Ostrov v bodě Nemo, již třetí Blas de Roblèsova kniha, kterou nakladatelství Host nabídlo českým čtenářům – opět v překladu Ladislava Václavíka –, má hodně podobného s dortem, co pekli pejsek s kočičkou. Je v ní leccos. Zákusek je to ale dost netradiční, a proto chvíli trvá, než mu přijdeme na chuť. Pro rychlou charakteristiku si z románu vypůjčíme pár vět a použijeme je jako mezititulky. Naznačíme tím, s jakou lehkostí a jak překvapivě autor užívá vše nečekané a jak propojuje neslučitelné.

Aby se v tom čert vyznal. Nepodobá se to ničemu, co známe (s. 32)
Román si hraje s principy různých žánrů a odvolává se na mnoho slavných autorů a děl. Kromě snad nejsilnější inspirace, Julesem Vernem či Arthurem Conanem Doylem, v něm poznáme i další četbu z dětské, ale i mnohem pozdější čtenářské zkušenosti. Jako by Blas de Roblès sesypal dohromady knihy nadepsané jmény jako Agatha Christie, Alexandre Dumas, Maurice Leblanc, Gaston Leroux, ale také Hergé (autor Tintina). Nenechal přitom stranou básníky a spisovatele náročné literatury, mezi nimiž můžeme snadno identifikovat takového Blaise Cendrarse (Transsibiřská magistrála) či Raymonda Roussela. Přidal k tomu i nějaké ty aluze filmové, za všechny uveďme Zrůdy Toda Browninga, americký horor ze 30. let, v němž nejrůzněji zohavené a postižené postavy hráli nikoli maskovaní herci, ale skuteční „obludní“ lidé. Blas de Roblès se však neupíná jen na věci (a knihy) dávného data: stejně tak se román otáčí za jistými detaily (a technologiemi) doby internetové. A z této směsice motivů a připomínek – kterou nutně bude každý, zaštítěn jinou čtenářskou výbavou, vnímat jinak – autor splétá nový román. Putujeme v něm po celé zeměkouli, a také z dobrodružného do detektivního příběhu, cestou zabrousíme do světa útvaru fantastického, pornografického, filozofického, musíme ale překonat i kapitoly dokumentární anebo čistě deskriptivní a nakonec pochopíme, že nejsme daleko od ekologického pamfletu či úvahy o financování vědy.

Dobře víte, že noviny nikdy nečtu (s. 19)
Je poskládaný z desítek epizod, v nichž se zpočátku stěží orientujeme. Především pro množství postav a jejich příhod, nabalujících se s každou stránkou k základní dějové lince – problém však je, že chvíli trvá, než se vyznáme v tom, co vlastně je v knize hlavní a co vedlejší. Mimochodem, vyplatí se ani ty nejokrajovější a obskurní detaily neztrácet ze zřetele, neboť za každým rohem čeká někdo, kdo se k nim vrátí, anebo něco, co z nich vyplývá. Snad nezkazíme mnoho, když zde naznačíme, že ta hlavní dějová linka, která nás mozaikou všech překvapivých eskapád provází, je detektivní pátrání po ukradeném diamantu Ananké a záhada tří nohou useknutých v půli bérce a obutých v teniskách značky... Ananké. Podniká ho Shylock Holmes (shoda jmen se slavným detektivem je „jen“ náhodná) se svým majordomem Grimodem a s dávným přítelem, vášnivým kuřákem opia Martialem Canterelem.

Vzácný drahokam nás ovšem v celé knize vlastně bude zajímat nejméně, neboť v popředí stále zůstává jiná výzva: ustíhat zákruty spisovatelovy bohaté představivosti a způsob, jakým napojuje jednu příhodu k té další. Všemu tomu lidskému pinožení, jež je tu veselé, až ironicky komické, a tu smutné, až tragicky bolestné, ne-li přímo hnusné, vévodí ještě nadřazená, tentokrát historicky doložená epizoda, popisující praxi známou už z počátku 19. století v britských manufakturách: aby se dělníci lépe soustředili na práci, byl v každé dílně předčítač, který zastával funkci rozhlasového vysílání. Dělníci tak postupně poznali mnohá díla významných evropských autorů, ale četly se jim také zprávy z novin, zdatnější předčítači byli dokonce spíše vypravěči – příběhy si vymýšleli a skládali je ad hoc podle nálady na pracovišti. Údajně se takto mezi jinak nevzdělanou pracovní silou velice rychle šířily také informace o průkopnických myšlenkách dělnického hnutí.

V Blas de Roblèsově knize se proto dozvíme podrobnosti o četbě v kubánských manufakturách, na něž autor volně naváže smyšleným zákrutem své pábitelské historky, kdy čínský podnikatel Wang koupí jednu krachující pokusnou tabákovou manufakturu ve Francii a přetvoří ji na výrobnu čteček B@bil Books. A hned následuje další vyprávěcí trumf: naštvaný geek dokáže dobře napsaným prográmkem připravovaný marketingový trhák, „knihovnu kultivovaného člověka“ o dvou stech titulech, tak dokonale promíchat, že z produktu vytvoří babylonskou změť – anebo nápodobu toho guláše, jaký nám v hlavě ze všech v životě načtených knih zbývá. Blas de Roblès takto ve vyšším plánu za kormidlo vyprávění staví Arnauda Ménesteho, předčítače moderního podniku na výrobu e-knih a jejich nosičů, od něhož původně firmu, totiž tu původní manufakturu na doutníky, koupil a kterého posléze najal do funkce baviče svých zaměstnanců. Román lze tudíž chápat i jako záznam Arnaudovy odvedené práce.

