Saša Stanišić

„Saša Stanišić: Herkunft.“ Tak zněl letošní verdikt odborné poroty, která před zahájením knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem uděluje Německou knižní cenu.

Ve svém druhém románu, za nějž roku 2014 získal Cenu Lipského knižního veletrhu, se bosenský rodák Saša Stanišić plíží letní nocí nevýznamnou východoněmeckou vesnicí, nakukuje do životů místních obyvatel a jen tak mimoděk dokazuje, že právem patří k nejpozoruhodnějším německy píšícím prozaikům své generace.

Rozhovor s úspěšným německým spisovatelem balkánského původu, kterému právě vychází třetí kniha – tentokrát soubor povídek – o tom, proč nehledat ve fikci realitu, co na vesnici znamená „my“ a jak zní „hranatá“ němčina.

Letos se renomovaná Cena Lipského knižního veletrhu udělovala již podesáté. Laureáty se stali Saša Stanišić v podkategorii beletrie, Helmut Lethen, oceněný za odbornou publikaci Der Schatten des Fotografen o postavení fotografie v dějinách umění a médií 20. století, a Robin Detje za překlad objemné knihy Europe Central Williama T. Vollmanna z americké angličtiny.

Válka viděná optikou jedné postavy není v dějinách literatury žádná novinka přinejmenším od Tolstého; pokud jde o topos „velké dějiny očima dítěte“, těžko už kdy někdo překoná laťku, kterou stanovil Günter Grass svým Plechovým bubínkem. V těchto základních narativních principech bývá prototypickou vypravěčskou perspektivou popis vnitřního i vnějšího světa, vnitřní monolog. Kdo by však čekal spořádané popisy a záznam skutečnosti, tomu Saša Stanišić připravil dost šokující překvapení.