Když Coco vejde do chodby, uvidí matku, jak sedí v polovině schodiště. Chvíli před tím matka říkala, že si jde odpočinout.
„Co tady děláš?“ zeptá se Coco.
„Jdu nahoru.“
„Jde to?“
„Trochu odpočívám.“
Coco se opře o zárubeň. „Divný, viď? Já, a tady.“
„Jo?“
Připadá jí, že se matka snaží popadnout dech, jako by jí dělalo problém i samotné mluvení. Coco přemýšlí, jak zformulovat otázku, jestli matce vadí, že je tady. Jak se zeptat, aby dostala upřímnou odpověď. Nebo jak se zeptat, aby té odpovědi uvěřila. Pak matka zakašle stejně jako lidé ve filmu, u kterých se pak zjistí vážná nemoc, a Coco si říká: na tom nesejde, jestli se nám líbí, že jsme teď obě v jednom domě. Jsem tu, protože je to potřeba. Je to příjemná myšlenka, musí si ji zapamatovat.
„Nebylo by lepší, kdybys měla postel dole?“ zeptá se.
Matka se podívá dolů a odpoví: „Dolů je to teď stejně daleko jako nahoru.“
„Pomůžu ti vstát.“
„Už je to dobrý.“
Matka se pomalu postaví. Coco jde za ní do schodů, jako člověk chodí za dítětem, které chce vyjít samo, připraven ho zachytit. Tak následuje matku jako stín, i do ložnice. Odhrne jí přikrývku. Přikryje matčino tělo, aniž se ho dotkne.
„Dobrou noc.“
„Sladké sny,“ odpoví matka.
S úplnou samozřejmostí jde Coco do své vlastní ložnice. Jsou tři hodiny odpoledne.

Coco leží v posteli. Vzduch v radiátoru bublá tak nahlas, že připomíná fritovací pánev. Jako by se i ona vnořila spolu s rybími prsty do oleje, tak těžké se jí zdá vlastní tělo na matraci.
„Dobrou noc, rybičko,“ říkávala jí kdysi máma.
Máma ji vyzvedávala ze školy každou středu odpoledne. Jednu noc v týdnu spala v jejím domě. V domě, kde se narodila. Její matka začala víc pracovat, nevlastní matka méně. Všechno to bylo promyšlené, díky Miriam, která takové věci promýšlet uměla. Bylo by pěkné, kdyby matka (je to koneckonců tvoje matka, říkala Miriam) trávila jeden den v týdnu s dítětem, vyzvedla ho ze školy, uvařila mu, uložila ho ke spánku, probudila ho a odvedla do školy. A to vše v krátkém přehledném časovém úseku. Dítě si matku užije, a ta nemůže způsobit žádnou velkou škodu. Nic, co by otec a nevlastní matka nemohli od čtvrtečního odpoledne do středečního rána napravit.
„Pro všechny to bylo to nejlepší řešení,“ řekla později Miriam.
Jednou ve středu odpoledne, to jí bylo šest, seděla Coco s matkou u stolu a jedla suchar s hnědým cukrem. Připadal jí jako neskutečná delikatesa. Až po letech pochopila, že takový oběd nevyžadoval žádnou přípravu. Sucharů a hnědého cukru měla matka doma velkou zásobu.
Ráno na školním hřišti říkala jedna ze starších holek něco o „parybě“. To bylo nové slovíčko. Divné slovíčko. Hodilo se k její matce. Koneckonců, ona byla rybička. Takže museli mluvit o její matce.
Odpoledne se jí na to zeptala: „Mami, seš paryba?“

Matka se na ni překvapeně a se zájmem podívala. Viděla, jak Coco napjatě čeká na odpověď. Najednou se matka usmála od ucha k uchu a odpověděla:
„Jo, jsem paryba.“
Coco se cítila výjimečně. Ryba a paryba. Najednou k sobě patřily.
Večer jí matka popřála: „Dobrou noc, rybičko.“
„Sladké sny, parybo,“ odpověděla rybka.
Ve čtvrtek odpoledne jí Miriam řekla, že už nikdy nesmí matce říkat parybo.

Esther Gerritsenová: Žízeň. Z nizozemského orig. Dorst přel. Adéla Elbel, Argo, Praha, 2015, 176 s.