Náboženská literatura v národním jazyku, jeden z nejběžnějších tiskařských produktů 17. a ještě více 18. století, nesla v českém badatelském prostředí dlouhá léta punc literatury určené spíše pro lidové vrstvy. Do jisté míry, zvláště pro pozdní 18. století, není toto zařazení neopodstatněné. Literární historikové 20. století tyto texty nijak jemně nediferencovali (pokud je přímo nepřehlíželi), ať už kvůli odlišně chápanému a vytvářenému narativu dějin národní literatury, nebo vysloveně z ideologických důvodů. Svou roli, rozhodně ještě na přelomu 19. a 20. století, zřejmě také hrál příliš malý časový odstup: mírně modifikované barokní texty mnohdy ještě „dobíhaly“ v běžně vydávaných modlitebních knihách (stačí vzpomenout např. produkci Steinbrennerovy tiskárny ve Vimperku), přičemž se změnil jak okruh uživatelů této literatury, tak míra porozumění, které byli intelektuálové ochotni textům, instrumentalizovaným namnoze jako „přežitek“, poskytnout. Větší pozornosti se dostávalo rukopisným modlitebním knihám jako zajímavému artefaktu, byť v centru pozornosti bylo spíše prolínání oficiální nauky (v tomto případě především římskokatolické) církve s trpěnými, nebo dokonce pověrečnými praktikami, význam rukopisů pro tajné nekatolíky nebo výzdoba.

V posledních desetiletích se díky střední a mladší badatelské generaci (Hana Bočková, Alena Fidlerová, Markéta Holubová, Šárka Horáková, Jan Kvapil, Zdeněk R. Nešpor a další) bádání v této oblasti posunulo a objevily se nové, dosud nezhodnocené aspekty, mimo jiné zvýšený zájem o čtenáře, jeho vnímání a návyky při recepci textu. Malura tedy svou monografií vstoupil na půdu do jisté míry připravenou. Uvědomuje si dvouznačnost předmětu svého zájmu, vymezeného použitím staršího pojmu „nábožensky vzdělavatelná literatura“ (ve významu spirituálně kultivujících textů) a rozpínajícího se od filologických a literárněvědných pohledů k historicko-antropologickým přístupům. Obdobně jako řada jeho kolegů chápe obvyklou periodizaci baroka jako poněkud svazující; zatímco autoři zkoumající široce používané modlitební knihy vědí, jak obtížné je rýsovat dělicí čáru kdesi v závěru 18. století, Malura dolní hranicí posouvá do poloviny 16. století.

Zmiňovali jsme autory zabývající se z různých pohledů fenoménem (spíše) rukopisných modlitebních knih, jejich genezí, etnografickými hledisky apod. Česká literární historie však modlitbě jako žánru, jak musí Malura konstatovat, věnuje pramalou pozornost (takto skutečnost by si zasloužila rozbor sama o sobě). Značnou část první třetiny monografie tedy autor zasvětil žánrové definici a historicko-typologickým souvislostem modlitebních textů. Paralelně přitom pracuje s modlitbami různého konfesního původu a analýza tak dává vyniknout žánrovým, nikoli v první řadě konfesním rozdílům a shodám. V prostředí, kde se poměrně dlouho jevil badatelsky přitažlivý protiklad (zvláště pro pobělohorské období) oficiální katolické produkce a skrývané nebo pašované produkce nekatolické, je to nesporně přínos. Zvláštní kapitola je věnována rétorice modlitby a problematice autorství. V tomto ohledu Malura uvažuje jak o dobovém pojetí autorského přínosu, odlišném od dnešního úzu, tak o specifických rysech modlitebního textu, který se vyznačuje silně unifikovanými prvky a ustálenými formulemi. Jako příklad uvádí „putování“ luterské modlitební knihy Jádro všech modliteb Caspara Neumanna.

