„Amerika je v hajzlu. Proto ji mám radši a bojím se o její budoucnost. Ale celkem vzato je nacionalismus strašný. Pokud tedy nejste Kanaďan, potom rozhodně dává smysl,“ řekl americký spisovatel ruského původu Gary Shetyngart v interview pro magazín Granta. Nepřímo tak vystihl různé aspekty své knihy Megasmutná pravdivá lovestory, kterou letos v edici anglo-amerických autorů AAA vydalo nakladatelství Argo: dystopičnost, svébytný humor i množství pronikavých komentářů prakticky čehokoli. Se dvěma posledními atributy Shteyngartova rukopisu se čeští čtenáři mohl seznámit už v roce 2007, kdy u nakladatelství Triton vyšla jeho prvotina Příručka ruského debutanta, jejíž děj se částečně odehrává v Praze, kde autor nějakou dobu studoval.

V návaznosti na Shteyngartovo vyjádření lze říci, že Amerika v Megasmutné pravdivé lovestory doputovala odpadní rourou až na dno žumpy, tedy k „Rozvratu“, kdy je většina země zpustošena a New York rozprodán Asiatům, Norům a Arabům, kteří z něj spolu s korporací Staatling-Wapachung mají vybudovat „life-stylové centrum“. S pomocí myriády drobných detailů se Shteyngartovi v Megasmutné pravdivé lovestory podařilo vytvořit nanejvýš uvěřitelnou špatnou verzi blízké budoucnosti. Autor jako brilantní sociolog na tripu mapuje různé aspekty současnosti – od rozmachu mobilního internetu a Facebooku po posedlost sexem a nakupováním, vzestup Číny a moc velkých korporací – do určité míry je vystupňuje a začlení do „Spojených států nové éry“.

Jediné technologické odvětví, které oproti nynějšku v realitě Megasmutné pravdivé lovestory zaznamenává rozmach, představují komunikační technologie: nejprestižnější pracovní pozice jsou v médiích, lidé prakticky nevycházejí z online režimu a kdo nemá äpärat, tedy funkcemi nadupaný smartphone nové generace, vyvolává podezření. Znatelného vývoje doznává také konzum. Kromě médií většina lidí touží pracovat v „shoppingu“, přičemž nějaké místo za kasou vůbec není jednoduché sehnat. Na univerzitách se studují obory jako „Asertivita“ nebo „Obrázky“. Když lidé v ulicích New Yorku míjí Asiaty, halekají na ně, ať si jdou něco koupit (jediné stabilní platidlo na území USA je tou dobou dolar fixovaný na yüan). Globalizace nezadržitelně postupuje a korporátní sektor válcuje státní moc – Londýn se nyní jmenuje Londýn-HSBC a korporace se honosí názvy jako Johnson&JohnsonGMFordCredit. Trend přesunu moci od státu k soukromým firmám v Shteyngartově Americe posílil do té míry, že v době Rozvratu, kdy se dluhopisů Spojených států začne zbavovat dokonce i Čína, propukne občanská válka a přestanou fungovat äpäraty, mezinárodní jednání o znovunastolení pořádku neprobíhají na politické úrovni. Iniciativu nepřevezme do té doby vládnoucí „Bipartita“, ale koncern Staatling-Wapachung, zaměstnavatel hlavního hrdiny, Žida ruského původu Lennyho Abramova: „My ze společnosti Staatling-Wapachung se v tuto chvíli obracíme na státní investiční fondy jiných zemí za účelem získání investorů a navázání vzájemné spolupráce. Očekáváme sociální změny, které budou ku prospěchu všem akcionářům a členům vedení naší firmy.“

Devětatřicetiletý Lenny pracuje v divizi Staatling-Wapachungu zabývající se „indefinitní prolongací života“. Na počátku knihy ho zastihujeme na ročním pobytu v Římě, kde by měl verbovat co nejvíc potenciálních klientů, totiž Fiperinů – fiskálně perspektivních individuí, jejichž protějšky, Fikalini („fiskálně kalamitní individua“), v Shteyngartově znázornění připomínají demonstranty hnutí Occupy Wall Street. Za celý rok v Římě však Lenny žádného boháče, který by chtěl žít věčně, nesežene, a tak ví, že po návratu do New Yorku to s kariérou bude poněkud nahnuté. Vzhledem k palčivému strachu ze smrti a své profesní dráze by si měl Lenny neustále hlídat cholesterol a adrenalin či náležitě konzumovat antioxidanty. V Římě si však pochutnává spíš na místním víně a gastronomických specialitách, stýká se s Italkami a především se zamiluje do čtyřiadvacetileté Korejky Eunice Parkové, která do Říma po neúspěšných přijímačkách na práva utekla před rodiči. Po návratu do Spojených států spolu začnou bydlet.

