Marcel Proust

Rakouský kreslíř zpracovává kanonické rozsáhlé dílo Marcela Prousta hravým, naivním, neotřelým a ovšem také úsporným způsobem. Přesto se Mahlerovi díky jedné větě a vědomému zjednodušení daří zachytit atmosféru a udržet srozumitelnost.

Hledání ztraceného času není kniha, kterou prostě přečteme a odložíme: kdo k němu dokáže najít skutečný vztah, bude se k němu opětovně vracet, aby jeho poselství nahlédl pokaždé z trochu odlišného úhlu.

Už od svého prvního vydání v letech 1913–1925 vzbuzovalo Hledání ztraceného času otázky po míře autobiografičnosti, kterou toto impozantní sedmisvazkové dílo vykazuje. Marcel Proust byl, jak známo, k jakýmkoli životopisným pokusům poměrně skeptický. Nevěřil, že by bylo možné sepsat skutečně hodnotné dílo o sobě samém.

Abych se dostal ke knížeti de Guermantes, najal jsem si vůz, neboť ten už nebydlel ve svém někdejším paláci, ale ve velkolepém domě, který si dal postavit v Avenue du Bois. Jednou z chyb lidí z elegantní společnosti je právě, že nechápou, že chtějí-li, abychom v ně věřili, museli by v sebe věřit nejprve oni sami, nebo alespoň respektovat základní prvky naší víry. V dobách, kdy jsem věřil, jakkoli jsem věděl, že tomu tak není, že Guermantovi obývají určitý palác na základě svých dědičných práv...

Koncem roku 2012 vydalo nakladatelství Rybka Publishers všech sedm dílů Proustova Hledání ztraceného času; jedná se o záslužný, ale především o odvážný počin, uvážíme-li, jaké pověsti se tento milník evropské literatury často těší.

Projekt pražského nakladatelství Rybka Publishers, které se rozhodlo znovu uvést na trh kompletní překlad Hledání ztraceného času od Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce, je mj. i symbolickým dárkem k letošnímu dvacátému výročí programu F. X. Šalda.