Profesor Stanislav Komárek se tématu „metamorfóz mužnosti“ věnuje už dlouho a v jeho předešlých knihách už k tématu vyšel nejeden text. Letos ovšem tyto příspěvky shromáždil, doplnil a vydal v jedné publikaci s názvem Muž jako evoluční inovace? Eseje o maskulinitě, její etologii, životních strategiích a proměnách. Autor v knize uplatňuje své vzdělání biologa a zkušenost sčetlého cestovatele a téma pojednává s širokým rozhledem po etologii, sociální antropologii i dalších oborech. Rovnou ale uveďme, že jako sociolog se příliš neosvědčil.

Nedá se přitom popřít, že v publikaci odhaluje autor pro někoho netušené souvislosti, třeba že výskyt mytické mandragory, vyrůstající pod šibenicemi ze semene oběšených, souvisel s tím, že přiškrcování vyvolává orgasmus. Někdy aplikuje biologické znalosti na lidskou populaci, třeba když referuje o jistých hlavonožcích, jejichž penis se odděluje od svého nositele a sám vyhledává samičku; sní pak o penisu „samostatně šplhajícím po fasádě panelového domu a vnikajícím do dámských ložnic“ (že by námět na jeho nový román?). Případně zpravuje o existenci jistého druhu pavouků křižáků, u nichž jsou samečci v porovnání se samičkami zcela drobní a žijí parazitárně v jejich sítích, při použití lidských měřítek by muži v takovém světě měřili 15 cm a „hodili by se k nošení v kabelkách“. Rozvíjí i úvahy nad tím, zda budou někdy v budoucnosti muži kojit své děti nebo jak by vypadal či bude vypadat svět bez mužů.

Píše i o proměnách sexuálního studu (ve starém Řecku prý byl obscénní jen odhalený žalud, ne penis), seznamuje nás s tím, jaký byl většinový profil kastrátů („povahově mírní, se základním emočním vybavením dětským, s touhou po něžnostech; eunuši stáli v čele vojenských tažení, což nepotvrzuje představu kastráta jako zbabělého tvora“). Přináší mnohá tvrzení, která jsou zajímavá (běžný kněz umírá dříve, než je průměr, vysocí církevní hodnostáři žijí naopak mnohem déle), ale dají se mnohdy jen těžko ověřit, například že v mnoha měšťanských domácnostech manželky běžně trpěly u svých mužů návštěvy nevěstinců a samy je tam posílaly: „Tady máš pět zlatých na bordel.“ Případně tam, kde se dostává daleko za hranice biologie, jsou jeho tvrzení přehnaná nebo velmi sporná, kupříkladu že pro lidi žijící v celibátu je onanie jen lehký hřích – katoličtí kněží, se kterými jsem konzultoval, o tom nikdy neslyšeli…

Komárek také rozebírá různé sexuální praktiky: podotýká, že třeba felace byla v Melanésii vnímána jako „vyšší stadium kojení“; opakovaně se vrací k análnímu sexu, který prý dnes vlivem pornoprodukce pokládají teenageři ve Skandinávii za „nutnou součást celé procedury“, a diví se přitom, v jak málo společnostech došlo ke kultivaci análního sexu jako kontroly porodnosti. Velmi polemicky vystupuje proti gender studies, kterýžto přístup ovšem dost karikuje a vysmívá se třeba pokusům o odstranění pisoárů coby diskriminujícím zařízením. Vyhledává přitom ty údaje, které rozhodně nejsou politicky korektní, například že pravděpodobnost otěhotnění po znásilnění je vyšší než při běžném pohlavním styku nebo že americké ženy zůstávají v případě znásilnění během schůzky spíše s těmi, kteří znásilnění dokončí, než s těmi, kteří se o ně pouze pokusí.

Dále se autor zamýšlí nad tématem obřízky, u kterého nenachází uspokojivé vysvětlení a rezignovaně konstatuje, že hlavním důvodem „asi bude snaha zalíbit se Všemohoucímu“. Dodejme, že podle františkána Richarda Rohra a jeho knihy Stát s moudrým mužem se měl dospívající muž dozvědět o „propojení mezi bolestí a novým životem“, i když v případě novorozenců tento důvod zřejmě nehrál takovou roli.

