Nebyl jenom Jan Amos Komenský; byl i Kašpar Motěšický, Jan Myller, Jan Liberda a mnoho jiných, jejichž jména jsou dnešnímu čtenáři zcela neznámá. A přesto byly jejich písně ve své době oblíbenější než písně Komenského, jehož osobnost většinou zahrnuje celé naše povědomí o pobělohorské exilové literatuře. Ještě v nedávné době byla česká barokní literatura reprezentována téměř výhradně Komenským a další exiloví autoři zůstávali ve stínu jeho impozantního díla. Situace se nezlepšila ani po uvolnění vědeckého bádání v 90. letech, kdy se zájem literárních historiků obrátil především k domácímu, tj. katolickému baroku. Kniha Jana Malury otevírá cestu právě do těchto oblastí, kde dosud „byli pouze lvi“. Hned na začátku je třeba říci, že toto mapování neznámé krajiny je navýsost důkladné a zároveň přístupné i nepoučenému čtenáři, byť se mnohdy musí se lvy těžce potýkat...

Sám autor si je vědom toho, že šíře a dosud nedostatečné zpracování pramenů mu nedovoluje věnovat se zvolenému tématu do hloubky. Mnohdy jej nutí pouze „popisovat materiál“, případně se „těkavou perspektivou“ zaměřit na některé dílčí otázky, přičemž ani ty není mnohdy možné dovést do konce a nezůstat „v půli cesty“ (s. 10–11). Nežehrejme však na to, že 80 let exulantské písňové tvorby je příliš velké břemeno pro jednu monografii; soudobé výzkumy české duchovní písně nemají k dispozici žádnou syntézu, nepočítáme-li starší práce Škarkovy, či dokonce Jirečkovy. Lze tedy ocenit, že na pole spoře pokryté dosud jen úzce vymezenými studiemi vstupuje Malurova kniha – aniž si ovšem činí nároky na neomylnost či úplnost.

Vymezení lety 1670–1750 odůvodňuje autor v úvodu pouze tím, že se v exulantské písni „zřetelně prosazují prvky literárního baroka“ (s. 11); teprve na závěr se čtenář dozvídá, že je tím míněn mj. zvýšený sensualismus, akcentování mystické erotiky, kumulace rétorických prostředků (jako např. hyperbola, exklamace nebo enumerace) aj. (s. 245). Na rozdíl od jiných definic barokního stylu není toto vymezení pouze abstraktní formulka; pro čtenáře Malurovy knihy se stává logickým vyústěním a přehledným shrnutím celého textu. Ve shodě s autorem je však třeba připomenout, že „barokní styl“ nelze jednoznačně definovat. Exulantská písňová tvorba byla ještě na přelomu 17. a 18. století formována předchozí tradicí reformačního humanismu; její „baroknost“ nebyla nikdy tak extrovertní jako v případě tvorby katolické, pod vlivem pietismu směřovala spíše k niternosti prožitku. Exulantskou tvorbu lze tedy vnímat jako samostatnou větev české literatury, přičemž Komenský stojí pouze na počátku jejího dynamického vývoje.

Nejvíce pozornosti věnuje J. Malura rozsáhlým kancionálům Jana Myllera (1710), Václava Klejcha (1717, 1722, 1727), Jana Liberdy (1732) a Jiřího Sarganka (1737). Mezi prameny se však objevují i jiná díla, zhruba vyplňující zvolené období let 1670–1750. Autor nemohl samozřejmě pojmout do své syntézy všechno; přesto je škoda, že se o jiných zpěvnících a o kontinuitě s předchozí písňovou tvorbou dozvídá čtenář jen útržkovité informace, roztroušené v různých kapitolách. Např. četné přetisky Cithary sanctorum od J. Třanovského (1. vyd. 1636, asi 16. vyd. 1745) patrně ke kontextu pozdější exulantské tvorby náleží... Jinak ale patří reflexe kontextu k největším přínosům Malurovy knihy. Už první kapitolou rozplétá před nepoučeným čtenářem mnohdy nepřehlednou síť hymnologických výzkumů v minulosti, alespoň stručně připomíná slovenskou a německou tradici; u literárního vědce je třeba ocenit též zhodnocení muzikologického pohledu. Snad ještě zajímavější je prolínání české a německé písňové tvorby, jak je představuje třetí kapitola. Oproti starším pracím, které leckdy vynášely originalitu českých barokních básníků, je J. Malura ve svém hodnocení zdrženlivější. Jeho sisyfovská práce s českými i cizojazyčnými prameny sice ukazuje, že více než polovina písní měla svůj vzor v německých textech, otevírá tím však prostor pro množství zajímavých otázek – vzájemné vazby české a německé tvorby, různé literární zpracování pretextů... a vůbec fungování duchovní písně na přelomu 17. a 18. století.

