Praha v srdci je osobité výtvarné a literární vyznání, v němž Renáta Fučíková přibližuje historii města i osudy jeho obyvatel prostřednictvím 189 drobných příběhů a komiksových výjevů. Řadě běžných pragensií se publikace vymyká hned v několika ohledech: zájmem soustředěným zejména na uplynulá dvě století překotného růstu Prahy včetně jejích okrajových čtvrtí a originální kompozicí zohledňující dospívající čtenáře.

Název knížky je aluze na tvrzení, že Praha je srdcem Evropy. Fučíková tento vztah převrací – je to Praha, která sídlí v srdci těch, kdo v ní žijí či ji alespoň navštívili. Motiv srdce se promítá i do kompozice díla. V explicitní podobě je použit na obálce, odkud z něj vedou tepny a žíly jako vlákna spojující minulost s přítomností, město s lidmi. Autorka od tohoto motivu odvíjí personifikaci Prahy jako živé bytosti. Jejím tělem je stará Praha, srdcem Staroměstské náměstí a hlavní tepnou Václavské náměstí, šíjí Malá Strana a hlavou jsou Hradčany korunované katedrálou svatého Víta. Z centra města se autorka vydává na Vyšehrad a do Podskalí, do Karlína, na Smíchov a obtáčí střed ve stále se zvětšujících kružnicích až k Bohnicím, Ďáblicím, Šárce, Ruzyni, Záběhlicím, Vršovicím, Strašnicím a Hostivaři.

Příběhy jsou uspořádány do devatenácti kapitol, které uvozují básnivě stylizované charakteristiky zahrnutých čtvrtí. V každé kapitole je vždy jeden z příběhů zprostředkován formou komiksu (v kapitolách věnovaných Novému Městu jsou to dokonce dva). Fučíková se tentokrát zřekla možnosti pracovat se symbolikou barev a zvolila techniku vyškrabávání. Výsledek je velmi působivý, neboť řada komiksových scén se odehrává ve večerních či nočních hodinách (například výjev ze života Franze Kafky, zatýkání českých studentů za nacistické okupace, bombardování Prahy v únoru 1945, studentský průvod v listopadu 1989), jejichž atmosféra je vyškrabáváním do černého podkladu sugestivně evokována. Černobílá barevnost rovněž asociuje obrazový i fotografický doprovod starých novinových článků a zároveň vhodně doplňuje také příběhy mysteriózní povahy (například legendu o svaté holčičce Anně Degenové).

Knížku otevírá příběh o seznámení Vladimíra Boudníka s Bohumilem Hrabalem a Hrabal, vyklánějící se v nemocničním županu z okna za poletujícími holuby, ji opět symbolicky uzavírá. Hrabalova literární tvorba a jeho životní osudy zde fungují nejen jako synekdocha pro neklidné dvacáté století, ale také jako kompoziční svorník. Stejně jako v hrabalovských vyprávěních se i zde mísí velké dějiny se soukromými osudy, tragické s úsměvným, pravdivé s vybájeným. Příběhy se odvíjejí vždy od konkrétního místa a připomínají také osobnosti s ním spjaté. Fučíková nezachycuje pouze Prahu „stověžatou“ s jejími kostely a paláci, ale vede čtenáře i do prostor, kde žijí a baví se obyčejní lidé. Pestrou galerii umělců, vědců, podnikatelů a politiků, kteří v Praze působili a zasloužili se o její rozvoj, tak doplňují pražské figurky (jako například tanečnice Emča Revoluce, zbraslavský plavčík Antonín Šůra či podskalský rodák a dobrodruh Ferdinand Mestek) a v neposlední řadě obyčejní Pražané a jejich kolektivní paměť (například v příběhu Fronta na maso, kde autorka připomíná přezdívku Stalinova pomníku i hanlivé označení Letné coby Záprdelí). Smutnými hrdiny se stali zvířecí obyvatelé zoologické zahrady, kteří zahynuli během povodní v roce 2002.

Některé příběhy mají anekdotickou povahu, jiné se blíží kronikářskému záznamu, novinové zprávě, vzpomínce či městské legendě. Ostatně právě ve starých novinách a archivních materiálech čerpala autorka inspiraci, kterou pak přetavila do stručných a lapidárních příběhů, psaných vtipným, avšak nepodbízivým a kultivovaným jazykem. Fučíková se neveze na módní vlně mystifikace a vždy poctivě přiznává, kde dala průchod vlastní fabulaci v případě, kdy fakta zůstávají strohá či neověřená.

A jak se do knížky promítá skutečnost, že je adresována mládeži? V kompoziční rovině jsou to postupy, které autorka uplatňuje ve všech svých dílech určených dětem: nepřetěžuje vyprávění daty, nenápadně uvádí postavy do širšího společensko-historického a kulturního kontextu, nezbytné cizí termíny a málo obvyklé výrazy okamžitě vysvětluje. V oblasti ideově-tematické je to jasná hodnotová orientace na demokratické tradice české společnosti. V komiksových příbězích líčících boje o Český rozhlas v roce 1945 a úlohu rozhlasu v prvních hodinách srpnové okupace roku 1968, solidaritu Čechů s východními Němci, kteří v létě roku 1989 prchali přes Prahu za svobodou, nebo přibližujících atmosféru ruzyňské věznice z pohledu politických vězňů se před čtenáři v emotivní zkratce otevírají všechny dějinné zvraty druhé poloviny dvacátého století.

Kaleidoskopičnost kompozice umožňuje náhodně rozevřít knížku a začíst se napřeskáčku do libovolného příběhu. Toulky Prahou v srdci tak mohou mít pokaždé jinou trasu, jejich cíl ale zůstává stejný: objevují hlavní město z nezvyklé perspektivy a skýtají impulzy k jeho dalšímu prozkoumávání.