Česká veřejnost nemá příliš možností setkat se s autory pocházejícími ze subsaharské Afriky. Když je potom nějaké dílo přeloženo, v naprosté většině případů jde o převod románu psaného v angličtině či francouzštině. Překlad z původních afrických jazyků je výjimkou. Avšak ani z portugalštiny, oficiálního jazyka dvou rozlehlých a přírodním bohatstvím oplývajících afrických zemí, Mozambiku a Angoly, jsme se až do tohoto roku žádného románu současného spisovatele nedočkali. Román Náměsíčná země mozambického autora Mia Couto, vydaný při příležitosti letošního Světa knihy, byl kritikou zařazen mezi deset nejvýznamnějších afrických románů posledního desetiletí.

Mia Couto se narodil roku 1955 v mozambickém městě Beira, v současnosti žije v hlavním městě Mozambiku. Původní profesí je přírodovědec, věnoval se však i novinářské profesi (byl šéfredaktorem jednoho maputského deníku). V roce 1983 publikoval první dílo, básnickou sbírka Kořen rosy (Raíz de Orvalho). Následovalo několik sbírek povídek a posléze i romány, mezi nimi v roce 1992 Náměsíčná země. V českém překladu se do vydání Náměsíčné země objevilo pouze několik Coutových básní ve sborníku Portugalští básníci v Čechách.

Náměsíčná země je především knihou o Mozambiku a jeho obyvatelích, zemi i národu zmučených dlouhotrvající koloniální a posléze občanskou válkou, v níž už nikdo pořádně neví, kdo bojuje proti komu a proč. Válka je pro chlapce Muidingu i starce Tuahira, hrdiny románu, přirozeným prostředím. Je všudypřítomná, i když v celé knize neuvidíme ani jednoho vojáka a nezazní jediný výstřel. Tuahir a Muidinga se pohybují v prostoru, který se ničím neměří; již v první větě románu se praví, že „válka zničila cestu“. Ani čas není definován střídáním dne a noci, světla a tmy; spíše se dělí na stav bdění a stav, v němž jeden či druhý hlavní hrdina sní. Po cestě najde Muidinga ve vyhořelém autobuse, jehož pasažéři byli zastřeleni, balíček sešitů, zápisků chlapce Kindzua, který je stejně jako jeho čtenář na cestě. Jako Muidinga nemá ani Kindzu žádnou rodinu. Na rozdíl od Muidingy však má jeho putování cíl: chce se přidat k naparamům, bájným bojovníkům za svobodu a spravedlnost, a najít svého staršího bratra Gaspara.

Pomocí četby sešitů se Muidinga stále více identifikuje s Kindzuem, který existuje pouze v jeho představivosti. Po určité době ztrácí čtenář přehled, čí zápisky vlastně čte, zda se jedná o záznamy Kindzua či myšlenky Muidingovy. Autor vše komplikuje originální metodou animistického realismu, prolnutím tradičních metod vyprávění s prvky domorodého náboženství. Kindzu se kupříkladu setká se svým mrtvým otcem, který mu radí i vyhrožuje. Animisté věří, že mrtví neodcházejí na onen svět, ale zůstávají tady, aby byli živým nablízku, mohli jim pomáhat a někdy i škodit. Valná část Náměsíčné země se odehrává v jakémsi snovém, atemporálním až mýtickém prostoru, v němž existují duchové i živí vedle sebe. Z racionální roviny se kniha ke konci přesune na pomezí vědomí a snu či blouznění. Snění dokáže ochránit před strašlivou realitou války. Jedině ve snu je člověk svobodný.

Konflikt moderního a tradičního je pro Náměsíčnou zemi a potažmo celou současnou africkou společnost určující. Tuahir neumí číst ani psát, nemůže na rozdíl od Muidingy využívat moderního způsobu záznamu minulosti. Skrze zápisky dosáhne mladík poznání, zasvěcení, přestane být dítětem. Zprvu hlavní příběh chlapce a starce se rozpustí v příběhu sešitů, a v Kindzuových zápiscích se Muidinga stává Gasparem, vykupitelem, novým, obrozeným člověkem bez války v duši.

Pro hlavní hrdiny knihy není prostor, v němž žijí, nijak geograficky důležitý, autor však čtenářům nedá zapomenout, že píše o Mozambiku, bývalé portugalské kolonii, kterou vleklá koloniální válka vyčerpala natolik, že se z ní zatím nedokázala vzpamatovat. Trochu lacině přirovnává svou zemi k velrybě, která byla vyvržena na pláž; obyvatelé se seběhnou a ještě zaživa z ní odřezávají kusy masa. Osud Mozambiku je v Náměsíčné zemi dost schematicky personifikován v postavě Červínka, Kindzuova bratra, jenž se narodí 25. června, ve stejný den, kdy Mozambik získá nezávislost. Otec rodiny má vidění, jež zapříčiní, že je chlapec nucen žít v kurníku. Chová se jako kohout a k jídlu dostává jen zbytky. Nakonec už není poznat, že je vůbec člověk, jeho osobnost se úplně rozmělní, rozpustí, tak jako postupem času zmizela i mozambická národní identita. Zbývá jen dědictví po kolonizátorech. Portugalci měli po staletí nejbližšího spojence v daleké Británii, a byli proto nuceni soustředit se především na spojení po moři, nikoli po pevnině. Stejně i hlavní hrdina ve svých sešitech píše: „My, co žijeme na pobřeží, nejsme obyvateli světadílu, ale oceánu“ (s. 23).

Mnohem důležitějším dědictvím je ovšem samotný jazyk. Portugalština sice nahradila desítky domorodých jazyků a stala se univerzálním prostředkem dorozumívání, pro Kindzua a jeho milenku Faridu má ovšem i stinnou stránku: sny se jim zdají už jen v portugalštině, takže nerozumějí duchům minulosti, kteří k nim promlouvají jejich původními jazyky. Snad právě v neschopnosti porozumět minulosti však leží nový začátek pro africkou společnost. V apokalyptickém proroctví na konci románu slibuje kouzelník, že po noci plné války znovu přijde jasné a klidné ráno. Mladíci Kindzu i Muidinga, kteří nezažili soumrak předchozí noci, se v takovém ránu na poslední straně knihy setkají.