Někdy člověk nejvíc nachází, když nic nehledá. Rakouský prozaik Arno Geiger se svému otci Augustovi během vysokoškolských studií a počátků spisovatelské kariéry vzdálil. Když stárnoucí domácí kutil, civilním povoláním obecní písař, postupně začal zapomínat, připisovali rodinní příslušníci jeho roztržitost faktu, že se mu nejdříve do světa rozutekly dospělé děti a po nich jej po třiceti letech společného života opustila i manželka. Jinými slovy: z jeho světa rázem zmizely dříve neochvějné jistoty. Nikdo tehdy netušil, že příčina je mnohem závažnější. K Augustu Geigerovi se nenápadně přikradla Alzheimerova choroba.

O zhruba dvě desetiletí později jeho syn, toho času už známý a oceňovaný prozaik, napsal útlou autobiografickou knihu na pomezí románu, pamětí a rodinné kroniky, pro kterou dle svých slov sbíral materiál i odvahu několik let. Starý král ve vyhnanství nabízí intimní zpověď syna, který z těsné blízkosti sleduje duševní chátrání milovaného otce a dokáže k němu po letech opět najít cestu.

Svět okleštěný demencí
„Jelikož už táta nemůže přejít most do mého světa, musím já k němu“ (s. 12), píše Arno Geiger a toto předsevzetí také plní. V jednotlivých volně navazujících kapitolách z otcova života rozkrývá Geiger z pozice vypravěče hořkost nezadržitelné ztráty rozumu a rostoucí pocit nejistoty a nezakotvenosti. August Geiger sedí na posteli s párem ponožek v rukou a zmateně se ptá, kde je ta třetí. Vidí stromy, ale neuvědomuje si, že jsou to stromy, a na synovo upozornění reaguje sice smířlivě, ale s nedůvěrou. K večeru se opakovaně dožaduje, aby jej někdo odvedl domů, neboť dům postavený vlastníma rukama, v němž strávil takřka celý život, nepoznává. A co hůř, v některých chvílích přestává poznávat i vlastního syna.

Vypravěč v tomto okleštěném duševním stavu překvapivě objevuje i skrytý půvab, jenž snad souvisí se zjednodušeným, všedními starostmi nezatíženým vnímáním světa. Pravda se z hovorů ústřední dvojice vytrácí, nahrazuje ji hra lži s fantazií. Pousmání i obdiv si vynucují především absurdní, často úsměvné reakce či poeticky znějící formulace nemocného Augusta, nad nimiž pozorný posluchač Arno a s ním i čtenář tiše žasnou: „Slova mu létala z pusy nenuceně, raz dva. Byl uvolněný, říkal, co ho napadlo, a co ho napadlo, bývalo často nejen originální, ale mělo to i hloubku, takže jsem si několikrát pomyslel: Proč něco takového nenapadne mě!“ (s. 87)

Proti obrazu titulního „starého krále“, který však vlastní království vnímá jako „vyhnanství“, stojí ve zlomcích a náznacích rekonstruovaný život Augusta Geigera; dětství na statku ve Vorarlbersku, odvelení na východní frontu a zajetí, které mladistvého Augusta přivedlo až na práh smrti, jeho celoživotní nechuť k cestování pramenící právě z válečných traumat, ale i snaha zodpovědně pečovat o početnou rodinu. Ozvěnou v líčení tohoto osudu nezaznívá pouze příběh jednotlivce, nýbrž zkušenost celé generace, které se svět změnil doslova před očima.

Průvodce s Derridou v podpaždí
Knize svědčí, že Geiger přenechal celé jeviště ústřednímu hrdinovi a sám se nominoval pouze do role průvodce a pozorovatele. Netříští čtenářovu pozornost mezi otce a vlastní spisovatelskou kariéru, díky čemuž hlavní téma knihy, Alzheimerova choroba, zůstává po celou dobu v popředí.

Ten, kdo by si od autobiografické prózy sliboval náhled do literární dílny autora, bude tedy zklamán. O vlastních knihách se Geiger prakticky nezmiňuje. Příležitostně si pouze vypomůže citáty z děl jiných literátů, mezi nimi Milana Kundery či Jacquesa Derridy, které snad mají textu dodat větší záběr a podtrhnout některé argumenty a teze. Tyto vsuvky však působí spíše samoúčelně, jako by je Geiger narouboval na špatný strom, a jeho citlivé vyprávění by se bez nich dozajista obešlo.

Starý král ve vyhnanství je dojemný a současně velmi civilní příběh o zdraví a nemoci, o stárnutí a hrozbách, jimž s přibývajícím věkem čelí nejen stárnoucí člověk, ale i jeho rodina. Lze jej číst jako návod, jak se postavit Alzheimerově chorobě, jako dodatečné vyznání lásky a obdivu syna k otci i jako hořkosladký románový příběh, který při vší své tragice dokáže na mnoha místech i rozesmát. V žádné z těchto poloh kniha nezklame.