Gabriel Alon už zase nechce. Hlavní postava Silvovy série je jedním z největších odpíračů ve špionážní branži. Pomalu v každé knize se zapřísahá, že už toho má dost, že už opravdu odejde na odpočinek a bude se věnovat restaurátorství, které mu jde stejně dobře jako špionování. Má toho jako špičkový agent izraelské tajné služby za sebou až až – jen toho, co známe z dosavadních deseti románů, jež u nás vyšly, je tolik, že to bude v sobě spalovat do konce života a i pak bude rád, když ho šoupnou do očistce a ne rovnou do pekla. A logicky toho má až po krk.

Opět tedy nechce jít do akce, i když její start je maskovaný nenápadnou a pro restaurátora interesantní krádeží Rembrandtova obrazu. Jenže zkušený operativec okamžitě pozná, že se za zmizením vzácného díla skrývá něco většího, hrozivějšího – kolikrát už přeci zasahoval v podobně triviálním případu a nakonec měl co dělat, aby zachránil rovnováhu světa. Nechá se tedy volky nevolky vytáhnout ze své poustevny v Cornwallu, aby se v následujících několika dnech a pár desítkách kapitol prohnal (jak jsme u Silvy zvyklí) půlkou světa, od Argentiny přes Paříž a Amsterdam po Ženevu. Ale onen opakující se model postupně roste do zřejmě nejlepšího Silvova románu. Autor se pomalu, skoro stejně tak pomalu, jako pronikal na náš konzervativní, zabedněný trh, propracoval mezi špičku žánrových autorů současnosti a možná i dějin.

Známkou kvality vrcholných autorů špionážní fikce není jen vymýšlení krkolomných zápletek postavených na současných či dějinných novinových titulcích. To umí každý druhý začátečník v žánru. Úspěch nespočívá ani pouze v jejich nečekaném, spekulativním nasvícení. To svede každý pokročilý. Mistrovství se dopracuje ten, který tohle všechno skloubí jednak s dobrou charakteristikou postav a vykreslením schizofrenního světa, v němž se pohybují (profese špiona, jeho svět, rozpolcenost všeho druhu, výčitky svědomí, chladnokrevnost, okoralost, nucená relativizace i těch nejabsolutnějších pojmů, to je přece skvělý materiál pro psychologa, ergo pro ambiciózního beletristu), jednak s odhodláním říkat i nepopulární pravdy, spekulovat v (momentálně) nekorektním směru, vracet hodnotám původní, třeba už dávno zapomenutá znaménka.

Alon je pro tohle vše poměrně dobře vybaven. Ve své kariéře za sebou zanechal hekatomby mrtvých – těch, kteří si to znaménkově zasloužili, i hrstky nevinných, včetně svého syna a první ženy. I genealogicky má solidní předpoklady: jeho otec nepřežil holocaust, jeho matka sice ano, ale duševně zdevastovaná tak, že by pro ni smrt byla nejspíš milosrdnější alternativou. A právě o holocaustu se rozhodl Silva psát tentokrát, k němu, k jeho pozadí a hlavně k jeho dodnes živému dědictví vede Alona cesta za ztraceným Rembrandtovým obrazem.

Brzy se setkává s aktuálním potvrzením motta knihy, i pro našince už živým Balzakovým postřehem, že za každým velkým majetkem se skrývá velký zločin. A míříme do ctnostného Švýcarska, jeho bank, jeho justice, politiky i nedotknutelných VIP. Silva šlape do tématu, z něhož sice tu a tam navenek prosákne něco kalného a páchnoucího, ale v zásadě je tabu. Počínaje podivnou neutralitou té líbezné země, která by jistě byla obdivuhodná a chvalitebná, kdyby mnohým nesloužila jako zástěrka pro bezcitnost a vychytralost, přes majetky ukradené či nevrácené právoplatným majitelům a spočívající ve švýcarských bankovních trezorech až po ctihodné občany s přemalovanými štíty rodové minulosti. Silva se dravě zakusuje do notně citlivých témat a v nastudování problematiky jde zjevně i pod povrch prostých novinových titulků a nekonzistentních mediálních výkřiků na to téma z poslední doby. Zdravou, sympatickou nekorektnost lze spatřovat i ve volbě hlavního záporného hrdiny, potomka švýcarských bankéřů, bohatého až běda a stejně tak navenek dobročinného, pro veřejnost takřka svatého. Podminování charitativního nimbu dobrodinců rozmanitého druhu je chvályhodné: zde jde o aktéra, který svou dobročinností míří k novodobému holocaustu, v reálném životě mnohdy o ty, na něž by pasoval obměněný Balzakův výrok, že každým zviditelňovaným dobrým činem je třeba hledat něco nekalého.

Ještě jedna tuze sympatická nekorektnost je Silvovi vlastní, ale ta se týká nejen této knihy, nýbrž celého jeho díla: bez uzardění straní Izraeli, ať je to módní, nebo – třeba právě v těchto časech – nepopulární. I taková důslednost, názorová integrita, posouvá autory, kteří sice píší konzumní beletrii, ale vycházejí přitom z aktuální politické reality, do nejvyššího ranku žánru.