V návaznosti na svou knihu Zvíře, nadzvíře se Frank Westerman vypravil ještě jednou na jedno z míst, kde se děj odehrává: do městečka Lipik ve Slavonii. Jeho reportáž z této cesty tvoří jakýsi epilog jedné z důležitých epizod knihy.

Podivuhodnějšího chlapíka než Mihajla „Mile“ Komasoviće jsem na Balkáně nepotkal. Umí výmluvně mlčet. A když otevře pusu, vypouští věty typu: „Ve spravedlivé války nevěřím.“ Nebo: „Dobrý člověk je nezištný člověk.“

Mile vyrostl u dálnice Bratrství a jednoty, jenže tak už jí neříká nikdo. Pruh asfaltu mezi Záhřebem a Bělehradem se v současné době nazývá E 70, bez dalších příkras či fanfár. Čtyřproudovka s mýtnicemi, prakticky bez zatáček. Těžko si představit, že ji kdysi pomáhal budovat nebožtík nizozemský ministr obrany Relus ter Beek; jeho mládežnická brigáda se zpěvem přehazovala lopatou písek a doufala, že tady pohřbí primitivní nenávist mezi národy.

Cestou k Milovi míjím holé vrby v nížině Sávy, mám jisté poslání. V tašce nesu oslavný projev jedné paní z Maasdamu „za vaši neochvějnou věrnost koním z Lipiku“. Navíc mám jménem bývalého generálního tajemníka Mezinárodní federace lipických koní Milemu říct: „Zasloužíte si pomník!“

Zda mu skutečně pomník postaví, o tom se dá pochybovat. Jeho chorvatští spoluobčané (jednašedesátiletý Mile je Srb) v něm vidí největšího novodobého zloděje koní, muže, který jednoho prosincového dne roku 1991 pod rouškou mlhy uprchl s částí chorvatského národního dědictví: se stádem lipicánů ze státního hřebčince v městečku Lipik, kde pracoval jako štolba.

Za stým kilometrovníkem začínají kopce západní Slavonie. Sjedu z dálnice směrem „Lipik/Jasenovac“. U každé lesní pěšinky upoutají pozornost nerezové tabulky: lebka lesknoucí se novotou na nás volá POZOR, MINY! Po kilometry mě obklopuje spoušť, skoro každý statek je troska s korunami stromů hrdě trčícími z krovu.

Poprvé jsem tu byl před dvaceti lety, v červnu 1991. V Evropě vypukla válka, hned u rakouských hranic. Vlastnil jsem modrý Renault 5 a chtěl jsem se stát novinářem. Rozjel jsem se tam s jedním kamarádem, až těsně za hranici země, která se před pár dny začala nazývat Slovinsko. Jak se může národ, který pěstuje stejně jako my za okny muškáty, jen tak dostat do válečného stavu? – tak jsme formulovali předmět svého výzkumu.

Narazil jsem na citát maršála Tita z května 1980, krátce před jeho smrtí: „Jsou lidé, kteří to s námi nemyslí dobře, a ti předpovídají, že se Jugoslávie jednou rozpadne. To se nestane, protože naše lidová armáda, armáda všech národů a národností, je zárukou trvání státu.“ Zato nizozemský výkladový slovník Van Dale uváděl u hesla „balkanizovat“: rozpadnout se na malé, vůči sobě nepřátelské složky. Četli jsme filozofické eseje o povaze nacionalismu, ale nepomohlo to. Nestačil jsem to už sledovat. „Boje se rozšířily do východní Slavonie,“ hlásil rozhlas BBC. Slavonie? Není to zkomolený název pro Slovinsko (v angličtině Slavonia/Slovenia)?

V říjnu 1992 jsem se vrátil bez auta, abych se v Bělehradě usadil jako dopisovatel deníku De Volkskrant. Bydlel jsem na betonovém sídlišti u soutoku Sávy a Dunaje, v šestnáctém patře na třídě Ho Či Mina. Byt mi pronajal jazzový kritik, který nechtěl bojovat, a tak uprchl, a při našem seznámení v Nizozemsku prohlásil: „Kdyby mi teď někdo řekl: ,Za deset let budeš pracovat na plantážích kiwi na Novém Zélandu‘, klidně mu to uvěřím.“ Citoval také úvodní větu reportáže z listu Rolling Stone o zákopové válce mezi bojůvkami a pravidelnou bosenskou armádou: Nedefinovatelní střílejí po nevyslovitelných.