K obecně zaměřeným kapitolám patří ještě druhý oddíl, nazvaný Spektrum žánrů. Malura se v něm vymezuje vůči dosavadním kritériím, podle nichž byly klasifikovány žánry ve starší české literatuře. Zároveň nabízí své pojetí žánrů, a to ne v podobě přehledné tabulky, ale spíše v příkladech, za nimiž může čtenář jen tušit ucelenou soustavu. Na rozdíl od přístupů, které se snaží vtěsnat starší českou literaturu do měřítek dnešní literární vědy, vychází Malura z dobového pojetí žánrů; rozvíjí je však novými literárněhistorickými metodami. Je pravda, že barokní literaturu nelze spolehlivě klasifikovat pouze za pomoci soudobých označení; příkladem mohou být právě duchovní písně. Např. píseň Pastýř jest Bůh můj jediný byla v různých kancionálech řazena jak mezi písně o církvi, tak „v čas pokušení a protivenství církve“ nebo „o Boží milosti“ (s. 387). Malurovo pojetí se ale v konečném důsledku vzdaluje dobové klasifikaci žánrů radikálněji než starší přístupy; nicméně umožňuje tím literární historii pojmově uchopit různorodost barokního písemnictví, zvláště díky pojetí žánru jako prototypu – modelu pro konkrétní literární díla.

Po počátečních obecných kapitolách následuje část věnovaná konkrétním kancionálům: Myllerovu, Klejchovu, Sargankovu a Liberdovu. Do ní je poněkud neorganicky začleněna studie o exulantském lamentu, která se tematicky se vrací ke kapitole o žánrech, stejně jako závěrečný text o písňových meditacích. Celkové uspořádání by tedy mohlo být jedinou větší výtkou Malurově knize. Je zřejmé, že autor do ní vtělil jen zlomek svých výzkumů barokní exulantské písně. Bylo již řečeno, že si je vědom určité torzovitosti svého textu. Absence základní syntézy o exulantské písňové tvorbě jej donutila omezit se většinou na zevrubný popis materiálu; zároveň je zřejmé, že jádro literárněhistorické práce vidí Malura v interpretaci konkrétních textů. Proto se tato kniha, ačkoli vypadá na první pohled jako syntéza, rozpadá spíše do jednotlivých studií. České hymnografické bádání si tedy s sebou stále nese stigma toho, že je zachyceno v mnoha vynikajících, ale úzce vymezených sondách, nikoli však v shrnující monografii...

Čtenář, který se s barokní písní setkává poprvé, bude možná v knize hledat více textových ukázek. Seznámení veřejnosti s konkrétními texty však není účelem této studie, naopak by ji jen zbytečně přetěžovalo; Malura si pro svůj odborný text připravil pole již edicemi, mj. právě výborem z písní pobělohorských exulantů ze Slezska (Čistý plamen lásky 2004; spolu s lingvistou P. Koskem). Zbývá zmínit poslední, byť nejpracnější část knihy: katalog písňových textů. Z elektronické databáze, čítající téměř 3000 položek, vybral Malura do své knihy přibližně polovinu, která zahrnuje tvorbu mladších exilových generací (tj. vymezenou přibližně lety 1670–1750). Pro ty, kdo se zabývají českou duchovní písní, se jedná o pomůcku nesmírně cennou; a patrně pouze oni si dokážou představit množství práce, která je v pozadí tohoto soupisu. A vůbec v pozadí celé Malurovy knihy. Tím, že na sebe její autor vzal nevděčný úkol setřídit a popsat dosud téměř neznámý materiál, umožnil dalším literárním historikům a zájemcům o barokní duchovní píseň stavět na pevném základě a dospět k hlubším analýzám jednotlivých textů.