Hravé, veselé a poučné vyprávění „ze života hmyzu“, kniha Jiřího Dvořáka Minimax a mravenec, má stejně nastavený cit pro dětské vnímání světa jako jeho bajky (a nebajky) v knihách o zvířatech a zvířátkách z Afriky, ze zoo či venkovského dvorku (Plesk!, Zpátky do Afriky!, Slepice a televize aj.).

Dobrodružně fantazijní příběh o netradičním setkání a „spolupráci“ devítiletého chlapce a mravence zarámoval autor kapitolkami náležejícími do žánrové kategorie povídky konvenující reálně fiktivním dějem s naučnou nadstavbou dětské touze „najít se v ději“, identifikovat se s hrdinou a spolu s ním něco objevovat a poznávat. Fantazijním prvkem je v knize kouzelné zmenšení chlapce na velikost mravenečka, od něhož Jiří Dvořák odvíjí originální, dobrodružné a hrozivě vyhlížející situace, jejichž zdárné řešení nezprostředkují čarovné předměty ani bytosti, ale pouze vědomosti zúčastněných.

Max, pro danou chvíli zvící velikosti mini, a mravenec, odnesení na nafukovacím pouťovém balónku z domovské louky do neznámého lesa, hledají cestu domů. Motiv cesty, v dětské literatuře nejčastěji cyklicky pojatý, i v Dvořákově knize zahrnuje nutnost poprat se s překážkami, osvědčit se a dojít k cíli – výchozímu bodu, k Maxovu domovu s tátou a mámou a k mravenečkovu trávníku. Nebezpečnými nástrahami jsou v knize pavoučí sítě a rašeliniště, oba protagonisté si musí dát pozor na potenciálně přítomného mravenečníka i reálného nehodného Maxova spolužáka. Naštěstí Maxovy znalosti hmyzí a rostlinné říše obnášejí i recept na protržení pavučiny a na zahnání pavouka semeny rostliny netýkavky nebo na urychlení cesty letem na hřbetu právě vylíhnutého motýla. Mravenec svůj podíl na úspěšnosti putování realizuje propojením hmyzích instinktů a lidského zvažování problémů, například radou, že na utišení hladu stačí výměšky mšice nebo drobné plody kvítků fialek.

Při překonávání překážek dochází ovšem také k řadě humorných situací, plynoucích z konfrontací lidského a hmyzího světa. Recipient se tak zasměje představě o případně i vlastní konzumaci mravenčích kukel – vajíček či olizování medovice kanoucí z mšicího zadečku, pobaví jej projevy mravenčího studu i sdělení typu „letící motýl se řídí těžko“.

Svět rostlin, mravenců, housenek, pavouků představil Jiří Dvořák s humorem i poeticky, ale také s cílem přinést dětem dílek nových poznatků. Nenudné a srozumitelné poučení přijímá recipient samotným čtením příběhu, ale může jít i o „vědečtější“ krůček dál a „prokousat se“ obsahem zeleně napsaných řádek umístěných na okrajích některých stránek. Dozví se tak, že rosnatka není žába, ale masožravá kytka, která nemá navíc nic společného s rosou, že divoce rostoucí locika ukazuje na sever nebo na jih, že netopýr vysílá do okolí ultrazvuk a umí se proto vyhnout překážkám.

Zážitkové zprostředkování poznatků, mísení fikce s faktografií, grafické ozvláštnění, možnost doplnit vlastní představu objektů Maxova pozorování názornými a místy vtipně „dopovídajícími“ ilustracemi Radany Přenosilové, vytváří předpoklady pro zhodnocení knihy v rovině zábavné, estetické i naučné.

Prázdninová přírodovědná expedice skončí dobře: Max svůj v úvodu představený plán pozorovat mravence v jejich přirozeném prostředí prožije i přežije šťastně. Život mravenců lesních poznal dokonale a zblízka a v závěru se mu podařilo nejen získat zpět původní rozměry, ale také stihnout maminčinu večeři. Svůj badatelský úkol splnil pro sebe i pro čtenáře. Těm Max pomohl zjistit, že stačí pozorně se dívat a zajímavý svět uvidí i ve své bezprostřední blízkosti.