Ve snaze odhalit určité vzorce a symboliku jsem napsal o realitní kanceláři Vlaštovka zabývající se etnickým stěhováním. Majitelka zprostředkovávala výměnu bytu mezi Srby v Chorvatsku a Chorvaty v Srbsku. Říkala tomu raději etnické rozpletení než etnická čistka a považovala za „normální“, že lidé stejného původu chtějí bydlet pospolu. Míšení, multikulturalismus, idea tavicího kotlíku – to je prý „proti přírodě“. Slyším přece dunění děl v dálce?

Mně přišla nenávist, která se uvolňovala podél balkánského zlomu mezi katolickým Chorvatskem a pravoslavným Srbskem, nenormální. Jeden politik v Bělehradě hlásal, že Chorvaty by bylo nejlepší umlátit rezatým zouvákem. Chorvatský prezident zase projevil uspokojení z toho, že jeho žena není Židovka, a dodal, že s tím vyhlazováním srbského národa v letech 1941–1944 v táboře smrti Jasenovac, „balkánské Osvětimi“, to tehdy nebylo tak zlé.

Není divu, že Mile Komasović coby Srb v Chorvatsku se v roce 1991, jakmile vypukla válka ohlašující konec Jugoslávie, dal okamžitě na útěk. Jenže vzal s sebou bílé koně, živé korunovační klenoty. Bylo jich osmdesát osm. Mile je přepravil nákladním autem na osmkrát, potmě a v mlze. „Unesl stádo,“ říkali Chorvati.

„To je lež,“ prohlásil Mile Komasović, když jsem s ním v červnu 2008 mluvil poprvé. „Zachránil jsem svá zvířata z palebné linie.“ Vyprávěl, že se na něj klisny s hříbaty dívaly „prosebně“. Mile měl bílé sportovní boty značky Kappa a džínsy, které však nedokázaly zastřít, jak je vychrtlý. Oči měl hluboko propadlé. Vyprávěl také o razii prohitlerovských Chorvatů ve své rodné vsi – o válku dřív, v únoru 1944. Všechny srbské chlapce a muže, celkem 287, seřadili a odvezli. Do Jasenovace. Jeho otec se skryl v lesích, díky tomu Mile žije.

„Byl jsem záložák, ale nepřihlásil jsem se,“ řekl. „Matka mi vždycky kladla na srdce, že je lepší utéct než bojovat.“ Koně jsou také útěková zvířata, nemohl je tam nechat.

Prudkou zatáčkou se okresní silnice vytočí ze zalesněných kopců do nížiny. V letech 1992–1995 tu byl zátaras z bílých pytlů s pískem, ovládaný vojáky OSN z Nepálu. NepBat. Měli výhled na železnici, která se kroutí mezi poli: fronta a čára příměří z roku 1991, po obou stranách s územím nikoho. Na svahu uprostřed zeleně stojí starý „habsburský“ hřebčín z červených cihel. Dva měsíce ostřelovaly nepřetržitě tanky a děla Titovy jugoslávské lidové armády v rukou Srbů Chorvaty dole v městečku. Zasáhlo to i hřebčín. Plemenní hřebci se ve stáji udusili kouřem. Klisny s hříbaty byly venku a staly se z nich živé terče – celkem tam zahynulo sedmnáct koní.

Během našeho prvního setkání v roce 2008 mi Mile předvedl obnovené stáje. Měly novou střechu, nové okapy. Ukázal na louky u trati. „Nejdřív se koně po každém dopadu granátu rozutekli. Pak otupěli.“ V mé přítomnosti se štolba pohádal s tlumočnicí Jadrankou, místní učitelkou angličtiny, když mu vmetla do tváře, že ty dělostřelecké granáty nepadaly jen tak z nebe, že to byly srbské granáty. Mile si upravil tričko a zafuněl. On to udělal pro koně, „a slečno, ti žádnou národnost nemají, nebo jo?“

Mile přiznal, že měl při evakuaci k dispozici vojenské auto. „Takže to přece jen byla vojenská operace,“ dodala k tomu Jadranka. Štolba vyprávěl, že hřebci a klisny byli tak zesláblí, že je mohl převážet společně, nezáleželo na tom. Stádo našlo útočiště v Bosně, ale po dvou měsících, v únoru 1992, vypukla válka i tam.

