„Opakuji banality o zdraví a nemocech a lidé jsou z toho úplně vedle.“ Tato slova nacházíme v nové knize MUDr. Jana Hnízdila (*1958) Zaříkávač nemocí. Hnízdil, který u nás patří k mediálně nejúspěšnějším a nejviditelnějším zastáncům psychosomatické medicíny, do knihy shromáždil texty a komentáře věnované lidskému zdraví a nemocem, vrcholovému sportu (jehož hlavní představitelé se podle něj vyznačují „mentalitou dítěte“) i aktuálnímu stavu celé společnosti od roku 2010. To vše je pak prokládáno doplňujícím rozhovorem, který s autorem vedla Cecílie Jílková, dcera spisovatelů Lenky Procházkové a Ludvíka Vaculíka.

Hnízdil se v době úřadování předchozího prezidenta mimo jiné proslavil jako spoluautor dopisu, v němž se prohlašovalo: „Máme důvodné podezření, že pan prezident Klaus jedná pod vlivem závažných, možná patologických změn duševního stavu nebo poruchy osobnosti, které nejsou jen přechodného rázu. Domníváme se, že by zdravotní stav pana prezidenta Klause měl být odborně zkoumán.“ V recenzované knize vysvětluje, kterak se jeho vztah nejen ke Klausovi, ale i k Miloši Zemanovi vyvíjel „od naštvání přes pohrdání k soucitu. Nemá smysl s nimi bojovat, na druhou stranu jejich chování nelze úplně ignorovat. Vytvářejí nezdravou společenskou atmosféru, šíří negativní emoce, vlastní patologii přenášejí na druhé. Jako doktor k tomu nemohu mlčet. Politický intrikán, manipulátor a charakterový invalida se nejvíc bojí toho, že bude odhalen, že lidé prohlédnou jeho hru a přestanou ji hrát, nebudou mu věnovat pozornost, ze které čerpá energii, nebudou se mu odevzdávat, budou sami za sebe.“ A na adresu současné hlavy státu a příčin jejího zvolení pak mimo jiné píše: „Ano, je to impozantní postava, má charisma vůdce, mluví pomalu, hlubokým hlasem, říká jednoduché věty, nenutí k sebereflexi a k přemýšlení. Takový táta slabochů, lenochů a alkoholiků. Oni na něj koukají stejně jako já, když jsem jako malé dítě hltal japonské filmy – Godzillu. A teď máme Godzillu na Hradě. Jestli něco symbolizuje českou mentalitu, tak je to pan prezident Zeman. V přímé volbě ho volila nadpoloviční většina voličů – lidé, kterým imponuje arogance, populismus, alkoholismus, kuřáctví a manipulace. Takových je u nás poměrně dost. V žebříčku Světové zdravotnické organizace jsme v pití alkoholu první a v kouření pátí na světě.“

Kritikům obou mužů tato přímočará slova možná udělají radost, zvláště Zemanův volební úspěch se ale jistě dá interpretovat i mnoha jinými způsoby (méně urážlivými ve vztahu k jeho příznivcům): pro mnoho voličů zřejmě představoval menší zlo než Karel Schwarzenberg coby kandidát v té době velmi neoblíbené Nečasovy vlády atd. Celkově je zřejmé, že pasáže věnované politice jistě nepatří k nejsilnější části Hnízdilovy knihy, spíše naopak. Projevuje se v nich totiž přímo velkorysá autorova nedůslednost či – posuzováno přísněji – jistá povrchnost, nerealistický idealismus, nebo dokonce diletantství. Autor sice vyzývá k občanské angažovanosti a kritizuje politiky, kteří podle něj potřebují odevzdané, zmanipulované, pasivní „ovčany“ (občany krotké jako ovce), ale zároveň hrdě prohlašuje, že se voleb už nějakou dobu neúčastní; systém politických stran je dle něj mrtvý a on odmítá ztrácet s ním čas a energii. Tvrdí, že bychom měli politiky kontrolovat, ale zároveň se nechce dívat na jejich televizní debaty, protože jsou plné negativní energie. Chlubí se svojí spoluprací s ministry zdravotnictví, ale nepřímo vybízí k tomu, vyhodit do povětří parlament, který vládu (včetně ministra zdravotnictví) schvaluje: jeho v nadsázce pronesená odpověď na dotaz jistého poslance, co by měl prosazovat v Poslanecké sněmovně, prý zněla, ať sežene semtex a na nejbližší schůzi se odpálí…

Nepochybně zajímavější jsou stránky věnované přímo životním příběhům Hnízdilových pacientů a souvislostem jejich životních stylů, rodinných konstelací a z toho plynoucích onemocnění. Nezachází přitom do extrémů: neodsuzuje očkování dětí, jak je dnes u mnoha alternativně orientovaných občanů časté. Ani zcela nezavrhuje vědeckou medicínu, rozumně ale hlásá nutnost návratu k osvědčené praxi rodinných lékařů. Mnohokrát se přitom vrací k tvrzení, že to, co neumí odhalit nejmodernější technika, skvěle popisují stará lidová přísloví. A to typickým způsobem: „bolestí hlavy – má toho plnou hlavu, závratěmi – hlava se mu z toho zatočila, pálením žáhy – leze mu to krkem, bolestí zad – naložil si víc, než unese“. Psychosomatické příčiny nachází dokonce i u problémů se zuby. Vypráví o případu pacienta, který měl „své ženy plné zuby. Doma v neustálém napětí, zaťatý, manželku nemůže ,skousnout‘, drtí to mezi zuby. Tím si narušuje ochranný zubní plak a sklovinu. Proto se mu pořád kazí zuby.“