Ještě komplikovanější než modlitba, kde je situace dána spíše absencí žánrového výzkumu v českém odborném prostředí, je pojetí meditace jako žánru. Meditativním textům věnuje Malura druhou část své knihy. Erudované úvahy o žánrových, formálních a rétorických „nástrojích“ meditace vedou k rozlišení variant, v nichž meditační texty nevystupovaly zdaleka jenom v podobě samostatných knižních celků, ale byly „zapuštěny“ do děl primárně jiných žánrů, jako např. životy Ježíše Krista, Panny Marie či svatých. Podrobněji se pak Malura zabývá dvěma konfesně odlišnými okruhy: recepcí německé rozjímavé literatury v českém protestantském prostředí a jezuitským modelem meditace (kde může v některých směrech navazovat na statě Jana Linky).

Z hlediska recepce se jedná o dva značně protichůdné případy. Německá nekatolická rozjímavá literatura byla v Čechách a na Moravě tištěna do konce druhého desetiletí 17. století (autor rozebírá české překlady Martina Mollera a Johanna Gerharda), později mohla být jenom tajně dovážena a šířena a její distributoři a majitelé museli počítat s perzekucí. Naopak meditační texty jezuitských autorů byly běžně k mání, jejich šíření bylo podporováno, nemluvě o určité alespoň receptivní praxi, kterou jejich čtenáři mohli nabýt jak na základě čistě osobního duchovního vedení (např. zpovědníkem), tak při společných duchovních cvičeních (např. v rámci bratrstva nebo farnosti). Tato rovina však v obou případech zůstává do značné míry skryta nebo je rekonstruovatelná jenom nepřímo a se značnými obtížemi.

Právě proto se Malura v třetí části soustředí ohledně použití textů především na návody, které čtenářům poskytují modlitební a meditativní knihy samy. Závěrečná část monografie je totiž věnována recepci a čtenářům a je rozdělena do tří oddílů: úvodní pojednává o způsobu četby nábožensky vzdělavatelných textů, následující o publiku, jemuž byly knihy určeny, a poslední o vztahu modlitby či meditačního textu a rozdělení času. Malura, stejně jako Fidlerová, dochází k závěru, že adresátem těchto spisů bylo v raném novověku měšťanstvo nebo maloměstské řemeslnické vrstvy, tedy zdaleka nejen venkované a venkovanky. Je možné vyslovit hypotézu, zda starší názor o většinovém zastoupení venkovského obyvatelstva mezi čtenáři náboženské literatury nevznikl pouhým mechanickým přenosem situace z poloviny 19. století hlouběji do minulosti, zvláště když se tradovaly podobné nebo totožné texty. V tomto směru pak lze jít ještě dál a zamyslet se nad větou: „v jejím středu [tj. měšťanstva] sice nenacházíme mnoho výrazných spisovatelů, ale rozhodně nelze podceňovat úlohu měšťana jako podněcovatele vzniku literárních děl či organizátora a aktivního konzumenta na poli kultury a spirituality“ (s. 215). Celá řada kněžských, resp. řeholních autorů, upravovatelů, překladatelů nebo iniciátorů vydání vzdělavatelné náboženské literatury v národním jazyku, alespoň v 18. století, pocházela z měšťanského prostředí, a i když aktivní život prožila v duchovní službě, lze je považovat za osobnosti, které mohly hrát vzhledem k vrstvě, z níž vzešly, úlohu elity zprostředkovávající duchovní literární podněty, vztaženo ke spiritualitě jakýchsi „mluvčích“, už z povahy své profese.

Malurova monografie přináší velké množství objevných a cenných podnětů (např. závěrečná úvaha o propojení meditativních textů a fascinace plynutím času, resp. jeho „správného“ a „nesprávného“ prožití), zodpovědné promýšlení tématu a vzhledem k suverénnímu propojení filologické, literárněvědné, historicko-antropologické a kulturní problematiky otvírá řadu možností, jak nově interpretovat známá témata. Čtenáři jistě zažijí při četbě potěšení z aplikace vlastních poznatků z oblasti vzdělavatelné náboženské literatury raného novověku na autorovy úvahy, definice a nastíněná řešení, což se nemusí obejít bez polemik. Inspirativní, kultivovanou a velmi čtivě napsanou knihu lze doporučit nejen literárním historikům a vědcům, ale všem odborníkům, kteří se zabývají dějinami českých zemí v raném novověku.