Na českém knižním trhu se frekventovaně objevují díla, v nichž jednotícím prvkem jsou písmena české abecedy. Takzvané abecedáře mají v písemnictví pro děti dlouhou tradici, v jejímž rámci plnily především cíle didaktické. V současnosti autoři před utilitární naukovostí preferují imaginaci – litery a poté slova jsou jim východiskem pro představení světa či jeho výseku v ozvláštněné podobě.

Kniha Jiřího Dvořáka a Terezy Horváthové Stromovka aneb abeceda vzácných či všelijak nádherných stromů přiznává rozkročení oběma směry už názvem: část titulu odkazuje k hesláři, rozvíjející přívlastky pak asociují jinou než pragmatickou funkci obsahu a zakotvení díla mezi abecedáře, třebaže estetizující, relativizují.

Obsahem kniha v souladu a abecedníky přináší údaje o dřevině s náležitým prvním písmenem: A jako avokádo, Z jako Zmarlika. Čtenář se dozvídá mnohé o výskytu, původu, užitečnosti, o vzhledu stromů domácích i zahraničních, naučí se pojmenovat žlutokap latinsky Xanthorrhoea, snad si i zapamatuje, že quercus je latinsky dub nebo že jinan dvoulaločný, ač náleží k nahosemenným jako jehličnany, má listy. I datovou částí textu však prolíná posun od faktografie k aleji epických pohádkových a bájeslovných „stromových“ příběhů, lyrizovaných poetikou dětského vidění světa a ozvláštněných v několika pasážích melodikou rytmizované prózy a hláskové instrumentace („Lehnout si/ eukalyptový likér líně čichat.../ atakdále stále dokola“). Jiří Dvořák a Tereza Horváthová rozumí duši stromů (tu má lípa „měkkou a sladkou jako med“ a sekvoje zase „pod tvrdou kůrou mají srdce, tepny a svaly“) a také jejich řeči („Jsou na světě různá slova. Některá stačí jen zašeptat a hned se vám za očima rozběhne film plný barev, příběhů a vůní.“), jejich vyprávění pohladí něhou citlivého vjemu („Na jaře, když sluníčko poprvé dýchne ze všech sil, byste si totiž mohli myslet, že se na strom sneslo hejno růžových motýlků“) a vzápětí vybídne originalitou představeného protikladu k zamyšlení: my, lidé, na stromy bereme motorové pily, stromy mají jen bájně záludné kořeny.

Každý strom má v knize vlastní příběh. Příběhy jsou křehké jako květy čajovníku, voňavé a chutné jako plody špendlíku nebo hrušně, prastaré jako v uhlí přeměněná přeslička, léčivé jako plody řečíku pistáciového plné vitamínů a  důležitých prvků a „naroubované“ stromům přímo na míru: k olivovníku náleží příběh z Řecka, řecké bohy evokuje vavřín, hrušně uměli vždy nejlépe pěstovat v Hruškách a v Hrušovanech,  chlebovník oživí robinsonovské téma. Snad jen lípa, národní symbol Slovanů, přišla zkrátka. Příběh s ní spjatý míří do Vídně, a třebaže město zachrání před zkázou český pašerák soli Martin, českému příjemci v něm chybí venkované sedající v jejím stínu nebo alespoň malá připomínka obrozenských básníků. Nevšednost slovesné stromovky završuje její originální pendant, ilustrace, které vznikaly v průběhu výtvarných dílen v Bechyni a jsou dílem dětí čtyř až jedenáctiletých. Stromy děti představují v kresbách, malbách, linorytech, frotážích, umí je výtvarně popsat (granátovník je velká cibule se semeny podobajícími se českým granátům a zbytkem stopky vojenské výbušnině), domyslet jejich funkci (k olivovníku náleží přece i olej stočený v lahvích), imaginativně ztvárnit jejich podobu a rozvinout po svém jejich slovní doprovod (na indigovníku nerostou modré, ale růžové listy). Výtvarně se jim podařilo totéž, co autorům slovesné části knihy: představit stromy jako živou hmotu, s kterou sdílíme tuto Zemi a kterou je potřeba chránit.

Stromovka, abeceda stromů, dílo o stromech příznačně vyšlo ve „stromovém“ nakladatelství. Jmenuje se Baobab a také pod písmenem B v knize najdeme popis a příběh posvátného a pamětihodného stromu, jehož obrovitost a tajemnost převedl do rozměru dětského chápání a citu už Antoine de Saint-Exupéry: „Než baobaby vyrostou, jsou malé“.