Letošní veletrh Svět knihy byl věnován africké literatuře a mezi hosty se objevil také portugalsky píšící spisovatel z Mosambiku Mia Couto. Zhruba ve stejnou dobu se na zdejších knižních pultech objevila i první do češtiny přeložená kniha od tohoto autora - román Náměsíčná země (Terra Sonâmbula, 1992). Mimořádné dílo, které kritika nedávno zařadila mezi dvanáct nejvýznamějších knih africké literatuty 20.století.

Magický revolucionář
Mia Couto se narodil v roce 1955 v severomosambickém městě Beira. Už v raném mládí se přidal k levicovému militantním hnutí FRELIMO a v jeho řadách pak v letech 1972-75 aktivně bojoval za nezávislost Mosambiku. Po Karafiátové revoluci v Portugalsku v roce 1974, která prakticky znamenala konec koliniální války a portugalské přítomnosti v Africe, nastoupil v rodícím se samostatném státě Mosambik novinářskou dráhu. Na žádost nové vlády se stal na několik let ředitelem národní informační agentury a později šéfredaktorem vlivných novin. Jako spisovatel debutoval v roce 1983 básnickou sbírkou A Raíz de Orvalho (Kořen rosy). Román Náměsíčná země byl přeložen do třinácti jazyků a stal se nejznámější autorovou knihou. Kritika autora řadí do proudu tzv. magického, respektive animistického realismu, který nabízí vidění věcí na pomezí snu a skutečnosti a jak známe z latinskoamerické literatury mívá téměř vždy silný sociální a politický kontext. Také děj Náměsíčné země se odehrává sice v exotickém prostředí, vykresleném však zároveň jako místo plné násilí, válek, hladu a strádání. Literárními teoretiky bývá Couto často srovnáván s největším brazilským klasikem 20. století Joao Guimaraesem Rosou.

Kindzu má sen
Děj knihy se odehrává v době, kdy v zemi vrcholí občanská válka. Zpočátku šlo o boj za nezávislost, který v roce 1964 vyhlásila zmiňovaná Fronta za osvobození Mosambiku (FRELIMO) podporovaná komunistickým blokem. (Od marxisticko-leninistické ideologie se FRELIMO distancovalo po roce 1989.) Na sklonku června 1975 byl Mosambik oficiálně uznán nezávislým státem, klid zbraní ale netrval dlouho. Již na sklonku 70. let se rozhořely další boje, v nichž strana FRELIMO čelila novému ozbrojenému hnutí RENAMO (Národní hnutí odporu Mosambiku). Mír se podařilo uzavřít až v roce 1992 v Římě, důsledky vlekoucího se konfliktu byly ovšem katastrofální: Mosambik napočítal 250 000 mrtvých, zhruba 4 miliony uprchlíků a podle statistik byl na konci války jednou z nejchudších zemí světa.

Páteř Coutova románu tvoří dva paralelní příběhy. Hrdinou prvního je chlapec jménem Muidinga, který se svým opatrovníkem, starým Tuahirem prchá před válkou. Cestou dojdou k vyhořelému autobusu, plnému spálených mrtvol, jež se dočasně stane uprchlíkům domovem. Zde Muidinga nalezne kufr plný školních sešitů s deníkem chlapce Kindza, ze kterého po večerech starému Tuahirovi předčítá. Příběhy obou hrdinů se pravidelně střídají, až čtenář postupně nabude dojmu, že se vzájemně prolnuly a splynuly.

Jedním z hlavních motivů románu je motiv cesty. Jde o strastiplnou cestu za štěstím, za osudem, za ztracenou pamětí nebo obecně za smyslem života. Cesta zde zpravidla končí smrtí, při troše štěstí uprchlickým táborem, kde většina uprchlíků umírá hlady. Již od prvních řádků nám autor dává pachuť zoufalé a nesmyslné války silně pocítit: "Válka tam zabila cestu. Jen hyeny se plížily po pěšinách a čenichaly v popelu a prachu."

Příbuzným tématem je vykořeněnost a ztráta vlastní identity. Autorovi se vzácným způsobem podařilo vystihnout mentalitu lidí, kteří se dosud nevzdali pradávných hodnot vlastního kmene, nicméně zároveň cítí, jak koloniální minulost chaos občanské války dokáží tyto hodnoty degenerovat. Kindzu se chce například poradit s kmenovou radou starších, jak uniknout stínu mrtvého otce a najít smysl života. Výsledkem je totální deziluze z degradace přirozených autorit: "Najednou mi připadali jako skupinka zmatených staříků. Nebyla to rada starších, ale dezorientované děti." Hrdina přichází na to, že nemá smysl dále zůstávat v rodné vesnici a vydá se na cestu. Jeho snem je stát se bojovníkem zvaným naparamo, který s požehnáním šamanů "bojuje proti těm, co vyvolávají válku." Během cesty za těmito bojovníky nám Kindzu odhaluje, jak směšně v zemi působí komunistická ideologie, jakým způsobem zkorumpované autority rozdělují humanitární pomoc nebo jak jsou neschopné potírat násilí ozbrojených tlup. Chlapec nakonec dosáhne vytouženého cíle a stane se bojovníkem naparamo - tentokrát však již pouze ve snu.

Sen ale pro hrdiny knihy znamená jen jinou dimenzi skutečnosti. Význam snu, vidění, zjevení či pověry je úzce spjat se způsobem myšlení přírodních národů. V Mosambiku i navzdory důsledné kolonizaci, destruktivním občanským válkám nebo demagogickým ideologiím přetrvává silné náboženské cítění - tradiční náboženství vyznává 60% populace, křesťanství 30% a islám zbylých 10%. Samozřejmě se v knize projevuje náboženský synkretismus. Například prorocká slova šamana v závěru knihy nám připomínají hrůzná zjevení biblických apokalyptiků jako byli sv. Ezechiel nebo Jan z Patmu.

Duchovní dimenze se neprojevuje jen v modlitbách a praktikování náboženských rituálů, ale prorůstá do každodenních situací a zároveň do celkového vidění reálného světa. Toto vidění Mia Couto brilantně odráží v bohatém jazyku plném symbolů, neobvyklých metafor, přirovnání, novotvarů a slovních hříček. Přestože český překlad nedokázal Coutovu poetiku dostatečně vystihnout, lze Náměsíčnou zemi čtenářům rozhodně doporučit jako významnou uměleckou výpověď o Africe 20. století.