K desítkám milionů dosud celosvětově vydaných knih by mohly přibýt další jedna dvě desítky, kdyby byl Daniel Silva méně radikální a přistoupil v rámci svých románů na určitý politický kompromis. S tím, jak si doposud vede, je jisté, že si zavírá dveře do muslimského čtenářského světa. Silva zřejmě ví, proč píše tak, jak píše. Dal se svého času slyšet, že po své žurnalistické misi v Egyptě si uvědomil, jak je rád, že žije v západní civilizaci, a do arabského světa už by se nikdy nechtěl na delší dobu vrátit. Je to principiální postoj na hranici nesmiřitelnosti, který si zaslouží úctu už jen za neochvějnost, a rozumím mu. Přesto při čtení právě tohoto Silvova románu na mě jeho zaujatost působila víc než při jiných, byť i tam ji bohatě najdeme. V Padlém andělovi neexistuje jediná ani jen málo sympatická arabská postava, všechno jsou to arcilotři a ti správní jsou odevšad jinud, ze západního světa a nejvíc z Izraele. Všechna náboženství se smiřují, v aktuálním románu se papež jede do Jeruzaléma omluvit za jednu dávnou justiční vraždu, jen proradní mohamedáni, jimž nelze věřit, jsou z toho vyloučeni. Arabové dostávají v Silvově literárním světě těžce a s pohrdavou nenávistí na frak, ani k úctě k profesionálně zdatnému protivníkovi, jak to ve světě tajných služeb občas chodívá, alespoň v podání jiných autorů, se Silva nesníží, a to všechno je musí hodně žrát. Zatím mu embargem jen nenavyšují bankovní konto. Nedivil bych se, kdyby mu časem někam šoupli něco třaskavého.

Šikula typu Gabriela Allona by ho bezpochyby zachránil, kdyby byl skutečný. A když se bude vyvíjet dále tak, jak je zatím z řady dvanácti knih o něm patrné. Bývalý agent Mossadu a dnes usedlý restaurátor, žel pouze in spe, protože ho nové a nové mise nutí odkládat štětečky a vatičky a lahvičky a pouštět se na vratké kolbiště mezinárodní politiky a špionáže, samozřejmě stárne. Zešedivěl sice už před čtyřiceti lety, kdy se jako operativní zelenáč utkal poprvé se svými osudovými protivníky, když masakrovali izraelské sportovce na mnichovské olympiádě. Nadále ovládá krav magu a zbraň tasí jako sedm statečných. Je taky o čtyřicet let moudřejší, i takticky. Leč rodný list mluví nesmlouvavě, i když Silva ho čtenářům nikdy neukázal, protože si je vědom prohlubujícího se anachronismu postavy, která původně neměla být sériová. Allonovi je už přes šedesát.

Když si v úvodu knihy v poklidu vatikánských muzeí restauruje Caravaggia, pánovi pomalu už na penzi to sluší. Když se pak záhy ještě v Itálii připlete k vraždě, plenění muzejních fondů a defraudačnímu skandálu (tady Silva lehce, jen tak bokem a realističtěji prohrábl zápletku brownovským pohrabáčem), ještě stále je kompatibilní, protože jde více o rozum a šikovnost než o kvality nabyté ve fitku. Nitky zápletky, jak už to u Silvy bývá, ho však protáhnou světem, zátěž se stupňuje, ve Švýcarsku ho dost pomuchlá bombový výbuch, a když se ve finále žene jeruzalémským podzemím, aby zachránil situaci, která neošetřena by mohla vést ke konci židovského státu, je z něho superman, sice supící, potící se a snad i podagrický, nicméně akční hrdina v předdůchodovém věku. Moc mu ta role nesluší. Vyvrcholení románu je opravdu grandiózní, strhující a napínavé, protože jde o vteřiny, ale jako by sem prosáklo z akčního Bruckheimerova filmu, ne z hlavy muže, který je považován za jeden z pilířů současného špionážního žánru, a tedy jistě ví, že práce agentů na takovýchto spektáklech nespočívá. Kniha zkrátka nabude poněkud zběsilých obrátek, které by le Carré nepřipustil a Steinhauer alespoň ubrzdil.

Silvu lze pochválit za přesvědčivé insiderství – ať jde o Izrael a jeho výzvědnou službu či svatá místa, nebo o Vatikán a jeho kulturní poklady i vnitřní bezpečnost, zdá se, že autor ví, o čem píše, nebo to přinejmenším dostatečně kompetentně předstírá. Oproti prvním knihám se také naučil lépe pracovat s charakterizací postav, takže i ty vedlejší jsou uvěřitelné a emotivní. Překvapí papež, vystupující v knize poměrně hojně. Pavel VII. je co do progresivity spíše jakýsi Jan Pavel II½. – ne úplný novátor, ne úplná konzerva. Lze jen doufat, že Silva čerpal znalosti o apoštolském protokolu z reality, protože jeho papež se chová zvláštně: promenuje se s kamarády po vatikánských zahradách, přisedá k nim ke stolu v jídelně a při návštěvě Izraele si chodí, kam chce sám, ne kam mu velí jít minutový itinerář. Kdybych tam v době jeho návštěvy byl, asi bych se s ním lehce skamarádil. Jen nevím, jestli by mi to pak doma někdo věřil.