Jestli si vymýšlíte výmluvy a bohapusté lži o tom, jak vaše teta těžce onemocněla nebo jak někdo přímo před vámi srazil psa, a tím omlouváte pozdní příchody do práce, dávejte si pozor, protože kdesi existuje alternativní svět plný těžce nemocných příbuzných a chromých zvířat, kde se všechny naše lži stávají realitou. Alespoň to naznačuje Etgar Keret v jedné z povídek ve sbírce Najednou někdo klepe na dveře. Autorova zdánlivě neomezená a bohatá představivost vytváří svět bizarních a humorných příběhů, se kterými se čeští čtenáři měli možnost seznámit už v jeho předchozí povídkové sbírce Létající Santini. Vypadá to ale, že od této poslední sbírky se Keretův styl ještě upevnil a vytříbil, ale zároveň rozhodně neztratil nic ze své vynalézavosti a lehkosti.

Ne všechny povídky ve sbírce jsou natolik vzdálené realitě jako ta o světě lží. Některé naopak skoro bolestně připomínají skutečnost a každodenní lidské problémy, i když možná z trochu jiného úhlu pohledu. Třeba povídka Zavřené oči o člověku, který pořád sní o ideálním životě a zapomíná, že jeho skutečný život je více než dobrý. Nebo Zdravá snídaně – příběh muže, jehož opustila žena a on sedává při snídani opuštěný v kavárně, kde ho nově příchozí občas považují za osobu, se kterou si sjednali schůzku. Muž díky nečekaným setkáním a neplánovaným rozhovorům znovu najde chuť do života. Nejpůsobivější jsou ale ty nejkratší povídky, protože Keret dovede v pár odstavcích vtipně a důmyslně rozvinout a hlavně vypointovat originální myšlenku. Třeba povídka Co nosíme po kapsách pojednává o této zcela banální otázce z nezvyklé a trochu melancholické perspektivy. Nebo povídky Nejlepší povídka a Nejlepší povídka II, které už svým názvem napovídají, že v nich nebude scházet ironie. A pak také historka Hemoroid, které na královské pobavení stačí pouhé dva odstavce.

Nelze samozřejmě říct, že by celá knížka byla k popukání. V Keretových příbězích se objevuje krutá izraelská realita teroristických atentátů, sebevražda i smrt, ale opět to není jen tak pro nic za nic, neboť jak sám autor řekl při příležitosti vydání této knížky v češtině, nechce psát jenom o hrůzách a lidském neštěstí, protože toho vidí doma za okny víc než dost. Jeho povídky mají díky své lehkosti, vynalézavosti a vtipu vždy něco navíc. Třeba v povídce Až bude po všem se ocitáme v hlavě nájemného vraha, který čeká na trest smrti a uvažuje o tom, jak mu nedělalo problém oddělat děti ani důchodce, a následně se pod vlivem smrtící injekce těší, až v posmrtném životě odpraví své oběti znova, ale čeká ho nemilé překvapení, protože posmrtný život vůbec nevypadá tak, jak si ho představoval…