Miroslav Huptych (* 1952) vydal čtyři básnické sbírky – Srdcový střelec (1984), Zvěrokruh (1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (1989) a Tarot a trakaře (1997) –, ale je známý i jako výtvarník a ilustrátor. Huptychovo slovesné umění je úzce propojeno s jeho uměním výtvarným. Ilustrace podbarvují a doplňují textový obsah jeho děl a jsou jejich plnohodnotnou součástí.

Sbírka Noční linka důvěry obsahuje texty, v něž se přetavila Huptychova zkušenost z práce v Krizovém centru a na Lince důvěry. Jde o poměrně staré texty – Huptych na této pozici pracoval v letech 1991–2001. Básně jsou prokládány zápisy snů, které jsou datovány do stejného období. Mezi napsáním a vydáním básní tedy uběhla poměrně dlouhá doba – a nutno dodat, že od publikace Tarotu a trakařů, poslední Huptychovy sbírky, dělí Noční linku důvěry patnáct let. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů (Noční linka důvěry, Co si voda mele). První oddíl obsahuje texty, které básnicky zpracovávají osudy lidí, s nimiž se Huptych za svého působení v krizových poradnách setkal. Formou syrových zkratek vypovídá Huptych o zpackaných životech, o zoufalství lidí, které potkala nějaká životní tragédie a kteří se nemají o svou beznaděj s kým podělit: „Chtěla jsem volat kamarádce / ale máme teď ve škole písemky / a tak šprtá / Musela jsem to jenom někomu říct / když tu není máma“. Básně mají dialogický charakter a zachycují většinou okamžik, kdy se dosud poklidně plynoucí život najednou zadrhne: „Večer jsem uléhala ještě normální / A v šest jsem se vzbudila / A kolem šlehaly plameny“. Autor je v básních většinou přítomný jen jako němý svědek těchto dramat, jako někdo, ke komu se lidé se svým zoufalstvím obracejí. Ale přesto nezůstává zcela nad věcí; tyto osudy jej poznamenávají a tíží.

Druhý oddíl je tematicky o něco pestřejší. V první části setrvává Huptych více či méně v pozadí a spíš jen zapisuje příběhy, s nimiž byl konfrontován; v druhé části již reflektuje svoji účast na těchto příbězích a tematizuje mimo jiné složitou roli zpovědníka, který je částečně vnímán jako ten, jehož úkolem je nejen poradit, ale zároveň odlišit dobro od zla. Huptych pokorně přiznává, že to není v jeho silách (ani v silách člověka jako takového): „Přál bych si ležet na mramorovém stolci / dvě stě let bez pohnutí / a pozorovat pohyb hvězd / Snad bych za tu dobu přišel na to / komu / a proč / odpustit“. Ve světle prožitého (respektive vyslechnutého) touží Huptych po jednoduchém, průzračném bytí, prostém konfliktů a frustrace z nenaplněných tužeb: „Neboj / přestal jsem svírat / držet / a chtít / kde co...“

Stěžejním tvůrčím postupem, který se prosazuje hned v několika rovinách sbírky, je koláž. Ve sbírce se prolíná několik uměleckých forem. Básně jsou prokládány výtvarnými kolážemi – a tyto fantaskní, psychedelické obrazy zase korespondují se zápisy snů, jež tvoří další svébytnou rovinu díla. I sny jsou vlastně koláží asociací, podivně se vyvíjejících situací, absurdit. A konečně se princip koláže projevuje i na rovině textové. Básně jsou často směsicí replik z rozhovorů z Linky důvěry, nezodpovězených otázek, příběhových fragmentů. Autor navíc často pracuje s ustálenými slovními spojeními, která buď vsazuje do neobvyklého kontextu, nebo osamostatňuje jejich části, a tím získává nový, nekontextualizovaný význam („Hřeji si večeři na prsou“ nebo „Ze sněhu se vyhrabávají strýčkové / vhodní do každé příhody“). Kolážovost sbírky završuje páskou převázaný, do tvaru obálky složený a do knihy vložený plakát, na němž jsou vytištěny aforismy a tzv. gregerie, tedy jakési krátké výpovědi či momentky, zpřítomňující či reflektující – často humornou formou – skutečnost.

Huptychovy básně jsou na první pohled apoetické a zemité, ale hned na ten druhý v nich objevíme hravost a také radost z poezie, z veršování. Asociativní jazyková komika a aktualizování ustálených slovních spojení představují pro básně oživení a odlehčují jejich občas ztěžklou atmosféru, která je daná především jejich tematikou, ale zároveň bývají často významově vyprázdněné, banální, nebo prostě nedokážou oslovit dostatečně naléhavě: „Svěřím vám / že bych nevěnoval tolik námahy / vyhnání kapra z kapradí / a kukačky z milenčina kukuče / kdyby mi nehrozilo / že sám už brzy zakukám“. Nejsilnější tak zůstává Huptych v první části sbírky, kde se drží v pozadí za výmluvnými příběhy svých klientů a kde jeho básně občas připomenou civilní poetiku Petra Hrušky, a v těch básních druhého oddílu, v nichž dokáže umné veršování využít ve prospěch závažnější básnické výpovědi.