Zdeněk Ležák, šéfredaktor časopisu pro starší školní děti ABC, publikoval v poměrně krátkém časovém období už čtvrtou komiksovou knihu. Všechny trpí podobnými vadami, v obchodech si však vedou nečekaně dobře. Ležák neumí vyprávět souvislejší příběh, jeho komiksy představují sled výjevů, propojených spíše volně. Zmatený byl v tomto smyslu především jeho první knižní komiks Stopa legionáře z roku 2014, v následujícím volném pokračování (2015), nazvaném Stopa legionáře 2, už se raději o rozsáhlejší příběh nepokoušel a knihu rozdělil do osudů jednotlivých důstojníků československých legií, jimž věnoval vždy po dvou stranách textového medailonku, následovaného čtyřmi stranami komiksu. Ale ani na těch čtyřech stranách nebyl Ležák schopen odvyprávět ucelený příběh, komiks je vlastně pouhá ilustrace textu, který mu předchází, bez jeho čtení komiks nedává smysl, působí zmateně, zkratovitě, nedořečeně.

Podobně postupuje i v monografii o Karlu IV., která – podobně jako předtím příběhy o legionářích – využívá historického výročí a aktuálního vzedmutí zájmu o „otce vlasti“. Na tom, že Ležákovy komiksy vycházejí vstříc předpokládanému zájmu, není samo o sobě nic špatného, nicméně činí tak způsobem řekněme nepříliš šťastným, který ke všemu potvrzuje mýtus o tom, že komiks je pro ty, kteří jsou líní číst knihy.

V publikaci Karel IV. – Pán světa čítá komiksová část 62 stran oproti 100 stranám psaného textu. A opět komiks bez přečtení předchozích stran nedává moc smysl, čtenář se v něm ztrácí, unikají mu souvislosti a postrádá příběh. Ležák v úvodu ke komiksové části píše, že „příběh mladého kralevice v mnohém připomíná příběh moderních komiksových superhrdinů“, a že se tedy snažil „nudného krále z učebnic“ (to dal do uvozovek už Ležák) oživit například akčními scénami, jichž se může zdát na první pohled „až neuvěřitelně moc“. Nu, akční scény jsou v komiksu všehovšudy čtyři (na celkem 17 stranách), když mezi ně vedle bitev u Modeny a u Kresčaku připočítáme také příjezd Jana Lucemburského na Loket, kde malého Karla (tehdy ještě Václava) odebral matce, a nezdařený travičský atentát v Itálii. Jinak jsou to převážně dialogy, které navzdory tomu, že řečmi příliš neplýtvají, působí rozvlekle a nastavovaně. Mladší generace to asi za neuvěřitelně moc akce pokládat nebude, jejich rodiče či ještě spíše prarodiče snad. A také celý příběh Karlova vzestupu k pozici římského císaře je pojat bezvýrazně a ploše: prostě se kolem něj dějí nějaké věci, až má na posledním obrázku na hlavě korunu a je oním pánem světa z názvu knihy, což je mimochodem – při vší úctě ke komiksové zkratce – tvrzení značně nadsazené, protože i v Evropě měl ve středověku větší vliv francouzský král či papež, nemluvě o arabských či čínských panovnících, kteří tou dobou vládli větším, vyspělejším a jednotnějším zemím.

O něco lépe si Ležák vede v předchozí textové části, kde se snaží zrekapitulovat panovníkův život podrobněji a v souvislostech. Neměl to jednoduché, protože Evropa pozdního středověku byla rozdrobená na mnoho menších panství a propojena spletí rodových i lenních svazků. Urození spolu soupeřili o moc i území, přičemž s každým novým sňatkem či nečekaným úmrtím se situace mohla změnit víc než po vyhrané válce. A že v tom bude mít čtenář také trochu zmatek, není nutně Ležákova vina. Po faktografické stránce asi knize není moc co vytknout, autor snad mohl místy čerpat z nejnovějších informací (například aktuální hit internetu, informace o Karlově těžkém zranění, které utrpěl, když se inkognito účastnil rytířského klání v Itálii, byla k dispozici nejpozději v knize Jiřího Ramby Tajemství Karla IV. z roku 2015).