K tématu mužství Komárek přistupuje s ironickým odstupem. Rekapituluje, jakým prudkým vývojem prošlo v západní civilizaci hodnocení onanie: od naprostého zavržení coby zdroje všech chorob až k činnosti oficiálně doporučované k praktikování alespoň jednou denně. A nevěřícně k tomu dodává: „Svět je bizarní místo.“ K fungování, a zvláště vizáži mužských varlat zase suše podotýká: „Je zkrátka obtížné je vidět a nesmát se při tom.“ Je jen na čtenáři, jak při četbě stanoví linii, kde jde jen o ironii a kde už o cynismus. Je to podobné, jako když doktor House ve slavném seriálu kupříkladu přirovnává dítě k tvoru, ze kterého se může vyvinout „doživotní parazit, zpočátku roztomilý“, v čemž má ostatně pravdu. Jako poněkud „na hraně“ už bych hodnotil autorovy úvahy o tom, že evropská padesátiletá žena opouštěná manželem by se možná měla smířit s tím, když si její choť domů přivede druhou, o generaci mladší manželku („Milá Lajlo, tak tě tu vítám a upozorňuji, že jsem jeho první a nejoblíbenější manželkou – doufám, že si budeme rozumět!“). A jako skutečně cynické mi přišly autorovy nářky nad tím, že homosexuálové se dnes často přiklánějí – podle něj příliš konzervativně – k „celoživotnímu partnerství“. Komárek se – ve stylu entomologa se zájmem popisujícího život exotického brouka – podivuje nad tím, že u homosexuálů „nevznikla nějaká nová životní forma“, a lituje, že se „nestali solí země“. Proč by si ale neměli zvolit tu životní formu, která jim vyhovuje? Proč by zrovna oni měli sloužit jako „pokusní králíci“ sociálního inženýrství a vyvíjet jakési nové sociální uspořádání?

Ovšem jako v jiných knihách profesora Komárka, i zde naštěstí najdeme prvky sebeironie. Jak jinak vnímat u tohoto dlouholetého pedagoga poznámky o tom, jak bytostně „spolu souvisí pedagogika a pederastie“? Ostatně autor tvrdí, že málokdo je jasně heterosexuálně vyhraněn a v každém je kus homosexuála, takže pasáže věnované homosexualitě možná nebyly psány s takovým odstupem, jak to na mne působilo. Jindy se autor zmiňuje o jistém peruánském profesoru filozofie, veliteli teroristické organizace Světlá stezka, který bojové akce řídil z apartmá primabaleríny limské opery, a pokračuje otázkou, zda by i pro něj osobně nebylo nejkratší cestou ke slávě „zmizet se studenty v podrostu brdských lesů“. Nevím ale, jak by s nimi uspěl, protože opakovaně odsuzuje soudobé „třicetileté infantilní doktorandy“…

Nejkontroverznější jsou ale v Komárkově nové knize právě jeho názory na současnou společnost a na budoucnost mužů a mužství. Tu podle něj hutně vyjadřuje třeba životní osud filozofa Friedricha Nietzscheho, u kterého sny o příchodu nadčlověka či „nadmuže“ končí „v soumraku šílenství a jejich vyústění je příznačné: živoří jako krmený, přebalovaný a svět nevnímající tvor“. Není to strhující předobraz budoucího pádu mužství vůbec? ptá se sugestivně autor. Jinde předestírá vizi odpudivého tvora, který coby „odule uhlazený otec-úředník, přicházející domů přespat, většině dětí připadá jako příklad varovný, pozorovaný se směsí soucitu, zděšení a nevole“. Podle něj přitom vše začíná už výchovou: „chlapečkové přehrávající různé krvelačnosti s tančíky, letadélky a mečíky vzbuzují v rodičích dojem, zda by neměli být psychiatrováni“. Skutečně netuším, jak autor k poslednímu z uvedených tvrzení přišel: co se týká třeba mečů a zbraní, těch jsou dnes plná hračkářství. A z mého miniprůzkumu rodin vychovávajících chlapečky (v mém okolí) vyplynulo, že u drtivé většiny se podobné předměty v arzenálu jejich hraček vyskytují. I když je někteří z dotázaných rodičů pořizovali spíše neradi a po jistém váhání, podle mne rozumně usoudili, že souboje k přirozenosti kluků prostě patří – dodávám, že moji dva malí synové mají plastových a dřevěných mečů a šavlí hned několik.

