Ve Starém zákoně Bůh zkouší Joba, aby Satanovi dokázal, že Job zůstane Bohu věrný i ve chvílích utrpení. Zemře mu deset dětí v hořícím domě, ztratí jmění, onemocní. Proč, když je dobrým člověkem? Příběh popírá dřívější převažující teologii retribuce, podle níž Bůh spravedlivého odměňuje a bezbožného trestá. Job ztratí vše, až začne Boha zpochybňovat – přesto se ho snaží pochopit a nakonec se k němu připoutá ještě vroucnější vírou. Náboženské dogma však nahradí ryzím usmířením.

Joseph Roth se knihou Job. Román prostého člověka (1930) rozhodl aktualizovat látku o utrpení spravedlivého, která inspirovala už mnoho umělců před ním. Děj pokrývá zhruba prvních dvacet let 20. století. První část románu se odehrává ve fiktivním městečku Cuchnov na Volyni, která je dnes součástí Ukrajiny, ale do roku 1918 patřila ruskému impériu a po první světové válce připadla Polsku. Druhá část líčí nové začátky Singerovy rodiny v New Yorku.

Slavné literární zpracování jednoho z nejznámějších starozákonních příběhů charakterizuje úspornost a odměřenost v obsahu i formě, ale také bohatý duchovní svět volyňských židů. Prostý, patetický jazyk vyprávění, připomínající starozákonní texty, tak trochu ilustruje zasmušilou prudérnost a absenci radosti, která vládla mnohým ortodoxním židovským domácnostem. Roth ale do tohoto prostředí nahlíží prostřednictvím velmi intimních témat, na jaká v bibli nenarazíme, ať už je to ochabující manželská přitažlivost stárnoucího páru, nebo – a to zásadním způsobem – otázka života s postiženým dítětem a smíření s tímto faktem.

Menuchim i po letech umí říct jen „máma“. Sourozenci ho ponižují, týrají, ale pokus utopit ho jim nevyjde… Rodiče jej přes výčitky svědomí odloží, neboť vidina zaoceánského ráje, pozemské odměny za utržené rány osudu, je příliš lákavá. Nabídku Menuchimova léčení Mendel odmítá. Zdravotnickému systému nedůvěřuje, raději zaslepeně spoléhá na Boha: „Žádný doktor ho nemůže uzdravit, nechce-li tomu Bůh. Má vyrůstat mezi ruskými dětmi? Neslyšet svaté slovo? Požívat mléko a maso, slepice pečené na másle, jak se podávají ve špitále?“ (s. 15)

Mendel v rámci synovy „léčby“ upřednostní půst a Debora chodí na hřbitov a vzývá kosti předků, zatímco domácnost upadá: „Bušila hlavou do mechem porostlých pískovcových kamenů, vyrůstajících z údů otců a matek. Zapřísahala mrtvé a zdálo se jí, že slyší jejich němé, útěšné odpovědi. Po cestě domů se chvěla nadějí, že najde syna opět zdravého. Zanedbávala svoji práci u plotny, polévka přetékala, rozbíjely se hliněné hrnce, kastroly rezivěly, zeleně se lesknoucí sklenice se tříštily s tvrdým třeskem, cylindr petrolejové lampy zčernal sazemi, knot zuhelnatěl v bědný kousíček, špína z mnoha podrážek a mnoha týdnů pokryla prkennou podlahu, omastek v hrnci se roztekl a z košilek dětí padaly knoflíky jako suché listí před zimou.“ (s. 16)

Rodiče nedbají výzvy rabína, aby mrzáčka nikdy neopouštěli: „Bolest ho učiní moudrým, ošklivost dobrotivým, hořkost mírným a nemoc silným.“ (s. 21) Raději čekají. Čekají na zázrak, uzdravení, milost. Čekají na dokumenty potřebné k cestě do USA, čekají na dopis od Šemarji z USA, posléze zas na dopis z Ruska o Menuchimovi, na Jonášův dopis z fronty… Čekání Singerově rodině vyplňuje velký kus života. Svou pasivitu však vydávají za trpělivost. Útěk z reality a zbavování se (v tomto případě nezpochybnitelné) zodpovědnosti jsou z pohodlnosti nazývány individuální svobodou.

