Pro stromy nevidět les... Často se stává, že znalost české barokní literatury se i u mnohých studovaných lidí skládá pouze z toho, že trpící veleduch Komenský se narodil v Nivnici a že Balbín psal o českých dějinách, a proto ho taky šikanovali, někteří humanitně zaměřenější maturanti si vzpomenou i na Michnu a Kadlinského, někteří dokonce na Bridela, a ve zbytku sunt leones, protože Koniáš všecko spálil.

Tato redukce barokního písemnictví na několik málo výrazných osobností vede k tomu, že je celá česká literatura 17. a počátku 18. století charakterizována jen pomocí vybraných autorů a jejich děl. Tento způsob má ve srovnání s telefonním seznamem (vydávaným zpravidla za dějiny české literatury 20. století) několik nesporných výhod, leč skrývá v sobě i jistá úskalí. Knihy, jež jsou vybrány k reprezentaci barokní literatury, jsou často právě tím, co se z tehdejší literární produkce vymyká, a to především tematicky a žánrově. Mezi plody literární tradice baroka mnoho Zdoroslavíčků nenajdeme (i když se po Kadlinském ještě jeden vyskytl), rozsáhlá mystická skladba Co Bůh? Člověk? pravděpodobně nepatřila k běžné četbě a Labyrint světa a ráj srdce stojí v české literatuře podivně osamocen.

Přesto nelze říci, že by písemnictví českého baroka bylo chudé. Jen je tvořeno tím, co dnes nejsme zvyklí považovat za plnohodnotnou literaturu; je to směs modlitebních knížek (nebeklíče), letáků se senzačními událostmi a kramářskými písněmi o krvavých mordech, postil, kancionálů... a různých spisků, jež nelze při nejlepší vůli zařadit nikam. Pro tento typ literatury (a zvláště pro poslední kategorii) bylo často škoda platit za desky, a jejich majitelé si proto nechávali zhotovovat pevnou vazbu pro několik takových spisků dohromady. Vznikaly tak nejroztodivnější svazečky (mnohdy se vazač neohlížel ani na jejich rozdílný formát), s větší mírou nadsázky je můžeme nazvat koláží; právě toto slovo a tento druh literatury by mohl charakterizovat pestrost barokního písemnictví.

Takovým konvolutem je konečně i kniha Františku nebeský, vyslanče přesmořský, obsahující texty původem české i do češtiny přeložené, jež vyšly mezi lety 1658–1762. Spojuje je osobnost oblíbeného barokního světce, sv. Františka Xaverského. Narodil se r. 1506 ve Španělsku, během studií v Paříži se seznámil s Ignácem z Loyoly a stal se jedním z prvních členů Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuitského řádu. Po vysvěcení působil jako misionář ve východní a jižní Indii a v Japonsku. Zemřel r. 1552 na ostrově Sancian, na cestě do Číny. Stal se významným jezuitským světcem, byl uctíván jako patron misionářů a jako pomocník proti moru.

Jak ale sami editoři proklamují, nebylo jejich primárním cílem seznámit čtenáře se životem sv. Františka Xaverského, ale spíš s jeho „druhým životem“, tedy s tím, co bylo spjato s posmrtným působením tohoto světce (zázraky, slavnosti, pobožnosti...). Ve výboru se tak setkáváme s texty značně různorodými. Na počátku stojí krátká píseň/báseň Vzdychání sv. Xaverya, anonymní kramářský tisk, svou povahou i podstatou přímo erbovní dílo této edice. Poté následují texty rozsáhlejší, a to především prozaické. Hned druhý je překvapivě popis slavnosti, jež se konala v Neapoli jako dík za skončení morové epidemie; tedy žánr, jejž bychom dnes stěží označili za krásnou literaturu. Zde se však jeho zařazení zdá nezpochybnitelné a může sloužit i jako podstatný příspěvek k poučení o kulturní historii, což je také jedním z cílů tohoto výboru, v němž nalézáme mimo jiné emblemata, použitá při tvorbě slavnosti, tedy mimo literaturu. S novými proudy v literatuře se setkáváme i v kázáních, jež jsou zde zastoupena dvěma kázáními konceptuálními a jedním pozdějším, v němž se již projevuje nastupující osvícenství. Při popisu „druhého života“ samozřejmě nemohou chybět vyprávění o zázracích ani různé pobožnosti. Celek je pak uzavřen opět kramářským tiskem, a to krátkou modlitbou z poloviny 18. století.