Hnízdilův způsob podání psychosomatiky je srozumitelný a záživný, ale zvláště poslední uvedený případ může vzbuzovat jisté pochybnosti. Zubní lékař Tomáš Bartoň, vyučující Stomatologické kliniky VFN a 1. LF UK Praha, přiznává, že měl několik pacientů, kteří měli psychické problémy vyvolané většinou strachem o zdraví svoje či např. manžela a skutečně měli z jeho hlediska nevysvětlitelné zubní problémy. Vysvětlovat to ale narušením ochranného plaku a zvýšenou kazivostí je podle něj nonsens. Spíše navrhuje možnou spojitost zhoršené ústní hygieny s celkovým poklesem aktivity v těžkém životním období, kdy se „člověku nechce dělat vůbec nic, natož si čistit zuby“. I podle některých Hnízdilových kolegů z oboru psychosomatiky je jeho interpretace této disciplíny zjednodušující. Vladislav Chvála, vedoucí týmu Střediska psychosomatických poruch v Liberci, Hnízdila nedávno otevřeně kritizoval: „Tvrdit, že pacientovi stačí vysvětlit jeho problém a je vyhráno, je zavádějící… Psychosomatická léčba je pěkná dřina, především pro pacienta samotného, a často i pro celou jeho rodinu. Žádné zázraky v rukou nemáme ani při respektování bio-psycho-sociální teorie vzniku a udržování nemoci.“ Je možné připustit, že „nemoc vždy nese mravní poselství“, jak tvrdí Hnízdil. Je pak ale vždy navýsost citlivá otázka, jestli lékař má právo někoho jednoznačně označit za viníka (nebo obecně kdokoli jiný, například laik-nelékař, který spory s blízkými řeší výroky typu „Tvoje bolest v krku je jasný trest za to, co jsi mi včera řekl“). Hnízdil ovšem viníky několikrát identifikuje jednak v rámci příběhů svých pacientů, jež jsou ale naštěstí anonymní, tak i mezi aktivními politiky, přičemž jsou ovšem jeho diagnózy současně zřejmým politickým útokem (a pro někoho jistě i urážkou). Právě tento jasný způsob vyjadřování jistě Hnízdilovi získal vděčné publikum, ale je otázka, jestli nepřekračuje jistý etický rámec a svého vzdělání lékaře nezneužívá. (Dodejme, že jiní lékaři, například psychiatr Cyril Höschl, otázky po psychickém stavu českých politiků – pokud vím – důsledně odmítají.) I když vzhledem k tomu, co Hnízdil říkal o svém pronášení banalit a lidech, kteří „jsou z toho úplně vedle“, se samozřejmě vždycky nabízí otázka, nakolik máme brát všechna jeho prohlášení vážně a nakolik s nimi je možné polemizovat. Nebo jde o jakousi ochranou masku, poskytující mu jisté alibi?

Čtenář se v knize dále dozví rovněž četné podrobnosti o Hnízdilově osobním životě: třeba o jeho kariéře vzorného žáka, který si na základní škole den před oficiálním pochodovým cvičením šel s cihlou na zádech pochod soukromě nacvičovat. O jeho cestě k celostní medicíně a o životě v paneláku, v němž hledá kontakt s přírodou tak, že spí na lodžii. Některé pasáže jsou přitom prostoupeny sebeshazující ironií a nebojím se říci, že jsou dokonce vtipné. Obdivuhodně otevřená a odhalující je pak zvláště kapitola Pravda o zaříkávači, v níž Hnízdilova žena konfrontuje jeho vnější mediální fasádu a idealizovaná veřejná prohlášení s jeho podobou v soukromí: „Je pravda, že Honza každému doporučuje harmonii a vnitřní klid. Sám ale dokáže vytvořit neuvěřitelnou disharmonii a neklid… Je pravda, že má Honza rád přírodu. Když mu ji ale vytvoříme doma, říká jí binec... Je pravda, že Honza lidem radí, aby mysleli pozitivně a šířili pozitivní energii. Sám přitom většinou vidí věci černě. Při pohledu na mrak na obloze straší, že bude pršet, zatímco všichni ostatní se dívají do míst, kde se mraky protrhávají a radují se, že bude hezky.“ Podobné rozpory, na které tyto úryvky ukazují, bychom ovšem při detailním pátrání našli snad – nebo skoro – u každého. Je tedy sympatické, že Zaříkávač nemocí obsahuje právě kapitolu Pravda o zaříkávači. Hlavně díky ní se autor nejeví jako neomylný guru, ale jako chybující a tázající se člověk, který se vyjadřuje k lecčemu a rád provokuje, ale rozhodně mu nelze vyčítat lhostejnost a nezájem o okolní svět…