Jak může člověk vypadat, když má hlavu v kriminále?
Paradoxní na této obsáhlé dopisové komunikaci je hlavně to, že manželství Jirousových nevydrželo o mnoho déle než jejich vězeňská komunikace. Ta tak dodnes podává dojemné svědectví o nezlomnosti lidského ducha zavřeného v žaláři, síle a statečnosti výjimečné ženy, ale i o křehkosti mezilidských vztahů.
Deset let po vydání vězeňských listů Ivana Martina Jirouse Magorovy dopisy, které se posléze staly Knihou roku Lidových novin, vyšly nedávno znovu pod názvem Ahoj můj miláčku: vzájemná korespondence z let 1977–1989. Tentokrát jde ale pouze o korespondenci mezi ním a jeho druhou manželkou Julianou, dcerou malíře Otty Stritzka a vnučkou nakladatele Josefa Floriana, a jejich dcerami, zahrnuty tedy nejsou dopisy psané jeho první ženě Věře. Julianiny listy jsou tedy otištěny poprvé, díky čemuž je možné vnímat dialog, který mezi pisateli probíhal.
Postava I. M. Jirouse (1944–2011) řečeného Magor je nemálo rozporuplná. Někteří v něm vidí jen excentrického pomatence a alkoholika. Pro ty jdoucí více na hlubinu byl ovšem vůdčím duchem českého undergroundu, kterého by podle Martina Hyblera měla katolická církev kanonizovat a jenž měl podle Pavla Kosatíka větší vliv než mnozí politici. Vystudovaný kunsthistorik, který se nemínil podřizovat normám komunistického režimu, byl poprvé vězněn v letech 1973 až 1974 za vyprovokování incidentu s jistým majorem StB ve výslužbě, mimo jiné zpěvem písně „Zahnat Rusy vrahy / do pekel, kam patří“. Znovu se dostal do vězení roku 1976 a pak opět nedlouho po svatbě s Julianou; následně ještě třikrát, propuštěn byl až na konci listopadu 1989. Jeho poslední dopis z 6.11. 1989 symbolicky a příznačně končí slovy „Půjdete se podívat na svatořečení blahoslavené Anežky?“. Mezitím se mu doma rodí dvě dcery, které ovšem vyrůstají bez jeho fyzické přítomnosti a otec s nimi komunikuje právě prostřednictvím dopisů.
Současná edice obsahuje i nedávno objevený soubor šestadvaceti Jirousových dopisů z let 1988–1989 a zcela nové jsou v ní, jak už bylo naznačeno, listy Magorovy manželky a jejich dvou malých dcer. Obě jsou dnes spisovatelkami, přičemž kniha přetiskuje jejich první pokusy o napsání prvního slova, věty či vytvoření samostatného textu pro tatínka. Julianiny dopisy působí i po letech dojemně. I z těch nejprostších úkonů je znát její oddanost muži, takže když například referuje o tom, jak umyla „okýnka“, hned si vyčítá, že tak neučinila již dříve, dokud z toho mohl Magor mít bezprostřední užitek. Jindy se s jakousi dětskou prostorou svěřuje s tím, že kouká na bílý papír jako vrána a nic ji nenapadá. O sobě občas žertovně píše ve středním rodě: „To bysem se na to podívalo, abys chodil na lágr na léto, v létě se budeš pěkně koupat a opalovat, seš strašně bledej, miláčku můj.“ Její citová vyznání plná zdrobnělin mohou snad na někoho působit až neuměle či naivně, ale u mne svojí citovou silou a hloubkou, bezprostředností a spontánní nelíčeností vyvolávaly až dojem vlastní čtenářské nepatřičnosti a znesvěcujícího nahlížení do posvátného privatissima, které mělo zůstat skryto. To není u edic soukromých textů nijak výjimečné, v případě těchto intimních listů byl ale onen voyeurský pocit vtíravější o to více, že na rovině emocionálních sdělení nejsou nijak šifrovány. Její listy přitom ilustrují výraznou proměnu, kterou za celé období její osobnost prošla. Na počátku je to zamilovaná žena, která svému muži píše, že když se na ni podívá, má to na ni „zázračný účinky“, a která se omlouvá za svoji občasnou bezhlavost slovy „Jak může člověk vypadat, když má hlavu v kriminále, hé?“. A která se v nepřítomnosti svého muže nemůže ani smát, protože jí koutky úst „nechtějí fungovat“. Zvláště po narození dětí jí ale nezbývá nic jiného, než se vnitřně výrazně osamostatnit. A píše také odosobněněji („v sobotu na mě nastoupila chřipka, ale neměla jsem moc času se jí věnovat“). Z pozdějších dopisů tedy promlouvá zkušená matka, která se sama stará o dvě děti a na emotivní výlevy už nemá čas ani kapacitu. Konstantní ale zůstává její vytrvalá snaha být svému muži oporou.
