Proč někdy kulháme, když máme nemocná záda, a proč se nádor plic může ozvat bolestivým ramenem? Máme se u Tomáše Rosického divit jeho častým zraněním, nebo spíše tomu, že to ve vrcholovém sportu vydržel tak dlouho? Proč „sušinka“ uveze na kolečku víc než kulturista? Může být nevyvážené posilování škodlivější než sezení na gauči? A je stále doporučeníhodný tradiční „sokolský“ postoj „lopatky k sobě, prsa vystrčit, břicho zastrčit“?

Známý fyzioterapeut Pavel Kolář (nar. 1963) v knize Labyrint pohybu odpovídá na otázky novinářky Renaty Červenkové. Stručně shrnuje svůj životopis, vzpomíná na práci s vrcholovými českými sportovci i významnými osobnostmi společenského života, například Václavem Havlem, a především přibližuje své názory na fungování lidského organismu, obecně zdravý vývoj jedince i na to, jaké celospolečenské trendy se v této oblasti nejvíce prosazují.

Co se týká slavných pacientů, nejvíce se věnuje Havlovi, o němž říká, že jako citlivý a emotivní člověk silně tělesně reagoval na řadu podnětů: „Podle hodnot se dalo rozpoznat, kdy se díval na zprávy, kdy za ním byla manželka, kdy si četl. Podle jeho vegetativních reakcí – změny tlaku, tepové frekvence, okysličení krve kyslíkem – se dalo přesně určit jeho duševní rozpoložení. Často to jeho onemocnění zhoršovalo, ovšem jindy to zase léčbě napomáhalo a toho se dalo využít.“

Zranění a touha

O svém dětství Kolář prozrazuje, že byl hyperaktivní dítě, které trávilo čas hlavně venku, bez dozoru a často v ne zcela hygienických podmínkách. Což si pochvaluje a pokládá za výhodu: „Jedli jsme chleba se sádlem, cucali šumák nebo cukr, a nikdo z nás nebyl obézní, protože jsme měli hodně pohybu. Stejně tak jsme se cpali ovocem spadlým na zem, dělili se o limonádu, pili vodu z potoka, odřeniny byly na denním pořádku, koupali jsme se v rybníku za kravínem, a nikdy jsme neměli žádnou infekci.“

Jeho hyperaktivitu rodiče řešili i tím, že jej popostrčili na cestu k aktivnímu sportu, konkrétně sportovní gymnastice, jíž se v mládí věnoval i závodně. Měl ovšem jisté anatomické indispozice, jako například postavení ramenních kloubů, které omezovalo rozsah pohybu a způsobovalo častá zranění. V sádře tak strávil celkem několik měsíců. Odlišné přístupy k léčbě těchto úrazů jej pak ale také nasměrovaly k povolání fyzioterapeuta: „Díky zraněním jsem si uvědomoval, jak rozdílný přístup ve sportovní medicíně může být, jak moc se pohledy i postupy jednotlivých lékařů liší a jak hodně si člověk může pomoct sám. Existovalo totiž pár vyhlášených lékařů a terapeutů, za kterými tenkrát mířili sportovci z celého Československa. Byla tu fyzioterapeutka Ludmila Mojžíšová, v Bratislavě doktor Bíňovský, jeho žák doktor Mračna… Většinou používali k léčbě metody opírající se víc o funkční než o ortopedický přístup. To mě inspirovalo. Měl jsem tři měsíce problémy s Achillovou šlachou nebo s ramenem – a najednou mi od nich někdo během krátké doby pomohl.“

Odkazu Ludmily Mojžíšové se Pavel Kolář v knize zastává, třebaže z hlediska otitulovaných lékařských kapacit to byla „jen“ rehabilitační sestra, ovšem s výbornými léčebnými výsledky. Na zavedené medicíně pak kritizuje praxi, kdy si jednotliví odborní doktoři pacienty „přeposílají“, a přimlouvá se, aby je místo toho vnímali celostně, tedy například aby o nich společně diskutovali.

