V Příběhu tisící druhé noci (Die Geschichte von der 1002. Nacht), názvem odkazujícím na slavnější dědictví světové literatury, se střetává Evropa s Persií a svět armády s prostředím nevěstince a novinových redakcí. Co začíná jako pohádka pro dospělé o tom, kterak znuděný marnivý perský šáh zatouží po noci strávené s Evropankou, končí jako zvrácený obraz naprostého šílenství – s nabídkou restartu na kolotoči v Prátru.

Rothův autorský odlitek zaniklé epochy má hustě namíchanou konzistenci. Vládce Persie přijíždí za velké mediální pozornosti na vídeňský dvůr a účastní se plesu, na kterém si vyhlédne kořist. Jakmile přání sdělí svým pobočníkům, spustí tím zběsilé persko-rakouské manévry. Vyhlédnutou ženou je totiž vysoce postavená hraběnka. Odporovat se ale nikdo neodváží. Situaci zachraňuje baron Taittinger, důstojník jezdectva: zná až příliš dobře prostou Mizzi Schinaglovou, která hraběnce jako by z oka vypadla. Vyhoví baronově prosbě a s šáhem stráví noc, za což je velmi štědře odměněna cennými perlovými náhrdelníky z Persie. Tím se otevírá sled makabrózních výjevů ze staré Vídně konce 19. století, ve které se hodnoty bortí jako domeček z karet.

Román sleduje postavy neochotné čelit možným následkům vlastního jednání od kuplířství, odmítání vlastního dítěte, úplatků, finančních machinací a lží až po ukončení života cizího i vlastního. Společenskou kritikou knížka připomíná kanonické Povídky z Vídeňského lesa Ödöna von Horvátha (1931). Rozhlasový dramaturg a překladatel Miroslav Stuchl toto známé sociální drama upravil pro rozhlasové vysílání v roce 2002, Příběh tisící druhé noci pak v roce 2012. Třebaže diagnóza doby vyznívá značně negativisticky (sám Roth se ostatně v době vzniku knihy potýkal s čím dál těžšími depresemi a závislostí na alkoholu), ústředním tématem nakonec není odsouzení lidské špatnosti, ale téma změny a proměny. Náhledy do více či méně mělkého svědomí se Roth se svými postavami doslova mazlí, ponejvíce s baronem Taittingerem:

„Někdy ho napadlo, že dlouhá léta jaksi procházel se zavázanými očima kolem nebezpečných propastí, a pouze proto se do nich nezřítil, že si jich nevšiml. Příliš pozdě se naučil pozorovat. Velká i malá nebezpečí spatřoval nyní všude. Bezmyšlenkovitě uskutečněné činy, bezstarostně provedené, prostoduché nápady, lehkomyslně vypuštěné fráze, z čisté lhostejnosti zanedbávaná pravidla, to vše se strašně vymstilo.“ (s. 147)

Kritika vypočítavosti zaujme slovníkem plným metafor a ironických narážek. Satirické líčení střetu vídeňského plebsu se smetánkou z Orientu, ale i líčení neutěšených poměrů v armádě kdesi v Karpatech a poetické zachycení prvních náznaků pozvolného odumírání monarchie, již prostřednictvím žluknoucích charakterů spíše jen tušíme ustrnulou kdesi v melancholickém oparu, knize přihrávají body. Konstrukce románu by se ale obešla bez příliš okatého roubování příjezdů perského šáha na vídeňský dvůr na začátku i na konci vyprávění.

Povolání cizího, exotického zásahu do příběhu má ale důležitou funkci: perský rámec totiž na první pohled evokuje dojem, že za dominovým efektem katastrof, kterých se uděje celá série, stojí příjezd představitele cizího světa a jeho chlípnost; když se však zahledíme do Rothova textu jeho ostrozrakem, vyjevuje se, že problémy, do kterých se inventář postav vzájemně pro vlastní prospěch namáčí, vyplývají z jejich vlastní lenosti a chamtivosti. Zcizujícím orámováním příběhu orientálními prvky Joseph Roth ve svém posledním románu nabízí pohled na to, jak lze také dospět k očištění hodnot a že tak – byť k tomu pro společnost vede cesta přes bolestné kotrmelce – to původně cizí, v tomto případě perly z Persie, může být impulsem k jejímu obrození. Chmurnou vizi uhnívání orgánů pulzující společnosti však autor bohužel performativně dovršuje rozvláčností textu, takže se nelze ubránit pocitu oddalovaného konce. Přesto je dobře, že má český čtenář díky tomuto překladu možnost poznat lépe Josepha Rotha na posledních plodech jeho tvorby.