Postava Jirouse z knihy vyvstává jako muže milujícího a jemného, která nemůže překvapit čtenáře jeho poezie: „Abych tady mohl žít, jsem musel lásku k Tobě svinout do klubíčka a dát ji spinkat, přikrejt peřinkou, jenom čumáček jí vykukuje.“ Člověka, který si váží svazku se svojí manželkou a oceňuje, co pro něj znamená: „Chtěl bych ti jenom připomenout, asi zbytečně, co žije na světě lidí bez lásky, lidí, kteří ani nikdy nepoznali, co to je, mít někoho rád. To vědomí daru, kterého se nám dostalo, by nás mělo uchránit od zahořknutí.“ Ale rovněž – podle Magorových vlastních slov – „útlocitného sadisty“, pedantického a „otravného mrzouta“, který svoji ženu za leccos peskuje, například kvůli tomu, jaké čte autory (četba L. Feuchtwangera mu přišla neomluvitelná), a který opravuje její chyby při psaní přechodníků. A občas ji i provokuje, třeba když na její pobouření ohledně drobné změny mešního textu roku 1978 říká, že je asi jedno, co se při té „modloslužbě“ říká. Náboženská témata procházejí celou knihou, především v podobě vtíravých otázek po Boží vůli a prozřetelnosti; probíhá v nich někdy i urputný boj o udržení víry v to, že „… trápením se člověk utužuje a zdokonaluje, to oni ale nějak nenahlížejí…“. Juliána se přitom podle vlastních slov k „opravdové“ víře dostala, až když musela sama vychovávat děti. A o Jirousovi již v souvislosti s první knihou dopisů jistý recenzent konstatoval, že v jeho myšlení Bůh na začátku nehrál významnou roli, ta ale postupně sílí a stává se jedním z ústředních motivů a opor. V korespondenci najdeme i zárodky budoucích Magorových knih, stejně jako bezprostřední reakce obou manželů na události v disentu či církevním prostředí, jako byly konspirace ohledně smrti papeže Jana Pavla I. a volba jeho polského nástupce. Tragikomicky pak vyznívá Julianino líčení místního církevního prostředí, zvláště faráře Františka Limberga, od kterého se člověk – ironicky míněno – vždy dozví něco pozoruhodného, pročež jej pisatelka nazývá „moulou“. Nechybí ovšem ani ironické ostny či jemná rýpnutí směrem k evangelíkům, kteří jsou prý kupříkladu „postiženi výtvarným analfabetismem“. Koexistence prostředí římskokatolického a disidentského, jež se částečně překrývala, přitom místy přináší kuriózní situace: při souběžné nedělní návštěvě faráře a Martina Machovce obědvá ten druhý raději v odloučení sám v jiné místnosti.
Zvláště u Jirouse byl přitom okruh témat, o kterých směl psát, velmi zúžený: nemohl popisovat život v cele, další odsouzené, vězeňskou stravu ani práci, kterou vykonával. Tyto skutečnosti doplňuje stať historika Tomáše Bursíka o Jirousových trestních stíháních a o normách dobové vězeňské praxe. Editorky vypracovaly rovněž obsáhlý komentář mimo jiné o tom, jak oba hlavní pisatelé šifrovali choulostivé údaje a jména: Karel Schwarzenberg byl krycím jménem nepřekvapivě „kníže“. Uvádějí, že knihu celkově vnímají jako jakési kolektivní dílo, které vzniklo z nutnosti „žít ve společném čase, sdílet životní konstanty a udržet svět dvou a později čtyř lidí pohromadě“. Ano, to je pěkně řečeno. Martin Jirous přitom onen čas plánoval velmi nadlouho. Manželce totiž v jednom z dopisů sliboval: „Budeme žít do sta let a umřeme jako Filemon a Baucis.“ Paradoxní ale je, že jejich manželství nevydrželo o mnoho déle než tato vězeňská komunikace. Kacířsky se dokonce můžeme ptát, jestli Magorovo žalářování existenci manželství neprodloužilo. Tyto listy tak dodnes podávají dojemné svědectví o nezlomnosti lidského ducha zavřeného ve vězeňské cele, síle, obětavosti a statečnosti jedné výjimečné ženy, ale i o křehkosti a nevyzpytatelnosti mezilidských vztahů. V neposlední řadě jde pak také o objemný pozůstatek dopisové kultury, která už zřejmě zmizela.
článek vyšel v Respektu 8. 5. 2016,
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.