K čemu je člověku chobot
Sovětské paranormální výzkumy, kabaretní obludárium i bavorská tajná policie: to vše stylem nejbláznivějších filmů Davida Lynche propojují autoři komiksové trilogie Monstrkabaret Freda Brunolda.
Vystudovaní filmoví scenáristé Džian Baban a Vojtěch Mašek nedávno uzavřeli titulem Poslední chobotango trilogii Monstrkabaret Freda Brunolda, obdivuhodné dílo, které opět připomíná, že čeští autoři bývají mistry parodie a mystifikace. Baban s Maškem vytvořili na české poměry unikátně komplexní a do detailů vylíčený svět plný všelijakých groteskních zrůd, šílených vědců a buranů v uniformách. Podobně jako o něco slavnější komiks Alois Nebel se i jejich Monstrkabaret rozrůstá do jiných formátů a žánrů. Původně komiksový román má svou pravidelnou stripovou podobu (Hovory z rezidence Schlechtfreund už dva roky oživují literární týdeník/čtrnáctideník A2), transformoval se do divadelních představení (nejprve Monstrkabaret, nyní nepravidelně Jožka Lipnik je boží člověk a neumí lhát), a kdyby byl po ruce nějaký ten Spielberg (nebo alespoň adekvátní množství finančních prostředků na nákladné triky), jistě by vznikl i film.
Nyní ovšem došlo na dokončení onoho základního kamene, rozsáhlé trilogie. Baban s Maškem ji uzavřeli 216 stranami komiksového románu Poslední chobotango. Název – navazující na ty předešlé (Sloni v Marienbadu a Za vším hledej doktora Ženu) – prozrazuje zálibu v komolení a účelovém přizpůsobování názvů slavných uměleckých děl, ale také různých rčení, přísloví a oblíbených klišovitých spojení. Děje se tak i uvnitř knih, a jakkoli to někdy může vyhlížet trochu infantilně, podobné jazykové i situační hračičkovství je pro literaturu, film i komiks minimálně v posledních dvaceti letech typické; můžeme, ale nemusíme tomu říkat postmoderna.
Zatímco většina podobně laděných parodií – a to i českých – je odvozena od produktů převážně anglosaské popkultury, pro Babana s Maškem jsou hlavním materiálem období a prostředí okrajovější, zdaleka ne tak všeobecně známá a populární. Jejich thriller s prvky grotesky i hororu vychází z malého středoevropského prostoru, který v jejich podání získává divoce fantastické rozměry. Motivy pokleslé se tu prolínají s těmi „vysokými“ v surreálném reji. Principál bizarního cirkusu se potkává s žoviálními typy pohraničníků či estébáků, hlavní hrdina má chobot, jehož smysl se vyjeví v samotném finále, bývalí sovětští vědci z programu pro výzkum paranormálních jevů kují pikle na ovládnutí světa a vše to komentuje samolibý a neurvalý bavorský spisovatel, kterému nic není dost dobré kromě jeho vlastního díla.
Závěrečné Poslední chobotango možná postrádá půvab předchozích dílů, všelijaké paradokumentární vsuvky, kuriózní odbočky a dějové kotrmelce. Baban s Maškem však před sebou měli úkol rozbujelý děj uzavřít, spojit rozvětvené linie do kompaktního celku. Ne každý, zvláště v tomto typu vyprávění, se k věrohodnému rozuzlení dopracuje. Za cenu zjednodušení a zprůhlednění děje se to autorům podařilo; při zachování podvratné poetiky, několika prudkých zvratů v závěru a samozřejmě konce, který otevírá možnost dalšího pokračování.
článek vyšel v časopise Týden 4. 5. 2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.