Arno Geiger

Čtyřiadvacetiletý Veit Kolbe se po propuštění z nemocnice vrací domů, na zotavenou. Ví, že válce na nějakou dobu unikl. Oskar Meyer žije se svou rodinou ve Vídni a váhá – má zůstat, či utéci před hrozící deportací a lynčem? Hrdinové románu rakouského spisovatele Arna Geigera doufají, že válku v klidu přečkají, že mohou uniknout. Jen nic nevědět, do ničeho se nezaplést. Svůj strach prožívá každý sám.

Rakouský spisovatel Arno Geiger představuje úspěšný román Starý král ve vyhnanství, v němž nabízí tak trochu jiný, nečekaně optimistický pohled na Alzheimerovu nemoc: „Nemoci je hlavně třeba házet klacky pod nohy.“

Když mi bylo šest let, přestal mě můj děda poznávat. Bydlel v sousedním domě pod námi, a protože jsem jeho sad využíval jako zkratku do školy, občas za mnou házel polena, že prý nemám na jeho pozemku co pohledávat.

Starý král ve vyhnanství nabízí intimní zpověď syna, který z těsné blízkosti sleduje duševní chátrání milovaného otce. O zkušenosti s Alzheimerovou chorobou i opětovném sblížení s vlastním otcem vypráví rakouský prozaik Arno Geiger s noblesou i humorem.

Arno Geiger (*1968) sleduje ve svém románu příběh jedné rodiny od roku 1938 až 2001, nicméně jde mu spíše o představení „života pozorovatele“, o nevyřčené myšlenky, ze kterých skládá rodinný příběh jako „řetězovou reakci neporozumění“.

Seš prostě učiněná katastrofa, řekne Filip, když se Johana zase objeví: Ty seš tak neuvěřitelně katastrofální, vždyť to snad ani není možný, že se opovažuješ tři tejdny o sobě nedat vědět...