Funkční přístup

Pavel Kolář navázal zláště na koncepty takzvané Pražské školy, která na pacienty nahlížela „z funkčního pohledu“. Pro čtenáře vzdělaného spíš humanitně dodejme, že na mysli zde má lékaře, jako byli Karel Lewit a Vladimír Janda, nikoli členy Pražského lingvistického kroužku, o kterém se rovněž mluví jako o „Pražské škole“ a který se také proslavil uplatněním funkčně-strukturální metody, ovšem v tomto případě při výkladu řeči a jazyka jako komunikačního systému (mimochodem, jazyk jako tělesný orgán Kolář rozhodně nenechává stranou).

V Kolářově podání funkční přístup znamená, že kterákoli část našeho těla, jež podává mozku informace, ať je to jazyk, sval v obličeji, noha, kyčel, je vždycky „posturálně integrována“, tedy je součástí funkčně vzájemně integrovaného celku. Díky čemuž také poruchu určitého segmentu poznáme z funkce kterékoli části těla. Při aktivaci jedné, byť nepatrné části lidského organismu se mobilizují i ostatní: „Už pár milisekund před tím, než zvednete ruku nebo pohnete kotníkem, se aktivují břišní a zádové svaly, bránice, pánevní dno a další svaly, které zpevňují, znehybňují náš skelet. Tím se vytvoří onen pevný bod umožňující svalům, aby končetinu zvedly… Ani jeden jednotlivý kloub nebo sval našeho kosterního systému neexistuje jako izolovaný článek. Stejně jako je každé jedno kolo u auta funkčně propojené s ostatními, je i každý segment těla vždy funkčně svázán se všemi zbývajícími, a to nejen mechanicky, ale i centrálně, tedy v mozku.“

Což se dá podivuhodně využívat v terapii. Kupříkladu když oštěpař odhazuje oštěp, s pohledem očí se stáčí i jazyk. „Pokud mu řeknete, aby dával jazyk na druhou stranu nebo při pohybu změnil jeho postavení, ovlivníte tím celý jeho pohyb,“ říká Kolář. U hokejisty Jágra prý bolesti v tříslech zase řešili změnou polohy jeho palce a sklonem nože na brusli: pomohly speciální vložky do bot a mírná úprava postavení brusle. Jiný, neméně fascinující příklad: tenista Karel Nováček „měl chronické problémy s kolenem a veškerá léčba byla marná, až mu jeho zubař opravil nesprávný skus čelistí, a bolest kolena byla po celkem krátké době tatam“. Postavení čelistí neboli skusu má totiž vliv na sílu končetin. Proto se třeba i chrániče zubů vyrábějí na základě speciálního vyšetření skusu. Sílu končetin to může ovlivnit až o dvacet procent.

Navíc takové poznatky mohou člověku pomoci vybudovat si jakousi osobitou typologii. Kupříkladu jednotlivé sporty se specificky otiskují do našeho těla. Když jdete po olympijské vesnici, už ze způsobu chůze a tvaru těla sportovců znalec pozná, kdo který sport provozuje. Stejné je to ale u každé jiné činnosti, kterou děláme dlouhodobě: například u muzikantů, na který hudební nástroj hrají.

Žádné šarlatánství

Některé z Kolářových kazuistik mohou působit až fantasticky neuvěřitelně a zázračně, ale on trvá na tom, že nešlo o žádné šarlatánství, ale o využívání znalosti těla jako globálně propojeného celku. Koncepty jako čakry pokládá za archaické, na druhou stranu ovšem nezastírá, že inspirace mimo tradiční vědeckou západní medicínu neodmítá. Hojně využívá principy akupunktury a jiných východních technik. Neoznačuje se za jejich nekritického obdivovatele, ale v jistém smyslu je západnímu člověku doporučuje: „Zatímco my posilujeme svaly a uši si při tom zacpáváme sluchátky, jóga nebo tai-či dávají důraz na dostředivou složku, na proprioceptivní prožitek. Proto se při nich pohyby provádějí pomalu. Lépe se tím učí číst naše smysly, tedy vstupní data, učí se je tím lépe rozpoznávat a zvyšovat jejich citlivost. My jsme v této oblasti hodně deprivovaní, a tak zpracováváme vstupní data nesrovnatelně hůř – a to je důvod, proč nejsme spoustě věcí schopni porozumět. Když přijde tsunami, zvířata a domorodci běží na kopec do bezpečí, a my si vlnu běžíme k moři nafilmovat. Strašně pozdě rozpoznáme, že se v okolí nebo v organismu něco děje. Jiný triviální příklad: kdekdo dnes vůbec nevnímá, že chybná poloha, kterou zaujímá při práci, mu škodí, protože to prostě necítí.“

