Proč bychom neměli rozmazlovat babičky? Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským jazykem a jak schopnost jejich vzájemného vyvažování ovlivňuje zdraví členů rodiny? Co očekává muž od ženy a žena od muže? V čem se liší ženská a mužská sexualita? Jaký vliv má tento rozdíl na vývoj sexuální identity dítěte? Mohou se interakční vzorce nevědomě předávat z generace na generaci a způsobovat slábnutí celých rodů? A jak souvisí dominance žen s kvalitou a množstvím spermií jejich partnerů? O těchto a mnoha dalších otázkách vedou na stránkách knihy Žena a muž v rodině rozhovor dva rodinní psychoterapeuti – klinická psycholožka Ludmila Trapková a sexuolog Vladislav Chvála. Otázky jim kladla bohemistka a redaktorka časopisu Psychosom Pavla Loucká.

Oba terapeuti přitom vycházejí ze své bohaté praxe (v současnosti působí ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci). Kniha je tedy plná skutečných příběhů, některých s dobrým a mnoha dalších se spíše špatným koncem. Vypráví o rodinách, v nichž se napětí mezi partnery projevilo v nemoci dítěte. Dočteme se v ní i o rozvádějících se rodičích, jejichž potomek se při přechodu od jednoho k druhému (v rámci střídavé péče) pohybuje paralelně ve dvou oddělených světech, přičemž ani matce, ani otci nesmí prozradit, co se děje v druhém světě. Čteme však i o případech, kdy naopak děti zůstávají bydlet v tomtéž bytě a pravidelně se stěhuje jeden či druhý rozvedený rodič. Často v rámci rodiny dojde ke střídání rolí, když například chybějícího otce ve funkci toho, jenž stanovuje pravidla, zastupuje babička. A samozřejmě se v knize píše o četných křivdách a o pomstách. Třeba o dívce, jež neprávem obvinila otce ze sexuálního zneužívání, protože jí předtím vytkl nezodpovědné sexuální experimentování s neznámým partnerem, k němuž ji navedly „zlovolné“ kamarádky (otec skončil ve vazbě, ona na psychiatrii). Nebo o ženě, jejíž muž byl většinu času v práci a prostě nebyl zvyklý trávit s ní jakýkoli společný čas. Na poslední terapeutické sezení prý ona žena přišla s tím, že jej naučila číst jí nahlas noviny, aby aspoň slyšela jeho hlas. Autoři líčí také to, jak se mohou jisté psychologické „dluhy“ přenášet napříč generacemi (využívají přitom termín „transdebitace“ Stanislava Komárka) a uvádějí i konkrétní případy dětí, na které rodiče soustavně útočí, čímž je uměle udržují v nedospělém stavu. (Kromě skutečných příběhů svoje koncepty ovšem ilustrují i příklady z krásné literatury a filmu.)

Zamýšlejí se dále nad významem vypravování pro dětské prožívání a vývoj: když dítěti někdo naslouchá, vyprávějící i naslouchající se proměňují. Upozorňují i na zhoubný význam tabuizace bolestných stránek rodinné historie a na význam metafor v terapeutické praxi a prožívání každého člověka. Zpovídaní terapeuti používají pro popis a vysvětlení fungování rodiny metaforu „sociální děloha“. Připomeňme, že jedna z nejslavnějších knih o metafoře se nikoli náhodou jmenuje Metafory, kterými žijeme. Ostatně i další psychosomaticky orientovaní lékaři, jako Radkin Honzák a Jan Hnízdil, se ve svých knihách rádi odvolávají na „moudrost“ jazyka, který symbolicky může vyjadřovat skutečné jádro problému. I v knize Žena a muž v rodině nacházíme příklady toho, jak určitá prostá fyzická metafora přispěla k odhalení skrytého zdroje nemoci. Autoři například líčí, jak bolest v noze bránila matce dvou dětí po rozvodu „stát na vlastních nohou“ nebo kterak bolest ramene jednoho z rodičů po odchodu potomků z domova mohla odkazovat k tomu, že „ztratil svou pravou ruku“.

Při hodnocení současné situace si autoři stěžují na stále menší množství času, který členové rodiny tráví společně, na úpadek rituálů, na všudypřítomnou pornografii, kvůli které uvadá intimní sexualita, i na časté zmatení rolí a chaos v tom, „kdo je kdo“ v rodině. Kriticky hodnotí chování mnoha dnešních mužů, kteří často i v dospělosti žijí v bytě rodičů. Jestliže je prý dříve z rodinného hnízda vyháněla vidina svobodného sexuálního života, dnes mají dostatek sexuálních podnětů na internetu, a proto „není důvod dozrávat“. Opakují i dobře známý fakt, že mužům byly v moderní době odňaty některé podstatné úkoly a oni se na novou situaci ještě nestihli plně adaptovat. Na rozdíl od některých apokalyptiků a navzdory mnoha vlastním pesimistickým soudům ale Trapková a Chvála – trochu překvapivě – předpovídají, že se blíží se doba „stabilních, vnitřně spokojených párů“. Ta údajně přijde, až budou muži schopni integrovat svoji „animu“, tedy ženskou složku své duše. Odmítavě se autoři staví k „polyamornímu“ pojetí soužití nebo k těm, kteří spolu žijí „na hromádce“ – rozchod nesezdaného páru pak prý bývá mnohem složitější, protože vnější pravidla by je v takové situaci bývala mohla „zvenčí alespoň přechodně podržet“. Zároveň se ale rozhodně rigidně nedrží jednoho osvědčeného rodinného modelu a přiznávají, že je dnes třeba vyjednávat „nová pravidla soužití“.

Záběr autorů je obdivuhodně široký. Na partnerské soužití se nedívají jen čistě z hlediska psychologického a psychosomatického, ale do svého celostního přístupu integrují i další roviny lidské existence. Ukazují například, že pouto mezi partnery je nejen psychologické, ale že si rovněž přes společné bakterie vylaďují imunitu. (Pro doplnění: podle profesora Františka Vyskočila se muž a žena na počátku vztahu přitahují podle odlišnosti imunogenetické výbavy, ale „při delším kontaktu a soužití se naše osobní mikrobiální výbava dostane do rovnováhy s tou partnerovou“. Což ovšem znamená, že pokud „chytneme“ na ulici chřipku nebo jsme nosiči nebezpečného, leč pro nás neškodného kmene, „může partner také hbitě onemocnět. Žijeme-li s někým, kdo má oslabenou imunitu, musíme si své choroby hlídat a občas se nechat vyšetřit, jestli pro něj nejsme nositeli nějakého rizika.“) O významu hranic Trapková a Chvála pojednávají nejen v kontextu párového soužití, ale pojímají je jako „fraktál“, který je stejně důležitý na rovině buněčné, rodinné i v mezinárodní politice, tedy ve vztazích mezi jednotlivými státy (jako odstrašující příklad nerespektování hranic jim slouží současná Ukrajina). Na všech rovinách podle nich platí, že je nutné „oddělovat, dávat každému, co jeho jest, pečovat o rozdíly“.

Kniha obsahuje některé neprokázané či přímo kontroverzní hypotézy, zvláště co se týká možného původu homosexuality. A najdeme v ní ovšem i z principu nedokazatelná proroctví: doba „vnitřně spokojených párů“ je podle recenzenta utopie. Díky komplexnímu a citlivému přístupu obou terapeutů a nikoli triviálním otázkám Pavly Loucké si ale Žena a muž v rodině jistě zaslouží pozornost všech, které zajímá aktuální stav a směřování vztahů mezi pohlavími i mentální stav současného západního světa.