Radkin Honzák (1939) je náš přední psychiatr a zastánce psychosomatické medicíny. Kromě toho, že je stále aktivní v ambulantní a lůžkové péči, stíhá ještě přispívat do řady českých periodik a na vlastní blog (navíc napsal již přes dvacet odborných i populárních knih). V letošním ruce mu v nakladatelství Galén pod názvem Babičku potrkal jelen aneb Co tomu říkáte, doktore? vyšel soubor článků. Jde o komplet značně pestrý, obsahuje totiž autorovy osobní vzpomínky (nejvíce mne zaujalo jeho líčení plánů na černou magii, již plánoval na olympiádu v Los Angeles obskurní komunistický fyzik a politik František Kahuda), články humorné, třeba o kuriozitách z konverzačních příruček k výuce cizích jazyků (z jedné takové pochází i název knihy) i texty na závažná témata. Někdy přitom autor používá odborný jazyk, jindy výrazy z obecné češtiny.

K lékařství autor nepřistupuje jako „fachidiot“, ale naopak poutavě popisuje hraniční oblasti této disciplíny a zaměřuje se na ta témata, kde se medicína stýká s jiným oblastmi, třeba s politikou (polemizuje s Vodňanského tvrzením, že v druhé světové válce „dva alkoholici a nikotinisté, Churchill a Stalin, na hlavu porazili abstinenta, nekuřáka a vegetariána Hitlera“ – popisuje podivné metody léčby Hitlerova osobního lékaře, na rozdíl od Hitlera by se jím prý nikdy léčit nenechal) nebo religionistikou (s respektem a pokorou člověka uznávajícího meze lidského poznání píše o fenoménu klinické smrti). Několik textů je věnováno souvislostem nemoci a umělecké tvorby, přičemž v kontextu tvůrců jako Francisco Goya, M. Ravel či R. Schumann autor zdůrazňuje, že je nutné zamýšlet se také nad otázkami typu: Co vám nemoc dala? Co jste si na nemoci vyvzdorovali?

V dalších textech autor zabrousil i na pole etologie (referuje třeba o primitivním zárodku smyslu pro spravedlnost u primátů). Do blízkosti kulturní antropologie se zase autor dostává při líčení rituálu kuvade (obřad, během něhož otec novorozence na sebe během porodu přebírá riziko ohrožení zlými silami, přičemž někdy prokazuje skutečné symptomy těhotenství). Honzák o praktikách domorodých kultur píše s úctou, podle něj i pro dnešní lidi západního svět porod dítěte zůstává „obtížně uchopitelnou mystickou skutečností, která zasahuje jak sociální, tak osobností struktury“. A autor konstatuje: pokud „primitivní“ společnosti měly určité základní procesy ritualizovány do podoby, která měla ošidit zlé síly, „nemyslím si, že naše civilizace došla v duchovním poznání dále, spíše naopak“.

Porodů se týká i jeho esej Děloha není futrál na dítě, v němž se staví proti praxi „náhradních matek“. Odvolává se na přirozené biologické a psychologické děje odehrávající se během fyziologického těhotenství a argumentuje tím, že „Příroda své zákony štupovala trochu déle, jsou tedy sesumírovány lépe a platí“. Podle něj náhradní matky, které údajně „zvládly“ své přirozené instinkty a dítě, jež porodily, hned poskytly k adopci zdánlivě bez jakýchkoli negativních pocitů, musely projít procesem tzv. „kognitivní disonance“, kterou je možné přirovnat k brainwashingu, což může mít vážné důsledky.

Obecně se k tématu morálky a věčných přírodních zákonů, které se nemění ani ve věku zdánlivě neomezených vědeckých možností, autor vrací často a je to podle mne jeho nejsilnější téma (zatímco o jiných, která v knize rozebírá, existuje i u nás bohatá literatura, třeba Nemocní u moci: Choroby vrcholných politiků a jejich vliv na dějiny naší doby nebo Velikáni v moci démonů: ilustrovaný průvodce dějinami lidské tvořivosti, posedlosti a zničujících závislostí – (nejenom) na prášcích, absintu, hašiši, kokainu, martini, bourbonu nebo sexu). V jednom článku v časopisu Psychologie dnes, který v knize obsažen není, autor kupříkladu problematizoval dnešní módu plastických operací, podle něj totiž „krása vyzařuje zvnitřku, a ne z plastikou poničené tváře“. Zato v publikaci ironicky píše, že „nejsme přece ve středověku, abychom zlo (a choroba je zlo) vymítali“, a tím „zásadně omezili lidská práva jejich nositelů“. Nemáme už tedy nezodpovědné karbaníky, ale „pacienty s diagnózou na hazardního hráče“, nemáme už jedince sžírající se závistí, ale jen jedince „trpící frustrací“ – podobně si před lety stěžoval katolický kněz Jiří Reinsberg, že dnešní hříšníci se již nezpovídají z toho, že hřešili, ale že „mají problémy“. Obecně Honzák varuje, že „krize morálky má jednu významnou charakteristiku: jakmile se jednou dostane do pohybu, má rychlý spád“. Můžeme samozřejmě namítnout, že se starým dobrým „zdravým rozumem“ vždy nevystačíme. Podobně se dá citovat známý argument, že proti věčným přírodním zákonům se lidstvo stejně protiví už stovky let, každopádně třeba při každé chirurgické operaci (je vůbec těžké určit, jestli se „naší přirozenosti“ odcizujeme od začátku novověku, od vynálezu zemědělství, či dokonce už do doby, kdy naši předci slezli ze stromů)… A třeba teprve dost nedávnou možnost změny pohlaví u transsexuálů je myslím dnes nutno hodnotit jednoznačně pozitivně, i když se asi vždy budou vyskytovat tací, kteří se pasují do role zvěstovatelů Boží vůle a jako takoví tvrdí, že tyto operace jsou těžkým hříchem. S Honzákovou obezřetností a skepsí k vědeckému „pokroku“ jistě nemusíme souhlasit, ale rozhodně bychom se právě v době plastických operací a genového inženýrství měli nad otázkami, které nastoluje, vážně zamýšlet.