Kromě nedostatku vnímavosti k vlastnímu organismu i okolnímu světu Kolář kritizuje i soudobý, podle něj příliš ochranitelský přístup k dětem, jenž kontrastuje s jeho dětskou zkušeností. Úporná snaha rodičů „uchránit potomky od bakterií stejně jako od chladu, od odpovědnosti a od tisíce dalších věcí, které by je mohly ohrozit“ podle něj vede k výraznému oslabení celé generace: „Bez přirozené ochrany jsou totiž lidé tělesně i duševně mnohem zranitelnější. Člověk většinou touží po hédonistické poživačnosti, slasti, úlevě a všemu nepříjemnému má tendenci se vyhýbat, tím spíš ale tělesnou i psychickou odolnost ztrácí. K tomu, abychom objevili to pozitivní, musíme prožít to negativní.“ Zneklidňuje jej i to, že se lidé v západním světě odklánějí od víry a přirozenosti, a tak ztrácejí řád. Mnozí sice věří v „Něco“, v cosi nadpřirozeného, co nás přesahuje, to podle něj ale „nezakládá mravní řád a hlavně odpovědnost vůči němu. Přijetí křtu vás k tomu zavazuje, ale také respektuje vaši svobodnou vůli.“ Zde můžeme opatrně namítnout, že závazek křtu si lidé ovšem vykládali a vykládají různě, také jako povolání upalovat jinověrce či útočit bombami na potratové kliniky…

Nejen vložky do bot, ale i psýché

Každopádně podloženěji působí fyzioterapeutův povzdech nad tím, za co vše dnešní medicína vyhazuje peníze: za léky na obezitu, cholesterol, tlak, zbytečnou cukrovku, a třeba i na bolesti v zádech, „které si víceméně způsobujeme sami“. Ale ono není tak důležité, jaké člověk nosí vložky do bot, důležitý je celkový přístup pacienta, jeho životní styl a vůle se uzdravit. Zmiňuje tedy případy nemocných, kteří byli nevědomě silně fixováni na svou roli trpícího a jimž musel především „nabídnout cestu, aby ze svého utrpení vystoupili, a to tak, aby okolí nepoznalo, že se jejich bolest či utrpení stalo součástí jejich komunikace“. Jindy je problém v tom, že postižené dítě sice přijalo své nevyléčitelné postižení a chtělo s ním začít žít, to se však nepodařilo jeho rodičům. A paradoxně působí příběh původně tělesně zdravého muže, který se kvůli depresím pokusil zabít, v důsledku čehož ochrnul – nakonec však neúspěšnost sebevraždy ocenil, jelikož deprese zmizely.

Kolikrát se nadechnete nebo ohnete koleno

Nad touto inspirativní knihou mohou čtenáře napadnout četné otázky, které by možná rád Pavlu Kolářovi položil, protože v ní chybějí: například co soudí o praktikách, které jsou tělesné, ale jejich zastánci u nich slibují jistý spirituální přesah, jako je holotropní dýchání či tantra. Nebo v čem pro sebe spatřuje význam zmíněné akupunktury, když paralelně odmítá „symbolické a poeticko-narativní způsoby“ výkladu, jako jsou koncepty „proudů energií“ a „meridiánů“. Pro sociology mohou být některé jeho soudy o soudobé společnosti příliš razantní, pro nelékaře zase jisté pasáže knihy, třeba o „algodystrofických syndromech“, trochu obtížně srozumitelné. Publikace jako celek však poskytuje obohacující vhled do fungování člověka jako složité psychosomatické jednotky, která je ještě překvapivější a prokomponovanější, než jste asi tušili. A nabízí také podněty k osobnímu zamyšlení nad tím, jak se „svými“ těly zacházíme a jak jsme k nim pozorní. Jak autor vyzývá: „Zkuste si spočítat, kolikrát se za den nadechnete a vydechnete nebo ohnete koleno. V opakování spočívá obrovská síla – jako když kapka kape stále do stejného místa: po nějaké době vyhloubí díru i do betonu.“