Prozaička a scenáristka Esther Gerritsenová patří v Nizozemsku k autorům, kteří se v poslední době ocitají na seznamech nominantů a laureátů různých literárních ocenění. V roce 2014 získala cenu Franse Kellendonka, udělovanou jednou za tři roky za nezávislý a originální způsob vidění společnosti a existenciální problematiky. Tvorbu Gerritsenové u nás poprvé představuje nakladatelství Argo, a to románem Žízeň, figurujícím v roce 2013 v užším výběru prestižní ceny Libris a širším výběru ceny AKO. Gerritsenová právě tento román představí v lednu 2015 v Praze v divadle Archa v rámci literárního kabaretu EKG.

Ústředním tématem díla Esther Gerritsenové je hledání hranice mezi normálním a abnormálním chováním. Objekty jejího zkoumání jsou zejména ženské hrdinky. Nejinak je tomu i v románu Žízeň, zachycujícím vztah matky a dcery. Že jde o vztah, který se vymyká běžným zvyklostem, je patrné hned z úvodní scény, kdy se Elisabeth (matka) se svou čtyřiadvacetiletou dcerou Coco poprvé v životě setká zcela nečekaně a v přibližně minutovém rozhovoru jí na rušné amsterdamské křižovatce oznámí, že umírá na rakovinu, načež rychle zmizí. Coco se impulzivně rozhodne, že se k matce v posledních dnech jejího života nastěhuje, ačkoliv se s ní od dětství po rozvodu rodičů vídala jeden den v týdnu a v současnosti jen při oslavě narozenin. A tak Coco vtrhne do Elisabetina života, aby z ní ve zbývajícím čase vymámila odpovědi na otázky, které ji pronásledují celý život. V její urputné snaze jí však nedochází, že právě schopnost komunikovat přirozeně s druhými matce zcela chybí. Jazyk pro ni totiž není prostředkem k porozumění pocitům a myšlení druhých lidí, účinky jednotlivých slov spíše odhaduje a pokouší se orientovat v komunikaci podle reakce okolí. Nejlépe se Elisabeth mluví s kadeřníkem, protože rozhovory nemají předem vytyčený cíl a žádné slovo není u něj nevhodné, na rozdíl od rozhovorů s dcerou. Elisabeth zřejmě trpí Aspergerovým syndromem. Komunikace a kontakt s druhými lidmi pro ni někdy představují nepřekonatelnou bariéru, extrémně citlivě reaguje na smyslové vjemy, její pocit jistoty pramení ze silně ritualizovaného chování a jejím světem a současně profesí je velmi netypická činnost, a to výroba rámů.

Pro Coco se matčin svět skrývá za neproniknutelnou hradbou, kterou je potřeba rozmetat. Prahne po vysvětlení, proč ji matka jako dvouleté dítě zamykala na dlouhou dobu v pokoji, proč s ní nebyla tehdy, když ji vážně zraněnou převáželi do nemocnice, chce jasně slyšet, co k ní matka vlastně cítí. Čím je matka neproniknutelnější, tím víc propadá Coco beznaději a prázdnotě, přestože její život doposud i tak postrádal jasný směr. Hroutí se její partnerský vztah, přestane studovat, přejídá se, začne pít a zaměňovat potřebu lásky za sex. Coco neustále stupňuje emoční a smyslové prožitky, namísto uspokojení však cítí jen neuhasitelnou žízeň a touhu po naplnění své bezedné prázdnoty. Doufá, že jí východisko poskytne matka, ale ta ji není schopna pochopit a vycítit, co potřebuje, třebaže dceru svým způsobem miluje. Ztělesněním tohoto tragického míjení je scéna, kdy Elisabeth těsně před smrtí zamkne Coco v jejím pokoji, protože ho vnímá jako jediné bezpečné místo, kam dceru může před světem ukrýt. Coco však v jejím činu vidí opět potvrzení její odtažitosti a marnosti svého snažení.

Neschopnost kontaktu není ale jediné, co Elisabeth s Coco spojuje. I přes všechny roky odloučení se u nich objevují podobné myšlenkové pochody a mechanismy chování. Například když Elisabeth zemře, reaguje Coco stejným způsobem jako kdysi matka, když Coco projela na kole skleněnými dveřmi a málem přišla o život. Jsou vzájemně svázané víc, než se na první pohled zdá. Třebaže Elisabeth i v poslední chvíli vzdoruje tělesnému kontaktu s dcerou, v okamžiku smrti cítí, jak se jí dcera pohybuje v břiše, jako by nikdy neodešla. „How can something wrong feel so right?“ musí se čtenář ptát spolu s Elisabeth. Kde leží hranice mezi dobrým a špatným, mezi normálním a abnormálním? Která z těch dvou žen vlastně reaguje správně? Elisabeth zůstávající navzdory autismu i nemoci čitelná a sama sebou, nebo amorfní a nevypočitatelná Coco?

Právě v hraničních oblastech Gerritsenová manévruje s naprostou lehkostí a nezapře své scenáristické kořeny. Popisy a introspekce mohou být potlačeny, charakterizačním prostředkem jsou dialogy, často prkenné a strojené, jejichž jednoduché repliky připomínají spíš slovní ping-pong nebo již zmíněnou konverzaci u kadeřníka. Postavy sice mluví, ale současně se osudově míjejí a nejsou schopny si porozumět. Ačkoliv jejich slova mají tragické důsledky, jsou dialogy psány svižně, s vtipem a lehkou ironií a díky nim se román výborně čte. Gerritsenová navíc dokáže pracovat s náznakem a jedinou replikou či vhodně zvoleným slovem vystihnout víc než analytickým popisem. Když například Elisabeth říká svému bývalému manželovi, že je pes, vypovídá tento jednoduchý dialog o jejich vztahu víc než obsáhlý komentář.

Další silnou stránkou tohoto románu je absence hodnotících komentářů. Gerritsenová zachycuje popisovanou skutečnost téměř dokumentárním způsobem, a jak již bylo řečeno, jako charakterizační prostředek používá dialogy. Tímto způsobem poskytuje čtenáři dostatek prostoru pro vlastní otázky a úvahy nejen o dynamice vztahů, vztahové patologii a outsiderství, ale také o tom, zda autisté jsou schopni navazovat normální partnerské a rodinné vztahy. Zároveň se ptá, jestli určitými formami tohoto hendikepu netrpíme všichni a do jaké míry zranění z dětství ovládají naše chování. Na první pohled to snad není patrné, ale témata tohoto románu jsou velmi aktuální. Žízeň Esther Gerritsenové také vychází v době, kdy na české kulturní scéně debatu o autismu otevřela inscenace Jiřího Havelky a Karla Františka Tománka Kakadu, uváděná v Dejvickém divadle. Román můžeme číst v kontextu této diskuse nebo jako dokument o vztahu matky a dcery. Ovšem za přečtení určitě stojí.

Esther Gerritsenová: Žízeň. Z nizozemského orig. Dorst přel. Adéla Elbel, Argo, Praha, 2015, 176 s.