Houby na Zemi existují už stovky milionů let a v prvohorách, kdy svět vypadal zcela jinak než dnes, se významně zasadily o osidlování do té doby pustých souší. Spojily síly s rostlinami a společně vytvořily prostředí, v němž se posléze zabydleli živočichové. Houbám tedy do značné míry vděčíme za to, jak dnes planeta vypadá. Krom toho plní nezastupitelnou úlohu v mnoha současných ekosystémech, jako pochoutku je vyhledávají lidé i zvířata a jsou klíčové třeba pro výrobu piva či vína. Bez hub by to zkrátka nešlo, přesto se jim v populárně-naučných knihách nedostává zdaleka takového prostoru jako rostlinám (mezi něž byly dlouhá staletí řazeny) a především živočichům, s nimiž toho mají mimochodem docela dost společného. Čestnou a úspěšnou výjimkou se před několika lety stal Propletený život Merlina Sheldrakea, ten ale cílil především na dospělé čtenáře a ti menší ostrouhali.

Ani rostliny, ani živočichové

Trochu tajemně pojmenovaným titulem Myko. Kompletní zpravodaj ze světa hub se to rozhodl napravit český spisovatel Jiří Dvořák (nar. 1970), který má na kontě celou řadu úspěšných dětských knih o přírodě. Tentokrát si vzal na mušku houby a pokusil se jejich říši představit v celé její kráse a rozmanitosti. Nesoustřeďuje se jen na druhy vyhledávané houbaři, ale i na ty méně nápadné, nejedlé, jedovaté nebo (z pohledu člověka) škodlivé. Ze všeho nejdřív se však vypořádává s přetrvávající mylnou představou, že houby jsou rostliny. K té přispívá i skutečnost, že ve škole se o nich děti často učí právě v rámci botaniky. Houby ale nemají chlorofyl, a tudíž nebývají zelené, chybí jim stonky i listy, nekvetou a neprodukují pyl. Nejsou to ovšem ani živočichové. Představují zcela svébytnou skupinu organismů.

Kniha má celkem neotřelý formát. Skládá se totiž z deseti čísel časopisu Myko, za kterým nestojí nikdo jiný než samy houby. S pomocí externích přispěvatelů z řad zvířat, rostlin či lidí, formou rozhovorů, reportáží, historických článků i vědeckých novinek přibližují, jak vlastně žijí, kde se dají najít, jakou za sebou mají evoluční historii, čím se různé skupiny liší, čeho bychom si při jejich rozpoznávání měli všímat nebo jak by svět vypadal bez nich. Krom toho se čtenář dozví, jak se houby podílely na objevu penicilínu, proč si některé libují na dřevě a jak důležitou funkci v přírodě hraje mykorhiza, tedy symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin. Nechybí ani různé rekordy a zajímavosti a celé jedno číslo časopisu se věnuje lišejníkům, poněkud zvláštním organismům, jež se rodí z těsného, vzájemně prospěšného spojenectví mezi houbou a řasou či sinicí.

Hravě, ale erudovaně

Třebaže po deseti číslech časopis Myko kvůli nedostatku předplatitelů, lakomým sponzorům i podezřele vysokému zastoupení lidských přispěvatelů skončí, daří se mu svět hub představit víc než obstojně, třebaže na pár dalších čísel by se materiál jistě ještě našel. I tak Jiří Dvořák odvedl velmi dobrou práci. Je sympatické, že neklouže po povrchu a nebojí se rozebírat i komplikovanější témata, jako třeba právě mykorhizu. Ačkoli není přímo odborníkem na dané téma, orientuje se v něm nadmíru dobře a případné nedostatky vychytal odborný recenzent Ondřej Koukol, který o houbách pravidelně píše například do časopisu Živa.

Autorovi se daří téma přibližovat logicky a s humorem. Knihu nepojal jako suchý popularizační text, ale báječně si s ní vyhrál. Formát reportáží či rozhovorů přímo hub s houbami a jinými tvory, například se sobem coby na slovo vzatým odborníkem na lišejníky, je osvěžující, stejně jako značná neformálnost (koneckonců, jak by měl asi vypadat rozhovor s václavkou?). Skvělé jsou návody na doma. Děti se například dozvědí, jak houby sušit, jak si je vypěstovat na zahradě, jak si vyrobit houbový vlhkoměr nebo jak vybudovat domácí lišejníkovou zahrádku. Podobné aktivity jim snad vynahradí, že kniha nejde ve stopách mnoha současných titulů, které sázejí spíš na obrázky a s textem šetří, aby neodradily případné nedočkavce.  V Myko je naopak textu poměrně hodně a některé „články“ jsou navíc napsané tak, že bez alespoň základní znalosti problematiky nebo opakovaného přečtení patrně nebudou úplně srozumitelné (třeba vyprávění o objevu penicilinu).

Ilustrace osobité jako kniha sama

Neznamená to ovšem, že by obrazová stránka trpěla. Naopak. I když to tak podle celkem střízlivé obálky nevypadá, ilustrace, o něž se postarala Daniela Olejníková, jsou osobité a nepřehlédnutelné jako zbytek knihy. Stačí zalistovat a na čtenáře zaútočí záplava barev, nezřídka velmi výrazných až reflexních. Zpočátku proto mohou některé obrázky působit až přeplácaně nebo agresivně, ale nakonec si čtenář zvykne a ocení, jak příhodné pro říši hub ve skutečnosti jsou (přece jen bychom si neměli uzurpovat právo mluvit houbám do grafické úpravy, kterou si pro svůj magazín zvolily).

S dětskou knihou popularizující svět hub Jiří Dvořák vstoupil do vod poměrně neprobádaných a nebezpečných. Vyšel z nich ale vítězně.  Porota mezinárodního veletrhu dětské knihy v Boloni udělila tomuto "houbovému zpravodaji" prestižní ocenění Bologna Ragazzi Award. V konkurenci více než 3000 titulů z 65 zemí a regionů světa získal první místo v kategorii non-fiction. Kniha je zkrátka originální, vtipná i poučná. Vzhledem ke zvolenému stylu je sice vhodnější spíš pro starší děti (zhruba od deseti let) a jejich rodiče, nicméně i mladší sourozenci si knihu jistě rádi prolistují a nepochybně se ochotně zapojí do realizace praktických návodů.