Autor vytýká myšlení současných Evropanů, že miluje „mrazivé extrémy“. Sám ale jako by v této knize (více než v těch předchozích) podléhal čemusi podobnému: zaměřuje se na krajní polohy a to, co je „v meziprostoru“, nechává bez povšimnutí (podle Gaussovy křivky jde ovšem o nejpočetnější případy). Obraz muže se mu tedy rozkládá do uměle vytvořených protikladů, mezi nimiž podle něj zřejmě zeje vzduchoprázdno. Jde na jedné straně o „tatíka s odepjatým řemenem“ a na straně druhé o zženštilého „muže přebalujícího kojence“. Dětem podle něj přitom na první pohled nevzniká žádná újma – je ale podle Komárka otázka, zda je další „máma s pindíkem“ také „vhodným reprezentantem mužského identifikačního vzoru v rodině a zda si přítomná doba vůbec podobný vzor přeje“. Opravdu si autor neumí představit muže, který – aspoň občas – přebaluje vlastní dítě, ale později s ním – asi s větší chutí – hraje fotbal, pere se s ním nebo vyráží na „dobrodružné“ výpravy do skal?

Anebo jiná verze násilné dichotomizace skutečnosti: „před obrazovkou počítače sedí mladý muž se směsí asertivních a měkkých rysů ve tváři, v saku a kravatě a bílou rukou, v níž je zvyklý držet pouze myš, lžíci a občas propisovací tužku, který pouští zábavný program – na obrazovce se objeví gigantická postava ve stylu Ramba s paprskometem v ruce“. Na jedné straně dnes Komárek vidí zmiňované „infantilní doktorandy“, na straně druhé ty, pro které je charakteristické „všeobecné nevolnictví: fatální závislost na jiných, neuspokojivá, ohlupující práce, vulgární a jalové zábavy po ní“. Přiznejme, že existuje skutečně nemálo takových (není náhodou, že Češi postupně tloustnou a dosahují v celoevropském srovnání předních příček), ale jiná část populace se naopak věnuje návštěvám posiloven (nebo to je také „vulgární zábava“?), bojovým sportům, cyklistice, geocachingu atd. To je tvrzení naprosto banální, ale z Komárkova vidění současného světa tyto činnosti nepochopitelně vypadávají, respektive je autor sice okrajově zmiňuje, ale naprosto je podceňuje a bagatelizuje. Mnoho mladých také dnes rádo cestuje do nepříliš turisticky známých destinací, což činí i Komárek, proč se ale skoro tváří, že je v Čechách či v Evropě takovým tvorem jediným a unikátním? Komárkovo vnímání současného západního světa je až překvapivě zploštělé a černobílé, jako by s tím, jak poznává stále nové a nové exotické kraje a obyčeje, pomalu ztrácel schopnost poznávat pestrost a mnohovrstevnatost životních stylů a forem „u nás doma“.

Podobně by se dalo polemizovat s mnoha dalšími Komárkovými výroky, které mají diagnostikovat soudobou západní společnost, jako že „Evropě vyschly vnitřní zdroje barbarství" nebo že dnešní západní civilizace je „založena na jednoznačnosti“. Jak to? Podle mne jsme naopak ještě nikdy nežili ve společnosti, v níž je ze vzhledu člověka tak málo patrné, k jaké patří společenské třídě či kastě, jaké má zaměstnání či jakého je pohlaví (třeba nošení kalhot dnes není jednoznačným rysem mužů jako dříve). Jako příklad nutnosti „rozhraničení, oddělení, rozhodnutí“ uvádí autor svět počítačů: ovšem jakou by chtěl lepší ukázku dnešní nejednoznačnosti a ambivalentnost než svět počítačové virtuality, v níž si člověk může vybrat libovolný věk i jakoukoli pohlavní či etnickou identitu a vydávat se za někoho zcela jiného? Navíc nejednoznačné je dnes právě to, že byly zpochybněny tradiční společenské role a silně se prosazuje trend posilování „ženského“ aspektu duše u mužů a mužského aspektu u žen. O tom, že při tom dnes muži procházejí jistou krizí, nepochybuje nikdo, ale Komárkův pokus o diagnózu je podle mne nedostačující a jednostranný.

A pokud autor šmahem odsuzuje dnes vycházející „příručky o uvědomělém mužství“ jako „fádní“, pak je to úsudek k některým z nich nespravedlivý (viz třeba nedávno vydanou Co dělá z chlapců muže: duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti). I když to píšu nerad, fádní je naopak v některých pasážích spíš Komárkova diagnóza současné společnosti.