V konvoji přejeli do bývalých Titových elitních stájí v Karadjordjevu, v Srbsku. Nějaký čas tam žili v klidu, Mile vzal s sebou plemennou knihu i značku k provádění výžehu a pokračoval v chovu. Jenže roku 1997 dala armáda od jeho „válečných koní“ ruce pryč a Mile musel hledat štěstí jinde. Myslel si, že ho našel u jednoho majitele kasina v Novém Sadu, Srba, který také choval koně – a psy pro bezpečnostní agentury. S jeho kapitálem a Milovými znalostmi chtěli založit komerční chovný program. „Kdybyste se mě zeptal, jestli mě to rozhodnutí mrzí, řeknu vám: Ano, a ani na minutu mě to mrzet nepřestává.“ Šéf kasina totiž nevěděl, že Mezinárodní federace lipických koní dala „pohřešované“ lipicány z Lipiku na černou listinu: kdo by některé ze zvířat koupil, dopustí se překupnictví. Ukázalo se, že jsou neprodejní. Šéf kasina se rozhodl, že už do toho chorvatského stáda nevloží ani dinár, a nechal je trpět hladem. To bylo na podzim 2003. Když přišla zima a tráva zapadala sněhem, pošlo Milovi před očima třicet koní. „Nakonec snědli vlastní stáj. Okusovali všechno, co bylo ze dřeva.“

Na jaře žebral u novosadské správy sadů o trávu posečenou v parcích. Jenže uprchlíkovi na kole nikdo nevěnoval pozornost. Od šéfa kasina dostal Mile výpověď a v roce 2006 i zákaz vstupu na pozemek – pod hrozbou zastřelení. Ještě jednou se tam Mile vrátil, vyzbrojen fotoaparátem. Vyfotil chodící kostry obepnuté rozedranou bílou kůží. Klisny, které se z posledních sil pokoušely vyškrábat na nohy na zcela spasené louce. Kusy čelistí ze zdechlin lipicánů, kterými krmili psy. Štolba to všechno předal místním novinám Gradjanski list a stáhl se do ilegality.

Prostřednictvím vševidoucího oka YouTube se záběry znovunalezeného, zanedbaného stáda rozletěly po světě. Šéf kasina sice nejprve požadoval 300 tisíc eur výkupného, ale nakonec podlehl tlaku médií a „poslední válečné zajatce“ propustil. V noci 13. října 2007, ve dvě hodiny dvacet minut, se koňský konvoj vrátil do Lipiku v doprovodu troubících a vlajkami mávajících Chorvatů. Z pětačtyřiceti navrácených lipicánů jich celou šestnáctiletou odyseu přežilo šest – zbytek se narodil později.

I Mile Komasović se znovu vynořil v Lipiku. Přijel jako černý pasažér s koňmi, protože v Srbsku si už nemohl být jistý životem. Starosta Lipiku mě v roce 2008 požádal, abych o navrátivším se štolbovi nepsal. Většina Chorvatů v něm viděla zrádce a únosce, nechápali by, že Mile dostal byt na náklady obce. Protože jsem tušil i jiný motiv (návrat lipicánů měl být ryze chorvatským vítězstvím), o Milu Komasovićovi jsem přesto napsal.

Nemám nic domluveno, nemám telefonní číslo, nemám adresu. Ale Milova fotka nedávno vyšla v chorvatském časopise Globus. Vystupuje tam jako kladná postava. „Jsem zvyklý, že mě lidi nenávidí,“ říká v článku. Je tam i popis domu, kde bydlí, takže bych ho pro tuhle neohlášenou schůzku měl snadno najít.

V Lipiku zabočím u jediných semaforů doprava, do ulice Marie Terezie. Rozbombardovaný Lázeňský salon – chlouba z období habsburského rozkvětu – je ukrytý pod lešením, zahaleným bílými plachtami. U „Domu 5“ stojí opřené kolo. Je to společný vchod, každý pokoj tvoří samostatný byt. Komasović mi otevře. Zapíná si vestu a omlouvá se: má zrovna na návštěvě syna z Nového Sadu. Že bych počkal venku, to nepřichází v úvahu, Mile mě zve dál a představí svému jednatřicetiletému synovi. Mladý muž je silný a svalnatý, což ještě zdůrazňuje otcovu vyhublost.
„Ale trochu jsem se spravil,“ brání se Mile a oběma rukama si hněte boky.
„Táto, tohle se dělá jedině koním...“
Stojí tam postel, tiše kvílející televizor a skříň s fotkami oceněných hřebců. Když předám poctu od paní z Maasdamu a vzkaz „Zasloužíte si pomník“, zvlhnou Milovi oči. I syn, sedící vedle něj na přehozu postele, stěží ovládá dojetí; vyskočí a vytáhne dvě plastové láhve, jednu s rakijí, jednu s vínem.