Něco se podělalo, do hajzlu! Oponu! Oponu, tak dělejte! (s. 39)
Nabízejí se však i jiné výklady, jak celek knihy vnímat: román otvírá scéna Caneterelova opiového dýchánku, stejně tak tedy můžeme celý ten další děj přijmout jako výplod jeho – pěkně omámeného – mozku. A podíváme-li se na tento románový projekt hodně z nadhledu, jako na literární počin, pak jde jistě i o způsob, jak si pohrát s principy všech žánrů, zejména těch pokleslých, s jejich početnými náměty a motivy, a jistě i se samotným čtenářem braku a čtenářem kultivovaným. To vše s jediným záměrem, vyzkoušet, co to dá. V tomto směru není Blas de Roblès ani první, ani poslední, ba dalo by se říci, že je jeden z mnoha, kdo dnes zkoušejí takovýto pastiš prodat jako inovovanou literaturu. Proč ne, když to umí udělat dostatečně překvapivě a zábavně – protože moc víc od podobného projektu už nelze čekat.

Jsme ve Francii pane, tady nedostatek hnoje nehrozí (s. 27)
Už názvy kapitol jsou velkým lákadlem k četbě a mimochodem naznačují, jaká tematika a jaké zpracování nás čeká. Od prvních, Záhada tří hnát či Neopakovatelný pohled na zadek dělnice anebo zase Leibniz je pitomec, až po ty ze závěrečné části knihy, jako třeba Strašlivá pomsta afghánské svině nebo Opusťte tuto stránku, děti, a vy také, čtenáři, jež urážejí věci nestydaté! Četba je to místy vskutku pro otrlejší povahy, a nejen tam, kde autor zabředá do hájemství červené knihovny, potažmo pornografických plátků. Narazíme i na scény jak vystřižené z pořádného thrilleru: surové a kruté, a navíc ještě za hranicí představivosti běžného konzumenta jiné literatury. „... přímo na zemi, s rukama přivázanýma za sloupem ze starého mahagonu, seděl Hugh Palmer, holý jako spařený vepř, se strnulým pohledem v očích vytřeštěných spíše překvapením než hrůzou. Z řezné rány v záhybu podbřišku mu lezlo střevo navinuté na mechanický rožeň stojící dva metry opodál...“ Ale i jiný čtenář si přijde na své, potěší-li ho detailní popis rypouše sloního anebo třeba rozbor postupu při přípravě zabitého tučňáka, jenž se má stát velmi výkonným palivem k ohřátí trosečníků na pustém ostrově.

Sice víme přesně, kde se nacházíme, ale nemáme sebemenší tušení o tom, kde jsme (s. 303)
Román sem tam jako nečekaná nádivka protínají i kapitolky obsahující třířádkové minipovídky, jak vystřižené ze sbírky Félixe Fénéona. Zábavné je sledovat nejen lokality na všech stranách zeměkoule, které Holmesova parta v honbě za diamantem navštíví, ale i dopravní prostředky, jež k tomu vždy velmi pohotově najde a použije. Stejně tak nás může těšit ohňostroj nejneuvěřitelnějších postav, zjevujících se v různých kapitolách, jejichž prostřednictvím se velmi pozvolna vzájemně propojují útržkovité příběhy. Lady McRay, jež si z někdejší třítýdenní známosti s Canterelem odnesla dnes třináctiletou dceru Verity, před pěti lety usnuvší v kostele spánkem, z něhož se ji až dosud nedařilo probrat, Mardrus, odborník na páření krakatic, co umí matematicky dokázat, že peklo neexistuje, obávaný sadistický zabiják Rozkročenec Nó, krásná Haiťanka Carmen a její impotentní partner Bonacieux, čínský kouzelník, jenž se omylem při představení postřelí, sousedky z činžáku Charlotte a Martha, věčně rozhádané, a přesto svorně zachraňující opilce Chonchona, a další a další. Seznamování s nimi vrcholí setkáním se třemi hrdiny, jimž patřily ony useknuté nohy a o nichž se zde raději již nebudeme rozepisovat.

Hotové peklo (s. 345)
Kniha spěje k vítěznému finále, ač to dlouho, možná až příliš dlouho nevypadá ani trochu nadějně – po desítky stran stále nedostatečně poučený čtenář musí překonat několik vln zoufalství z toho, jak těžké je pročíst se ke klíči celé té spletité historie. Finále předestře objev stejně překvapivý jako rozličné události, s nimiž jsme se do té doby seznámili. Ostatně prozrazuje ho už název knihy: ostrov Nemo. Co to je, jak funguje a čím nás oslní, to už je třeba nechat objevit samotného čtenáře.

Blas de Roblèsova kniha je pojata jako oslava četby (a nejen předčítání), jako důkaz nepřeberných možností fikce. Má ukázat, že realita je vlastně jen jakási nudná mystifikace, a naopak ve fikčním světě stojí za to žít nebo je dobré tam aspoň utíkat. V románech kvete láska, bují tu vzpoury proti lecčemu, každý problém lze vyřešit – třeba tím, že změníme téma. Takový román sice lidstvo nezachrání, ale připomíná, že stojí za to si svůj svět vysnít. Pravda je, že ač neuvěřitelně a pestře živá, tato kniha asi není zas úplně pro každého. Vyžaduje od čtenáře ochotu nechat se unášet tou autorovou zlotřilou imaginací, jež nemá hranice a proudí tak rychle a zběsile, že vlastně nutí jen k pasivní konzumaci.