Na první pohled nesourodý pár představuje protipóly spíše zdánlivě. Lenny se k poměrům v USA staví vlažně, asi jako poslední člověk v New Yorku má rád knihy, dokonce si píše deník a soudobá móda mu připadá směšná. Eunice oproti tomu tráví dny „teenováním“ (Global Teens je cosi jako dobový Facebook) se svými přáteli a nakupováním přes internet, bedlivě si hlídá štíhlou linii a touží po práci v shoppingu. Lenny však není žádný disident a Eunice zase není bezhlavá fanynka všeho nového. Lennyho život určuje strach ze stárnutí a ze smrti, kvůli němuž pracuje u Staatling-Wapachung a hromadí úspory, aby si jednou sám mohl dovolit „indefinitní prolongaci života“. Eunice zase při Rozvratu prokáže schopnost empatie a sebeobětování a už to, že se zamiluje do plešatícího obtloustlého Lennyho se čtyřicítkou na krku, dává tušit, že její hodnoty se tak docela neshodují s tím, co se ve Spojených státech nové éry vnímá jako norma. Vlastní křehkost a zbabělost však oba protagonisty Shteyngartovy lovestory v různých momentech příběhu přimyká k vládnoucímu režimu. V závěru knihy nicméně volí každý jinak.

V překladu Martiny Knápkové Shteyngartův inteligentní černý humor skvěle vyniká ve všech svých polohách. Požadavku přesného vystižení situace překlad vrchovatě dostává například tehdy, když hlavní hrdina zaslechne „naprosto neskutečný zvuk – kontraalt řevu příslušníků střední třídy, z něhož běhal mráz po zádech“. Zdařilý převod Shteyngartova textu z pera Knápkové však zdaleka neznamená pouze dovedné vystižení komična. Překladatelka především prokázala žádoucí (tedy velkou) míru novátorství. Svět blízké budoucnosti musela zabydlet dobovým slangem (přátelské oslovení „negřisko“, „děvule“), dát odpovídající označení rozličným dobovým skutečnostem a produktům (průhledžíny, zkratka Fondů vyspělých národů BRUČÍ) nebo vhodně pojmout schematizovanou řeč státní moci. Nelze nezmínit formulku uzavírající každý veřejně umístěný úřední text: „Přečtením tohoto nápisu jste popřeli existenci objektu [jinde člověka, cedule, skutečnosti, nebo nařízení samotného] a vyjádřili souhlas s tímto nařízením.“ Nejen ve znázornění dobového slangu se Knápková spolu se Shteyngartem správně nezdráhá zabrousit mimo spisovný jazyk. Zachytila i další stupeň pronikání hovorového jazyka do diskursů, v nichž dříve neměl co pohledávat. Takto například vypadá hlášení o výpadku komunikačního kanálu: „Omlouváme se za způsobené potíže, FAKT nás to DĚSNĚ mrzí.“ Daný trend se nevyhýbá ani dobové elitní kultuře – jistý literární časopis budoucnosti se pyšní sofistikovaným názvem prdelmrdelrevue.

V knize se střídají pasáže z Euničina účtu na Global Teens a z Lennyho deníku. Deníkem se na moment stává i Euničino teenování, protože když během Rozvratu na nějakou dobu přestanou fungovat äpäräty, nemůže jí na zprávy, které rozesílá, nikdo odpovídat, nicméně ona nepřestává psát. Intimní forma obou poloh románu zdůrazňuje tragično, jež Megasmutnou pravdivou lovestory prostupuje a bez které by Shteyngartovo satirické vidění ztratilo na síle (stejně jako by tragičnost bez satiry byla pouhou nostalgií): vedle dystopičnosti románu se na něm podílí zejména skutečnost, že jde o příběh lásky, a to ne pouze Eunice a Lennyho. Jejich vzájemné pouto a vztahy k dalším lidem nejsou právě ideální, ale nelze jim upřít velkou sílu. Ukázkový příklad toho, jak se v Shteyngartově rukopisu zmíněné póly snoubí, nalezneme v Lennyho vzpomínce na rodiče: „Když jsem byl malý, měl jsem rodiče tak rád, že by to mnozí klasifikovali jako sexuální harašení. Oči se mi zalily slzami pokaždé, když se má matka rozkašlala kvůli ,americkým chemikáliím znečišťujícím vzduch‘ anebo když se otec chytil za svá těžce zkoušená játra. Kdyby umřeli, umřel bych taky,“ dodává Lenny v době, kdy jsou již oba po smrti.

Někteří recenzenti Megasmutné pravdivé lovestory vyčítají rozbředlou dějovou linku a celkovou nedořešenost. Obojí ale dobře ladí s bezprostředností deníkových pasáží i politickým rozměrem příběhu ze světa, v němž se během krátké doby změní globální mocenská konstelace, což postihne nejrůznější aspekty lidských životů, které při nejlepší vůli nelze v úplnosti zachytit. Shteyngartova dystopie je zábavná, provokativní, a v jistém ohledu dokonce optimistická: i v době po Rozvratu budou existovat literární časopisy!