Stanislav Komárek je všestranný a publikačně agilní biolog a esejista, autor cestopisů i románů. A trochu i editor: roku 2017 okomentoval a společně se dvěma kolegy vydal Rozmanitosti z historie Království českého (Academia, 2017) od jezuity Bohuslava Balbína (1621–1688). K pozoruhodné postavě tohoto učence, literáta a kněze se po šesti letech vrátil, aby o něm vydal vlastní knihu Jezovita Balbinus. Jde o životopisný román, v němž základní fakta odpovídají známým skutečnostem a bílá místa jsou beletristicky domýšlena. A to vše autor esejisticky komentuje.

Komárek svého hrdinu zasazuje do konkrétních historických souvislostí, popisuje jeho osobní účast na obraně Prahy před Švédy (ke střelbě na lidské terče prý byl dobře vycvičen při lovu zvěře) nebo jeho konflikty s místodržitelem Bernardem Ignácem Janem z Martinic, jemuž ještě stihne jít na pohřeb se zadostiučiněním, že ho přežil. Ale hlavně jej líčí jako osobnost, která do jisté míry přesahovala svoji epochu, a to jaksi v obou směrech, dopředu i dozadu. Scházely se u ní totiž aspekty velmi archaické i výrazně moderní: na jedné straně autor u Balbína shledává prvky magie a vidí v něm dědice dávných šamanů, na straně druhé jej líčí nejen jako jazykového národovce (dávno před národním obrozením), ale také jako průkopníka turistiky a skautingu v době, kdy u nás ještě nic takového institucionálně neexistovalo. 

Jako autor interdisciplinárních zájmů cítí Komárek s polyhistorem Balbínem nemalou spřízněnost, ale současně se můžeme jen dohadovat, co vše si do něj projektuje. Každopádně je pro něj tato postava snad i záminkou k tematizaci existence intelektuála, který se „zamotal do labyrintu intelektualizování, aby se nezapatlal životní realitou“, a pak zjišťuje, že ji v podstatě nezná. Ale nemůže uniknout realitě vlastní tělesnosti, s jejímiž sexuálními touhami se těžce potýká: osudové a často i život ohrožující jsou přitom pro něj jak ojedinělé styky heterosexuální, tak z hlediska jeho pozice v jezuitském řádu i ty homosexuální. I obdivuhodné tempo vzniku jeho rukopisů dává autor do souvislosti s tím, že byl z nařízení představených fyzicky odloučen od svých oblíbených mladých mužů, což v něm uvolnilo spoustu energie. 

Komárkovými osobními vsuvkami jsou pak zřejmě jeho poznámky o tom, že Balbín podle jeho domněnek věděl, že náboženství jsou pravdivá jen ve své lidové podobě, protože prý „není víry intelektuálů“. A autorovo osobní poselství asi najdeme i v poučení Balbínova mentora, patera Lancicia: „Svět je velký chumel protikladů, které drží pohromadě jen milostí Boží: to platí i o jednom každém člověku, o mně i o tobě, jako o jiných. Zákon sporu je vlastně pověra, ale neradím ti to říkat… Až budeš studovat teologii, uvidíš, že ta už neslouží k poznání Boha skoro vůbec –⁠ chtít jej chytit do slov je ještě mnohem těžší než chytat vítr do ohlávky…“ Ano, takový postoj dobře známe z Komárkových esejů, ale nakolik by byl možný či pravděpodobný u jezuitského teologa 17. století? I když Nicolaus Lancicius (Mikołaj Łęczycki) byl podle pramenů také mystikem a divotvůrcem, u kterého bychom se asi mohli nadít lecčeho.

Postava Balbína v Komárkově podání působí plasticky i celkem uvěřitelně. A také jeho vykreslení barokní doby je nečernobílé a v zásadě se zdá v souladu s tím, jak ji líčí soudobí historikové. Ostatně s některými z nich, například Ivanou Čornejovou, knihu konzultoval. 

I když ji autor označuje jako román, zůstává v ní v nemalé míře esejistou a univerzitním profesorem, který neopomene lecjakou drobnost dovysvětlit nebo využít ke kratší přednášce, třeba přirovnáním (nejen české) barokní zbožnosti k té současné buddhistické, například v Myanmaru (Barmě). Tématem profesorova „výkladu“ není jen život jednoho pozoruhodného intelektuála, ale i to, jak se některé základní společenské struktury a mechanismy opakují bez ohledu na aktuálně panující ideologii. Mnohé autorovy paralely jsou přitom docela výstižné, jiné poněkud přitažené za vlasy (například když dobu koronavirové pandemie přirovnává k drsné rekatolizaci, bojující proti „protestantské nákaze“, podobnost prý byla dokonce „zarážející“). A dále, Jezovita Balbinus je i knihou o relativitě poznání a vědeckého pokroku. Pokud totiž v knize něco opravdu funguje, je to zmíněné magické čarování. Ale hlavně: coby znalec přírody a chování některých zvířat může být Balbín chápán i jako předchůdce etologie – nebo/současně jako nositel znalostí, které dříve lidé díky svému blízkému kontaktu s přírodou měli v sobě jaksi přirozeně a které vědci teprve nedávno začali znovuobjevovat a vědecky artikulovat.