Starší potomci dospívají a líčení jejich osudů umocňuje barvitost a napínavost vyprávění. Silný Jonáš odchází na frontu, chytrý Šemarja z ní uteče do Ameriky a coby úspěšný obchodník Sam zaplatí lodní lístky zbytku rodiny, aby ho následovala. Krásná Miriam přitahuje mužské zraky a právě ona je překvapivě hlavním vysloveným důvodem k emigraci – Mendel chce učinit přítrž tomu, že chodí s kozákem a dává se k dispozici ruským vojákům z místních kasáren.

Příjezd do Ameriky představuje střet horizontu chudé ruské rodiny s pokrokem, jaký si neuměli představit ani v nejživějším snu. Výbornou úroveň překladu
Miroslava Petříčka dokládá i následující pasáž o vyčerpávající směsici vjemů, kterým Mendel Singer musel čelit: „Bláznivý kvap, s jakým se teď řítili, sice zvedal vítr, byl to však horký vítr, ohnivý dech pekel. Žhnul, místo aby chladil. Nebyl to vítr, byl to ryk a křik, vanoucí ryk. Vytvářelo jej pronikavé řinčení stovek neviditelných zvonců, hrozivé dunění pouliční dráhy, ječivé volání nesčíslných trubek, úpěnlivé skřípění kolejnic v zatáčkách streets, hulákání Maka, který svým pasažérům vykládal o Americe prostřednictvím mohutné hlásné trouby, brebentění kolemjdoucích, hlaholivý smích neznámého spolucestujícího za Mendelovými zády, ustavičný proud řečí, jež Sam vrhal do otcova obličeje a kterým Mendel nerozuměl, k nimž však bez ustání přikyvoval s bojácným a zároveň laskavým úsměvem na rtech, který se podobal bolestivé železné sponě. […] Cítil ostrý tér z tavícího se asfaltu, ve vzduchu suchý, rozdrolený prach, ztuchlý a mastný zápach z kanálů a z obchodů se sýry, štiplavý pach cibule, nasládlý benzínový kouř automobilů, hnilobný vlhký puch z rybích tržnic, sněženky a chloroform ze synových tváří. Všechny ty zápachy se mísily v horkých výparech útočících na něho s rámusem, který zaplavoval jeho duši a usiloval roztrhnout mu lebku. Zanedlouho už nevěděl, čemu má naslouchat, na co se dívat, co čichat. Stále se usmíval a přikyvoval hlavou. Amerika se na něho vrhla, Amerika ho zlomila, Amerika ho rozdrtila. Po několika minutách omdlel.“ (s. 115–116)

To ještě Mendel neví, že nejhorší teprve přijde. Že Jonáš bude nezvěstný, Šemarja po odvelení padne na frontě v Evropě, Miriam z toho utrpí zatím těžko léčitelnou psychózu a Debora zemře žalem. Mendel odhodí s vakem modlitebních potřeb i svou neotřesitelnou víru a strach z pekla se rozplyne. Peklem jsou mu trýznivé vzpomínky na milovaného Menuchima, kterého opustil a se kterým se touží znovu shledat. Jako biblickému Jobovi mu zůstanou jen přátelé k diskusím o Bohu. Díky nim neskončí v záhubě.

Job je syrové, depresivní, ale přitažlivé čtení. Snad až příliš náhle ústí příběh v exaltovanou radost – happy end, jaký by málokdo čekal v literatuře začátku 30. let. Román totiž zahrnuje také starozákonní příběh o Josefovi – otcův miláček, trápen sourozenci, se vrací jako vítěz a ujímá se otce… Menuchim je symbolem zániku i zmrtvýchvstání. Ač zběsilý, přesto čtenářem vytoužený konec vzývá křehké štěstí překvapivého znovushledání uprostřed neposkvrněné Ameriky, která je zatím daleka Černému pátku. Tím, co se na závěr ponurého románu, předčasného testamentu volyňských židů, udá, demonstruje Joseph Roth, žid z Haliče, že věří v zázraky. Budete v ně chtít věřit s ním.