Proč pomsta není sladká, ale hořkosladká? Jak souvisejí nenápadné dotyky číšníka s výší spropitného? Co může lékař říci ke studu a pocitu viny? Jak zácpa po příjezdu do nového prostředí souvisí se smutkem a v čem je smutek potřebný? Jaké jsou druhy lechtání? Proč si člověk pravděpodobněji koupí to, co už držel v ruce? V jakém smyslu jsou „peklo“ či smích nakažlivé? Pomáhají nadávky při snášení bolesti? Jak to, že se důvěřiví jedinci, „truhlíci se srdcem na dlani“, naučí lépe rozpoznávat podvodníky? Jaká je historie placeba a význam „noceba“? Jak dlouho vydrží pacienti po amputaci tuto skutečnost popírat a opakovaně padat? A jak zní naopak diagnóza člověka, jenž touží po amputaci zdravé končetiny a po ní se konečně cítí celistvý a správný?

I na tyto otázky odpovídá známý český psychiatr a zastánce psychosomatické medicíny Radkin Honzák (nar. 1939) v knize Psychosomatická prvouka. Jde prý o výsledek jeho padesátiletého, a jak snad až příliš sebekriticky hlásá, většinou marného hledání pravdy o zdraví a nemoci, přičemž v bibliografii uvádí i řadu zcela čerstvých vědeckých studií. Do úvah se snaží zahrnout co nejvíce složek záhadné bytosti jménem člověk; opakovaně protestuje proti redukcionismu, k němuž se někdy uchyluje i lékařská praxe.

Kupříkladu léčbu definuje jako „proces, který navrátí aktuálně či chronicky vychýlený chod organismu zpět do oblasti zdraví. V této obecné rovině záleží na specifických informacích, které organismus dostane a které k této žádoucí změně povedou. Informace mohou mít jak charakter hmotný (odstranění, repozice, molekula působící na receptor), tak energetický (záření ničící nádorové buňky, fototerapie), rovněž ale charakter ryze psychosociální (přítomnost druhé osoby, slovo) nebo spirituální (víra). V oblasti přijatelných hypotéz zde navíc můžeme počítat s jistými samoúzdravnými mechanismy, které se jasně projevují například v placebových situacích. A nesmíme zapomínat, že i ryze biologická léčba není pouze výsledkem interakce léku a organismu, ale že má též svůj psychologický a kulturní rozměr.“ Tomuto komplexnímu pohledu pak odpovídá i autorův výklad sahající od střevního mikrobiomu přes emoce (láska, důvěra, vztek, radost), mezilidské vztahy (a vztahy mezi lékařem a pacientem) až k významu spirituality.

Jako mág

V knize se mísí odborné medicínské termíny a jadrnější výrazy s odkazy na literární klasiky typu Johanna von Goetha, Charlese Baudelaira nebo Karla Čapka, ale i vlivné teology, jako byl Romano Guardini (jednu jeho publikaci mimochodem Josef Čapek označil za „vzácnou knihu, ne pro každého“, ovšem „velmi záludnou v tom, jak znamenitě jemnými, inteligentními a nejhlouběji lidskými cestami se dopracovává nakonec tam, kam chtěl dojíti, k agitaci náboženské“). U Honzáka nejde o toliko povrchní analogie či efektní okrášlení, daným literátům skutečně rozumí a jde k jádru věci. Například když rozebírá význam smutku, odvolává se mimo jiné na R.U.R. a výrok polidštěných robotů: „Byli jsme stroje, pane; ale z hrůzy a bolesti stali jsme se lidmi.“ Také se hlásí k odkazu Charlese Darwina, jehož názory ze spisu Výraz emocí u člověka a u zvířat byly dlouho opomíjeny.

Autor tedy plynule přechází z jedné úrovně do druhé, a to myšlenkově i stylisticky. Nenásilně spojuje sebeironii s respektem k úctě, kterou lidé lékařům prokazují. Když kupříkladu radí mladším kolegům, jak se chovat k pacientům, nabádá: „Nadšeně přikyvovat a přitom si nepřipadat jako blbec, ale jako mág.“ Pro nelékaře bude text místy značně obtížný, ale průběžně je odlehčován autorovou ironií, s níž chápavě shlíží na lidské plémě a jeho pošetilosti, včetně svých vlastních („je vskutku zajímavé, že stejný nesmysl lze vyjádřit v různých dobách různým jazykem“). I když jeho humor samozřejmě nemusí vyhovovat každému (Černošice – „Afroameričanice“).

Z podhoubí

V souladu s jiným autory, jako je britský popularizátor vědy Ed Yong, Honzák narušuje představu lidského těla coby organického monolitu: líčí jej jako složitý ekosystém, u něhož je namístě otázka, zda je v plném slova smyslu „náš“. Také u lidské mysli spíše zpochybňuje absolutní autonomii jednotlivých individuí, když vědomí jedince ve vztahu ke společenskému vědomí a nevědomí připodobňuje k houbě vynořující se z podhoubí. Přičemž to, co se odehrává v naší hlavě, včetně našich depresí či autismu, zřejmě souvisí i s obsahem našich střev, takže se postupně rozvíjí nový obor zvaný někdy „fekální bakterioterapie“.

Psychiatr Radkin Honzák se v Psychosomatické prvouce snaží o celostní přístup, jak už bylo zmíněno, ale ochotně (a podle hyperpřísného kritika snad až lehkomyslně) přiznává, že například ohledně metafyzických dilemat vztahu duše a těla nemá žádné starosti a příliš je neřeší. Ani v jiných oblastech nepředstírá, že zná vztahy všech úrovní člověka jako psychosomatické jednotky. Nicméně alespoň něco naznačuje: obecně se odvolává na systémový model člověka, v němž je dobrá funkce systému závislá na správném fungování podsystémů a změna jednoho subsystému vede ke změnám v těch dalších – přitom ale vždy pro ně specifickým způsobem (což koresponduje s obdobnými modely hierarchicky uspořádaných vrstev). Jak tyto vrstvy navzájem souvisejí, je však stále předmětem dohadů, bádání a zpřesňování. Místo teoretických spekulací se tedy autor raději soustřeďuje na detaily: do složité skládačky poskytuje řadu drobných dílků a zve k jejich postupnému a napínavému doplňování či kombinování.