěžejší“, a tak nejeden voják vyznával: „Ty dny v divoké krajině, ta společnost mnoha mužů v poli, to vše jsem si po většinu času užíval… Strach a nebezpečí byly stejně tak vzrušující, bylo to jako existenciální sen.“ Navíc podle autora válka dokáže strhnout sociální bariéry a otevře lidem oči k údělu těch méně šťastných. Není tedy divu, že po návratu ti, kteří přežijí, mohou v každodenním životě ono existenciálno jaksi postrádat: „žádná romantika, žádná barvitost, nic, pro co by člověk trpěl nebo se smál“. Jak Holmes podotýká, je štěstí, že je válka tak strašná, jinak bychom v ní mohli najít zalíbení.

V odporu k Einsteinovi se Holmes zastává i pověstného vojenského drilu, cituje přitom slova psychologa MacCurdyho, že nikdo ještě nevymyslel jiný způsob, jak rychle vštípit návyk k automatické poslušnosti tak, aby přirozené instinkty vojáka byly i v těch nejhorších chvílích podřízeny duševnímu vlivu velitele. Autor zdůrazňuje, že i když vojáci v bitevním stresu ztrácejí pozornost, naštěstí i pak vykonávají to, „co se od nich očekává, prostě proto, že je to zautomatizováno“. Situaci vojáků autor líčí i v ještě méně patetických souvislostech: jak například na frontě řešili poměrně častou situaci dlouhodobého průjmu, kolik vojáků hyne a hlavně hynulo kvůli střelbě vlastních spolubojovníků, či dokonce mimo bojiště (až v roce 1944 prý nastala situace, kdy měl britský voják větší šanci, že bude zraněn na bojišti než mimo ně). Popisuje i nudu či stálé čekání na nepřítele (někteří vojáci americké občanské války prý svůj pobyt na bojišti popisovali tak, že nikdy žádného nepřátelského vojáka neviděli).

Samotný nepřítel je přitom často vykreslován jako nečlověk, aby bylo snadnější jej zabíjet (zde Holmes přiznává, že i vojáci se někdy uchylují ke stejné argumentační strategii jako Erasmus), o to větší je pak překvapení, když mnozí ve svých protivnících s údivem objevovali stejné lidi, jako byli oni sami.

V knize najdeme i exkurs, jak se během časů proměňovaly pachy dominující bojišti, co všechno mohlo na bojišti zabíjet (včetně různých létajících částí lidských těl), ale i to, jak okouzlujícím estetickým dojmem mohou v noci působit létající bomby či granáty.

Autor souhrnně konstatuje, že „válka obsahuje prvky tragédie i frašky“ a že se jedná o „největší drama ze všech, jež má hluboký dopad nejen na přímé účastníky, ale také na jejich rodiny a přátele“, pochopitelně tedy nenechává stranou ani humorné aspekty vojenského života. Líčí třeba první reakci jakéhosi vojáka na dělostřelecké bombardování: „Musejí být šílení. Nevědí snad, že je to nebezpečné, střílet na jiné lidi?“ (při níž si český čtenář nemůže nevzpomenout na Švejka), referuje o četných morbidních historkách, při nichž prý byla kupříkladu ruka mrtvého vojáka vyčnívající z mělkého hrobu okomentována jako žádost o žold, zmiňuje se i o jistém vojákovi, který si v době zvýšených kontrol kvůli prevenci pohlavních chorob nechal na vnitřní stranu předkožky vytetovat vzkaz „Zdar, doktore“.

Sexualitě autor věnuje vůbec velkou pozornost. Snaží se například čtenáři vsugerovat představu, že existuje spojení mezi válkou a zvýšenou sexualitou, což chce doložit statistikami, podle nichž odpírači vojenské služby mají mnohem pozdější první sexuální zkušenosti (a vojáci oproti nim častěji navštěvují prostitutky). Dává také do souvislosti vojákovy pocity očekávání první bitvy s podobnými pocity ve vztahu k prvnímu sexu, oba typy zkušenosti podle Holmese „můžeme považovat za zásadní milníky na cestě k dosažení mužnosti“. Já, držitel modré knížky, si zde ovšem dovolím s autorem polemizovat: četnost návštěv u prostitutek se mi nezdá jako nejlepší indikátor sexuality (proč zvýšenou sexuchtivost nerealizovat ve vztahu se stálou partnerkou? To voják na frontě nemůže, ale jiní přeci ano…). A autorova slova o „zásadních milnících“ pak už jasně sugerují představu, že kdo jedním z nich neprojde, skutečné mužnosti ani dosáhnout nemůže, což je tvrzení – zvláště v dnešní době, kdy nejen u nás už vojna není povinná – skoro úsměvné.

Vedle odpíračů autor nemá příliš v lásce zřejmě ani dezertéry, u kterých opět zdůrazňuje, že podle jednoho výzkumu „často vykazovali známky mentální nedostatečnosti či psychických poruch“ – ačkoli nechci tvrdit, že by si statistiky autor vymyslel, odvolal bych se přeci jen na známá Churchillova slova, že nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.

Autor také ukazuje, jak výrazně se vojenské řemeslo v mnoha ohledech mění: ještě na počátku 19. století ztrácel voják podle Holmese naprosto kontakt se svým domovem, což bylo v některých oblastech podtrženo rituálem, při němž byla za odcházejícího odvedence sloužena zádušní mše. Dnešní praxe je sice jiná, autor ovšem jakoby nostalgicky konstatuje, že i dnes může být u vojáků jinak obecně „pozitivní kontakt s domovem někdy spíše kontraproduktivní“.

Dávno pryč jsou také doby vypjaté vojenské cti, kdy se jistý britský důstojník, jenž si před bojovou akcí sundal epolety a sejmul chochol, „stal terčem výsměchu a kritiky a byl brzy přinucen opustit regiment“. Poutavě autor píše i o upadajícím významu přísahy: ještě dezertéři wehrmachtu se za druhé světové války snažili usmířit své svědomí tvrzením, že přísahu podepsali tužkou, nebo že poddůstojník, který rituál vedl, k nim stál zády, takže byla neplatná (když jsem nedávno slyšel stížnosti některých bývalých československých vojáků, že je po rozpadu republiky nikdo nezprostil jejich slibu zaniklému státu, byli to ne náhodou historikové, znalí starého významu přísahy). Podobně barvitě autor pojednává i o podmínkách čestné kapitulace: jeden podplukovník prý chtěl písemné potvrzení, že nedal svoji kůži lacino, zatímco jiný odmítal kapitulovat, dokud proti němu nebudou poslány tanky, a pak se po několika výstřelech vzdal.

V tomto kontextu jsou podnětné autorovy obecné poznámky o tom, že každý voják nese všechny znaky společnosti, která jej stvořila, a ten dnešní tedy „pochází z civilizace, v níž je agrese ve spojení s zabíjením zakázána a je považována za neakceptovatelnou“. A ještě hůře je na tom podle něj velitel, který se na konci 20. století musí potýkat s vojáky, kteří jsou „produktem stále méně a mně poslušné společnosti, přičemž svoji snahu velet realizuje v prostředí armády, která mezitím odhodila charismatický, heroický obraz vůdce a nahradila jej manažerským modelem“.

Možná i proto autor konstatuje, že soudobá popularita knih a filmů o válce svědčí „o zástupném naplňování nenaplněných tužeb“. Pro tento účel Holmesova kniha přímo určená není, ovšem ke komplexnějšímu poznání člověka ve všech jeho protikladných aspektech je jistě nanejvýš doporučeníhodná.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jiří Hutečka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2011, 391 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku: