V časném jaru roku 1940 sbírá osmadvacetiletá Dola de Jongová na amsterodamském trhu Alberta Cuypa peníze pro židovské uprchlíky z Německa. Množství nevraživých a antisemitských poznámek, které se na ni snesou, ji vyleká, a náhle si už není tak jistá osudem svým i své rodiny v rodné zemi. Skutečnost, že je židovka, v jejím životě vlastně nikdy nehrála žádnou roli, a teď je s ní drsně konfrontována. Rozhodne se Nizozemsko opustit.

Dola de Jongová vyrostla v Arnhemu na východě země v asimilované židovské rodině. Její otec zpíval ve sboru Matoušovy pašije J. S. Bacha a u de Jongů vždycky měli velký vánoční stromeček. Otec de Jong vlastnil v Arnhemu vlivný módní obchod s filiálkami v centru Haagu a Amsterodamu. Dolino velké přání stát se tanečnicí se mu nezamlouvalo. Otec s dcerou uzavřel kompromis: dá se na novinařinu. Specializovaná škola ještě neexistovala, a tak ji otec poslal za šéfredaktorem listu Nieuwe Arnhemsche Courant, který měl v jeho módním obchodě značný dluh. V té době u novin pracovali skoro výhradně muži a list neměl žádné reportérky. A tak Dola sedala u vlastního stolku v kanceláři šéfredaktora a podle svých slov tak získala výtečné soukromé vzdělání. Když jí však jedné nedělní noci zatelefonovali domů, že má napsat reportáž o sexuální vraždě, bylo po kariéře elévky. Otec zasáhl: tohle mu zacházelo příliš daleko.

Dola se přestěhovala do Amsterodamu, brzy získala práci u různých novin a časopisů a přece jen se přihlásila na hodiny tance. Psala mimo jiné pro významné deníky a týdeníky Het Vaderland, De Telegraaf, De Groene Amsterdammer a Het Algemeen Handelsblad. Byla nápadným zjevem v amsterodamském uměleckém spolku De Kring. Začala také psát knihy, nejprve pro děti, a v roce 1939 publikovala první román pro dospělé s názvem Dans om het hart (Tanec okolo srdce), založený na jejích zážitcích z tanečních kruhů. Když v roce 1940 Nizozemsko překotně opustila, zanechala to všechno za sebou. Snažila se přesvědčit rodinu, aby odjeli s ní, ale marně. Má moc bujnou fantazii, domníval se její otec, vždyť píše knihy.

Po dobrodružné pouti se Dola přes Paříž a Marseille dostala do Tangeru, města pod mezinárodním protektorátem. Její snoubenec malíř Jan Hoowij tam připlul svou lodí. Měli v plánu pokračovat v plavbě společně, ale vzhledem k válečné hrozbě se ukázalo, že je to příliš nebezpečné. Dne 9. května 1940, den před německým vpádem do Nizozemska, se v Tangeru vzali. Blahopřejný telegram od rodičů byla poslední zpráva, kterou od nich dostala.

Mladý pár v Tangeru, v té době mimořádně národnostně pestrém, uvázl. Hemžilo se to tam uprchlíky, dobrodruhy a špiony. Když novomanželé požádali nizozemského konzula o pomoc při vyřizování dokumentů, neprojevil velkou ochotu. Vždyť opustili Nizozemsko ještě předtím, než tam vypukla válka, a tak v přesném smyslu slova nebyli běženci. Dola de Jongová se rozhodla dávat taneční hodiny. Usilovným cvičením a nekonečnou trpělivostí se jí podařilo dosáhnout toho, že chromé dítě jednoho australského diplomata se zase naučilo dobře chodit. Na výraz vděku diplomat zařídil Dole s manželem plavbu do New Yorku. Přeplavili se tam válečnou lodí přestavěnou na dopravní. Sedm set padesát pasažérů, trojpatrové palandy, žádné místo k sezení, jen několik záchodů, tyfus na palubě, silná bouře a miny v moři. Po devíti dnech dorazili do New Yorku.

Tam musela Dola de Jongová v roce 1941 začít znovu. Napsala dětskou knihu o Nizozemsku s názvem The Level Land (Hladinozemí). Ilustrace pořídil Jan Hoowij. Není to klasický příběh s tulipány, dřeváky a větrnými mlýny, ale láskyplný rodinný portrét z doby těsně před vypuknutím druhé světové války. Rodina se ujme židovského dítěte, které uprchlo z Německa, a vyprávění končí bombardováním Rotterdamu v prvních dnech německé okupace. Kniha vyšla v roce 1943 v nakladatelství Scribner’s v edici dětských knížek o allied partners (spojencích) a zaznamenala obrovský úspěch. Byla to první kniha pro mládež o druhé světové válce a antisemitismu. Dola ji připsala otci, „wherever he may be“ (ať už je kdekoliv). Příloha The Saturday Review of Literature ji označila za „nejlepší dětskou knihu o téhle válce“.

V nakladatelství Scribner’s se seznámila se slavným editor of genius (editorem géniů) Maxwellem Perkinsem, který objevil mimo jiné F. Scotta Fitzgeralda a Ernesta Hemingwaye. De Jongová mu vyprávěla o svém pobytu v Tangeru a dodala, že by o tom chtěla napsat román pro dospělé. Perkinse to nadchlo a prohlásil: „Write me that book“ (Napište mi tu knihu). Uzavřel s ní smlouvu na román a vyplatil jí zálohu tisíc dolarů, což v té době bylo celé jmění. Dola si koupila ojetého buicka, naučila se řídit, najala si domek na Long Islandu a románem Pole je tento svět vstoupila do světové literatury. V románu líčí Aarta a Lies, mladou dvojici, která projela obytným vozem z Nizozemska přes Francii a dostala se do Tangeru. Cestou se ujali dětí, jež na útěku přišly o rodiče. Dola píše o románu svému nakladateli: „Dvojice, která byla předlohou pro Aarta a Lies, tam skutečně žila v obytném autě s malým dítětem. Také konzul s rodinou je vylíčený podle skutečnosti. Můžete mi věřit, že situace v Tangeru byla pro běžence ještě mnohem horší, než jak ji popisuji. Everybody played soccer with the refugees, kicking them from pillar to post. They were victimised by politics, bureaucracy and greed. (S běženci si každý kopal jak s míčem, posílali je od čerta k ďáblu. Byli obětí politiky, byrokracie a chamtivosti.) Když se vlády v tomto městě Společnosti národů ujal Franco, umírali jsme hlady. Chudí hynuli na ulicích jak krysy. Blokáda ze strany Spojenců to nezměnila.“ Román líčí emigrantský osud, popisuje, co to znamená, když někdo ztratí vlast. Silným dojmem působí její portrét předčasně zmoudřelých dětí, které si nedělají žádné iluze a válkou jsou zcela vykořeněné, ale přesto se společnými silami snaží něčeho v životě dosáhnout.

Román vyšel v USA v roce 1945 a od té doby, už sedmdesát let, se stále dotiskuje. Reakce v tisku jsou jednohlasně nadšené. List The New York Times píše v roce 1945: „Tahle kniha vám nevymizí snadno z paměti. Je klidná a rezervovaná, nikde se neuchyluje k bombastickému tónu, přesto je to neslýchaná obžaloba moderního válčení.“ A Associated Press je ještě nadšenější: „Neexistuje žádná jiná kniha o druhé světové válce, která by tak pronikavě líčila zdrcení. Román Pole je tento svět je napsaný s flaubertovským realismem, má v sobě lehkost i děsivost. Nádherné dílo.“

Po válce román vychází v Nizozemsku a v roce 1947 získává Prozaickou cenu města Amsterodamu, předchůdce pozdější Multatuliho ceny. Nizozemské vydání obsahuje věnování „na památku otce, matky a Jana, bezbranných, zahubených v německých koncentračních táborech“. V té chvíli už autorka ví, že rodiče s bratrem byli zavražděni v Sobiboru.

