Crowdfunding je stále oblíbenější cestou k vydání českých komiksů – namátkou můžeme jmenovat Hovory z rezidence Schlechtfreund nakladatelství Lipnik, Divočinu z Arga či (dosud nevydaný) závěrečný díl Nikkarinovy fantaskní trilogie 130 z produkce Labyrintu. Čerstvě se k těmto tradičním komiksovým vydavatelstvím zařadila Pulchra, která se dosud komiksu nevěnovala. To se změnilo s titulem Legendy o Magorovi, trojicí komiksových povídek pojednávajících o životě básníka, publicisty a přední osobnosti českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, známého jako „Magor“.

Knihu otevírá povídka o tom, kterak Magor stopoval. Utahaný děj s nepříliš povedenou pointou sice nepotěší, ale šablonovité vykreslení účinkujících, jež působí nechtěně parodicky, vyloženě znechutí. Typ postav je v podstatě dvojí: mánička, jakýmkoliv činem hrdinně vzdorující absurdnímu komunistickému režimu (Jirous), a všichni ostatní, ergo lidé máničky nenávidící (věčně ožralá dělnická třída, přitroublí příslušníci VB a občané se stádními sklony). Při vší úctě k autorovi scénáře a Jirousovu dlouholetému kamarádovi, Františku „Čuňasovi“ Stárkovi, takto černobílé vidění tehdejší společnosti nejde označit jinak než za naivní či krátkozraké.

O poznání zajímavější je povídka druhá. Ta se z větší části odehrává v New Yorku roku 1990, kde se konala konference o české literatuře. Konflikt mezi samizdatovými autory a spisovateli poplatnými režimu představuje slibnou zápletku, bohužel však i tentokrát dojde spíše k jejímu zkarikování, za něž mohou i prkenné promluvy táhnoucí se napříč celou knihou. Stárek se se scenáristickým řemeslem setkává poprvé, pročež jeho dialogy čas od času trpí začátečnickými neduhy – bývají extrémně popisné, suché a tahají za uši.

Závěrečný příběh je zasazen do roku 1992, kdy proběhl soud, který Jirousovi přiznal poměrně vysoké odškodné za léta strávená v komunistických žalářích. Stejně jako předchozí vykresluje i tato povídka Jirouse především jako excentrického pijáka, s nímž bývá obtížné vyjít. Jiné stránky jeho osobnosti se v knize takřka nevyskytují, což je nesmírná škoda. Komiks mohl doplnit mozaiku jednoho komplikovaného osudu, s ničím novým však nepřišel – vše podstatné nalezne čtenář v Magorových básních a dopisech.

Nepřesvědčivě působí i výtvarný styl knihy, ne nepodobný odbytým či přímo neumělým vtipům v humoristických časopisech. O tom, zda kresba Mariana Cingroše může utáhnout přes sto stránek komiksu, by se snad ještě dalo diskutovat. Co se však omluvit nedá, je fakt, že postavy v různých okénkách vypadají každou chvíli úplně jinak, chybí či přebývá jim kus oblečení, na obličejích se jim objevují a mizí kníry, frčky na výložkách jsou pokaždé jiné apod. Jindy jsou zase osoby beze změny zkopírované, takže působí podivně strnule. Kresba i kvůli nepřehledně umisťovaným komiksovým bublinám působí uspěchaně, kvantita vítězí nad kvalitou.

Na obálce Legend o Magorovi se nachází římská číslice I, lze tedy očekávat, že Pulchra bude s vydáváním příhod z Jirousova života pokračovat. Nedostatky prvního dílu jsou zřejmé, snad tedy v následujících sešitech alespoň některé z nich vymizí. V opačném případě se opět dočkáme fádních historek s Magorem v hlavní roli, které mají k legendám – byť parodickým – hodně daleko.