Trochu horší je to po stránce stylistické. Zdeněk Ležák především opakovaně unavuje oslovováním čtenářů, když upozorňuje, že se vrací již k něčemu řečenému. Hned dvakrát je objektem takového familiérního připomínání Ludvík Bavorský: „Vzpomínáte, jak byl Ludvík Bavor zvolen římským králem?“ na straně 50, o 25 stran dál je opět zmíněn a hned: „Vzpomínáte si na něj?“. Ležák už tak zbytečně často vypisuje, co všechno uvedl předtím; toto „oživování“ dějepisné látky přímým oslovováním si mohl úplně odpustit, stejně jako některé další obraty, které mají mladým čtenářům čtení usnadňovat. Zato si po sobě mohl lépe přečíst předmluvu, kde píše o pražské univerzitě, že byla „svého času první na sever od Alp“. Teprve později čtenářům dojde, že autor není tak hloupý, aby myslel vážně obrat „svého času první“, že to jen vzniklo při nějakém přepisu věty „Pražská univerzita byla ve své době jedinou na sever od Alp“ z páté kapitoly. A když už chyby, tak v komiksu najdeme výraz „nejúctihodnější“.

Autorem kresby je Jonáš Ledecký, který předloni v siláckém rozhovoru pro internetový časopis Komiksárium hlásil, že chce kreslit po vzoru amerického superhrdinského mainstreamu a že má ambice prorazit v USA. Zatím nejsou zprávy o tom, že by se mu nějak zadařilo, ale pro zpracování Karlových osudů v duchu superhrdinských komiksů byl asi ideální volbou, jakkoliv má za sebou jen pubertální stripy Kiwi. Jeho kresba je v každém případě na začátečníka nečekaně technicky podařená. Vyznačuje se jemnou linkou a jemnými rysy u většiny postav, převážně působí romanticky až kýčovitě, ale to k mainstreamu vlastně patří. Ledecký je poučený americkým komiksem, takže si hraje s formátem stránky, okna rozmísťuje nesouměrně, čímž ději dodává dynamiku. A předvede jeden sympaticky neobvyklý prvek, když scénu zásahu kopím umístí do čtyř obrázků tvořících citoslovce „thud“. Jeho kresba je samozřejmě zaměnitelná, v anglosaských knihkupectvích bychom komiksů kreslených podobným stylem našli možná stovky (z těch přeložených do češtiny namátkou práce Johna Cassadayho na sérii Planetary nebo – abychom zůstali u rytířů – komiksové přepisy Martinových povídek Potulný rytíř a Přísežný meč od Mika Milera). Pokud by se mezi nimi nějaká Ledeckého práce objevila, nikterak nevynikne, ale jakožto solidně odvedené řemeslo ani úplně nezapadne. Což je pro začínajícího tvůrce pochvala, zvláště když u nás mnoho kreslířů tohoto typu není, vlastně jen loňský objev Michal Suchánek.

Kdyby k tomu byl lepší scénář, vznikl by ve světovém kontextu průměrný životopisný komiks pro náctileté. V češtině takových bohužel mnoho nemáme, protože většina domácích autorů (kdysi v Obrázcích z českých dějin a pověstí Jiří Černý a Jiří Kalousek, v současnosti hlavně autorky jako Lucie Seifertová, Renáta Fučíková či Klára Smolíková) se zaměřuje na menší čtenáře. Právě to zřejmě stojí za momentálním úspěchem Pána světa: maminky a babičky pro své desetileté a starší děti v knihkupectvích nic jiného nenajdou, a to ani v době vrcholu zájmu o Karla IV. v týdnech kolem výročí. Kdyby se ale ti kluci mohli sami rozhodnout, za co v komiksovém oddělení oněch téměř 400 korun utratí, Ležákův superhrdina Karel IV. by to asi nebyl.