Připijeme si. Ptám se, jak se mu vede.

„Tady v Lipiku každý ví, kdo jsem,“ říká Mile. „Mám klid a dělám si svou práci.“ Dvakrát mu zavolal ten šéf kasina, ale co, jsou horší věci než výhružné telefonáty.

Mile se odmlčí a pak řekne: „Všichni musíme v životě překonávat překážky.“ Na poslední roky v Srbsku už raději nechce vzpomínat. „Vždycky jsem si myslel, že nemám na vybranou. Ve slabších chvilkách jsem si říkal: Proč já? K čemu je tohle dobré? Kdy to skončí?“

Ptám se, zda si z toho vzal nějaké poučení o lidském druhu. „Ano,“ říká. „Lidi jsou nepolepšitelní.“ To, že si vzájemně usilují o život, nesouvisí nijak s jejich národností nebo vírou: to jsou jen obvyklé chabé výmluvy. „Jsem křtěný a syna jsem taky nechal pokřtít, jsme srbští pravoslavní, jenže to s tím nemá nic společného.“

„Čím to tedy je?“ Mile odpoví nepřímo. „Kdo zachází s koňmi, musí být současně jejich kamarád i pán. Člověk je jejich vůdce, ale i jejich nejlepší kamarád. Tak to musí být. Vždycky. Většina lidí, co má moc nad ostatními, se kamarádsky chovat neumí.“

Syn nám dolije z plastových láhví a pronese přípitek. „Tak na to, že i když táta bydlí tady, a já tam, můžu ho zase klidně navštěvovat.“

Vlaky mezi Srbskem a Chorvatskem opět jezdí, dálnice je znovu otevřená.

Takže je všechno zase „normální“?

„Jen když člověk přijede autem se značkou třeba BG jako Bělehrad, může se stát, že mu urazí zrcátka.“

Napadne mě, že tak to začalo i v létě 1991: škrábanci na autech Srbů, kteří trávili dovolenou na chorvatském pobřeží. Teď, o dvacet let později, se násilí zřejmě opět zmírnilo do podoby vandalství na autech. Ještě chvíli a všechno se vrátí do původních kolejí, řeklo by se. Čeká nás scénář „konec dobrý, všechno dobré“, podle nějž Chorvatsko se Srbskem přetaví svou měnu na eura – tak jako Slovinsko.

A pak? Vyprávím o jednom bělehradském karikaturistovi, který nedávno předělal slovo EX-YUGO na N(EX)T-YUGO – v narážce na nejnovější módu mezi srbskými a chorvatskými představiteli, která spočívá ve vzájemném vychvalování. Otec a syn Komasovićovi jsou skeptičtí: tkáň společnosti byla rozervána příliš hrubě, ty rány už nelze zacelit. Jen z kopců v okolí Lipiku vyhnali na pět tisíc Srbů; Mile Komasović je jedním z mála navrátilců.

„Snášejí mě tu jedině proto, že se vyznám v koních,“ říká. „Dokud mě budou do stájí pouštět, nepřestanu tam chodit. Můj osud je propojený s osudem koní.“

Komasović mladší mi ukazuje fotku z doby před válkou. „Podívejte, to je můj táta.“ Vidím folkloristickou skupinu: v popředí klečí tanečníci s nabíranými rukávy, řada mužů, řada žen, kočár s lipicány a v pozadí orchestr. „Ten basista, ten s knírem, to je on.“

„Ano, to jsem byl já,“ říká Mile Komasović. „Bože moj, už je to víc než pětadvacet let.“ Palcem a ukazovákem se pořádně zatahá za knír a pak ještě jednou naplní sklenice. „A teď už mám akorát kolo. Tak na zdraví!“

Rozhlasová reportáž z Lipiku, mj. s Mihajlem Komasovićem (včetně foto): http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/927003