Málokoho z takzvaných „Husákových dětí“ v sedmdesátých a osmdesátých letech minul Ohníček – tou dobou to byl v unifikované produkci zřejmě jediný časopis pro děti mezi osmým a dvanáctým rokem věku. A když čtenáři přeskočili úvodní povinné propagandistické články o pionýrské organizaci, dostali se také k tomu, co se jinak v normalizovaném Československu moc nepěstovalo – ke komiksům. Mnohé z nich už vyšly knižně: největší slávu sklidily Kalouskovy Obrázky z českých dějin a pověstí, jejichž knižní vydání se dočkalo nejen několika reedic, ale loni také volného pokračování, kresleného Barborou Šalamounovou. Knižně vyšly také příběhy nejpopulárnější „ohníčkovské“ postavičky, žlutého psíka Barbánka, a v roce 2002 došlo i na málem zapomenuté komiksy pro vyspělejší čtenáře, které nakladatelství BB/art shromáždilo do Velké knihy komiksů z časopisu Ohníček: nechyběl zde ani jeden z nejlepších českých komiksových seriálů Pavouk Nephila, sci-fi od Ivo Pechara a výtvarníka Theodora Pištěka, která nezestárla dodnes. Nevydán zůstával poslední komiks, jehož autorem byl již zmíněný Jiří Kalousek spolu se scenáristou Lapáčkem – Otazníky detektiva Štiky.

To letos o prázdninách napravilo nakladatelství Albatros, když z celkem 380 existujících příběhů (jde vždy o stránkové příhody se záhadou, kterou mají malí čtenáři vyluštit) vydalo zhruba třetinu. Těžkou soudit, zda mělo vydat více (celý soubor vůbec není v originále zachován), ostatně i uvnitř oné třetiny se najdou případy, které se dosti podobají; někdy jde přímo o novou verzi téhož, k čemuž se autoři uchylovali zejména při přechodu z černobílé na barevnou kresbu. Přece jen záhady, které lze rozehrát a odtajnit v pěti obrázcích, není možné vymýšlet stále nové po dobu patnácti let (seriál vycházel od září 1971 do roku 1986, kdy Kalousek zemřel) a bylo celkem nasnadě, že si autoři trochu ulehčí práci a spolehnou se na to, že čtenáři z osmdesátých let se ke starším případům nedostali. Což nebyla tak docela pravda, protože tou dobou se i starší ročníky dětských časopisů, zvláště těch, kde se vyskytovaly komiksy, uchovávaly a dědily.

Štika nebyl jediný ani první detektiv, který vyzýval děti k vyluštění svých případů: podle zasvěceného doslovu, kterým současné vydání opatřil Ondřej Müller, byl jeho vzorem detektiv Ludovic (Ludo) z francouzského časopisu Pif, který byl tehdy k sehnání také v Československu. V časopise Vlasta ještě před Štikou vycházel seriál Vlastička a děda detektiv. Naopak Štika se stal inspirací pro současnou pátračskou hvězdu českých dětí, psího komisaře Vrťapku, jehož příběhy vycházejí v Mateřídoušce a už se objevily také tři knižní soubory a jedna samostatná próza.

Štika je ale suverénně nejvytrvalejší a nejznámější český komiksový detektiv. Svým způsobem je záhada, že jeho příběhy mohly tak dlouho vycházet, aniž by vzbudily pozornost socialistických cenzorů – nikdy totiž není nijak explicitně řečeno, zda Štika pracuje u policie (tehdy všemocná Veřejná bezpečnost), či nikoliv, a jen málokdy se uniformovaní pánové při vyšetřování objeví. Jeho vizáž přitom budí dojem dobráckého soukromého detektiva, který si všímá (respektive k tomu směřuje luštitele) drobných rozporů ve výpovědích podezřelých. Či poškozených – výrazným znakem celého souboru je vysoký počet případů fingovaných krádeží či přepadení. Jméno Štika se sice dobře rýmuje s otazníky, nicméně vizáži hlavního hrdiny by z rybí říše odpovídal spíše lín: detektiv je zavalitý plešatý mužík s výraznými kulatými brýlemi, buřinkou a lupou. Tenhle archaický, velmi nesocialisticky vyhlížející outfit do značné míry přispívá k tomu, že jeho případy se dají číst dodnes a budou čtenářům v příslušném věku přinášet ony kýžené pocity vžívání se do role detektivů.

Zároveň ale oněch více než sto příběhů pohromadě ukazuje zřejmou retardaci ve scénářích a především v kresbě. Jestliže v prvních, ještě černobílých dílech Kalousek pečlivě vykresluje postavy i prostředí a nezapomíná na pozadí, v pozdějších příbězích už pozadí redukuje na bílou nebo monochromaticky barevnou, postav ubývá a jejich fyziognomie se unifikuje. Není to tak patrný posun jako u Obrázků z českých dějin a pověstí, ale jen potvrzuje, že stárnoucí kreslíř s postupem let ztratil mnoho z původního nasazení, pečlivosti a smyslu pro karikaturu.

Ne, že by to dětem nějak vadilo – ty se soustřeďují hlavně na rozlousknutí hádanky. Na rozličných drobných záhadách si procvičí především postřeh, ale také orientaci v čase, případně znalosti přírodních zákonů nebo technologických postupů (třeba míchání sádry). Je sice záhada, proč se pachatelé přepadení zastaví v nejbližších hostincích nebo si před Štikou, který nevypadá na sprintera, hrají na rybáře, místo aby utekli co nejdál. Nebo kde detektiv sežene důkazy dostatečně silné pro obvinění těch, kteří jen špatně zapírají. Nicméně bez podobných zjednodušení a zkratek by ono příslovečné: „Už vím!“ děti sotva mohly zvolat.