Je zřejmé, že výběr textů ani jejich uspořádání nejsou nahodilé. Jsou zde zachyceny zásadní žánry barokní literatury, na jejichž řazení se odráží proměna literárních struktur v průběhu 17. a 18. století. Lze totiž např. sledovat, jak počáteční obliba kancionálů (písní) klesá a místo nich jsou stále častěji vydávána díla prozaická, především tištěná kázání. Celkové uspořádání edice pak (až na první píseň) podléhá chronologii. Neobvyklá žánrová rozmanitost odlišuje tento výbor od většiny podobných a stejně tak je neobvyklé jeho velmi úzké tematické zaměření. Nesnaží se ohromit novými objevy (tedy žádný „nový Bridel“), ale právě z tohoto malého výseku si můžeme udělat poměrně přesnou představu o skutečné podobě české barokní literatury.

Cenný je také přínos této práce pro poznání barokní češtiny. Paradoxně právě proto, že se nejedná většinou o díla exkluzivní, nýbrž o díla, jejichž jazyk se musel přiblížit širokým vrstvám čtenářů či posluchačů a nemohl počítat jen s úzkou skupinkou vzdělanců. I v tomto ohledu je výzkumům příznivá žánrová různorodost. Záslužný úkol edice barokní literatury je ale zároveň spojen se značnými obtížemi, notoricky známými všem, již někdy pracovali se staršími texty; na každém řádku se editor potýká s rozkolísanou (případně zcela ignorovanou) kvantitou samohlásek, rozdílnou distribucí velkých písmen, pravopisem přejatých jmen, hranicemi slov, interpunkcí a často především s nejednotným používáním toho všeho.

Existují sice některé návody pro úpravu barokních textů (např. J. Vintr: Zásady transkripce českých textů z barokní doby či edice A. Sticha, D. Šlosara, J. Malury, M. Sládka aj.), ale ty nejsou schopny vyčerpat celou problematiku a editor se nakonec vždy musí rozhodnout podle individuální povahy textu. Editorům z řad literárních vědců je možno leccos odpustit, s očekáváním o to větším se pak kritika obrací k lingvistům. To je i případ této knihy. Většinu textů připravili studenti FF UK ze semináře Čtení textů 17. a 18. století; seminář probíhal na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace pod vedením A. A. Fidlerové a J. Andrleho. Zdá se, že kolektivní dílo dodrželo zásadní předpoklad vědecké edice: se všemi úpravami nemusí čtenář souhlasit, ale o všech musí vědět. Rozsáhlý a velmi precizní ediční aparát by mohl sloužit i jako učebnice ediční práce a snad i jako malá učebnice barokní češtiny. Podobně vysokou úroveň dodržuje i úvodní studie o „druhém životě“ sv. Františka Xaverského (J. Andrle), informačně hutná a přitom střízlivě úsporná.

Charakter edice může připadat trochu neobvyklý tomu, kdo je zvyklý na edice literárněhistorické; zodpovědný vědecký přístup však čtivost knihy (umocněnou příjemným grafickým zpracováním) neumenšuje. Zdá se, že nesměle vyjádřené přání editorů, aby tato kniha byla příspěvkem nejen ke kulturní historii či dějinám spirituality, ale i k dějinám české literatury a českého jazyka, nezůstalo pouhým přáním.

Alena A. Fidlerová, Jan Andrle a kolektiv (eds.): Františku nebeský, vyslanče přesmořský. Podoby úcty k sv. Františku Xaverskému v českých textech 17. a 18. století. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2010, 248 s.