Později o tom Dola de Jongová řekla: „To drama jsem celý život potlačovala. Člověk má dvě možnosti, vytěsnit to, nebo se zabít.“ Snažila se navázat styky s příbuznými a známými v Nizozemsku, aby zjistila něco bližšího.

Dola de Jongová jako jedna z prvních rozpoznala hodnotu Deníku Anne Frankové, přeložila ho do angličtiny a nabídla nakladatelství Doubleday v New Yorku.

Po úspěchu románu Pole je tento svět řekl Maxwell Perkins: „Start me another one“ (Napište mi další). Román s pracovním názvem Het huis der argelozen (Dům bezstarostných) o životě mladé židovské ženy, která se přestěhuje do Ameriky, ale nenachází tam příliš porozumění, však zůstal nedokončený. De Jongová se vrhla na psaní recenzí pro The Saturday Review of Literature a publikovala pokračování své úspěšné dětské knihy s názvem Return to the Level Land (Návrat do Hladinozemí), o Nizozemsku v poválečném období obnovy.

V roce 1946 se seznámila s Leem Vromanem (1915–2014, všestranný nizozemsko-americký tvůrce – biolog, spisovatel a básník, výtvarník, pozn. překl.), který se právě vrátil z internačních táborů v Nizozemské Indii a Japonsku. Spřátelili se a pravidelně se stýkali. „Pokaždé, když se tu objeví, vždycky s novou básní nebo novou kapitolou románu nebo s nějakou bláznivou vystřihovánkou, jako by vyšlo sluníčko,“ říká o něm Dola de Jongová. „Moc se spolu nasmějeme. Má druh humoru, který mi tady v Americe tolik schází.“ Až do její smrti v roce 2003 jsou ve spojení. Leo Vroman jí za román Pole je tento svět složil poklonu: „Vyjádřit promarněnou sílu, promarněný život, promarněnou vodu, promarněné slunce, promarněnou touhu tak přesvědčivě a obrazně bez marných slov je podle mě mimořádně velký kumšt, a tys to dokázala.“

Při příležitosti dalšího vydání románu v USA napsal Publishers Weekly: „Pole je tento svět léty dozrává, absolutně nezastarává a stále je to přesvědčivá obžaloba válečných hrůz.“

V Nizozemsku román po několika vydáních upadl v zapomnění. Dola de Jongová tam v roce 1954 publikovala román De thuiswacht (Domácí zázemí) o lásce mezi dvěma ženami, jímž opět předběhla dobu a vyvolala u čtenářů hluboký dojem.

Současně vychovávala sama syna a k zajištění obživy nepřestávala přispívat do téměř všech významných nizozemských a amerických novin a časopisů. Pro newyorské nakladatele pracovala jako lektorka nizozemsky psané literatury a podařilo se jí vzbudit jejich zájem například o tvorbu Vlámů Huga Clause a Jefa Geeraertse či Nizozemců Jana Cremera a Jana Wolkerse. Po krátkém intermezzu v Nizozemsku se rozhodla nadobro usadit v Americe. Učila tvůrčí psaní a publikovala několik oceněných dětských knih a detektivek, které jsou také přeloženy do nizozemštiny.

Mimořádně aktivní a zajímavý život de Jongové byl navždycky poznamenaný druhou světovou válkou. Řekla o tom: „Patřím k hrstce židů, kteří to přežili, ať už díky štěstí, náhodě nebo podnikavému duchu, jenž se nezalekne útěku, neznáma, skoku do tmy. Hitler a jeho kumpáni mě posadili na vor a odstrčili od břehu. Pěkně si plavu, a pokud mě zastihne bouře, musím si poradit sama.“