Pascal Bruckner (nar. 1948), autor dvou desítek románů a neméně známých esejistických knih, filozof, který v 80. a 90. letech přednášel na amerických i francouzských univerzitách, novinář a politický komentátor, je u nás spojován zejména s filmem Romana Polanského Hořký měsíc (francouzsky Lunes de fiel), natočeným roku 1992 podle stejnojmenného románu z roku 1981 a vydaného česky v překladu Dany Melanové (Motto, 2003; Academia, 2009). Nicméně nakladatelství Motto ve spolupráci s překladatelkou D. Melanovou českým čtenářům nabídlo i další tituly: Zloději krásy (2002) a Láska k bližnímu (2006).

Svět se globalizuje, mizí hranice a naše obzory a možnosti se stále rozšiřují, někdy však člověk ztratí krok. A co když se dokonce začne ještě zmenšovat? Pascal Bruckner na základě takové nepravděpodobné úvahy vystavěl novodobou pohádku, úsměvnou, ale tragickou aktuální bajku. Což nepřekvapí u autora, jehož jsme v Hořkém měsíci poznali jako mistra popisu manipulace, když vyprávěl krátký, ale dějem a vášněmi nabitý, mrazivě krutý příběh o dvou párech, které se potkají na lodi při několikadenní plavbě: o děsivě konformní manželské dvojici a obdobně do krajnosti dotaženém partnerském svazku muže a ženy, jež sice váže pevné pouto, avšak jejich představy o vzájemném soužití se zcela vymykají běžným představám.

Zatímco v Hořkém měsíci Pascal Bruckner graduje napětí, násilí a zlo, v nejnovější knize, ač v podstatě zpracovávající podobně naléhavá témata, volí tón úplně opačný: legrační, rozverný a lehký. Tak lehký, až se nabízí brát Mého malého manžela jen jako směšnou, ale nevýznamnou, protože příliš nadsazenou historku. Přitom je nápadné, že i tohle stylistické cvičení se nese v duchu Brucknerova přemýšlení o lidech, vztazích, konvencích a tradicích. V krátkém dovětku k francouzskému vydání autor také upřesňuje, že tímto titulem po svém navazuje na literární tradici alegorických příběhů pro děti i dospělé. Skutečně těžko si při sledování Léonových útrap nevybavit například Gulliverovy cesty Jonathana Swifta. Bruckner mimochodem také připomíná, že ho téma miniaturní kopie „velkého“ světa už dlouho láká a provází i v jeho vlastní tvorbě.

Na první pohled a při zběžném čtení je tedy Můj malý manžel jen nevázaná humorná historka o urostlé kypré ženě a jejím manželovi, který svou partnerku nedosahuje výškou, zato přitahuje mnoha jinými přednostmi, a jehož žena sice převyšuje tělesnými rozměry, avšak navzdory posměškům okolí (a zdálo by se, že i prostému rozumu) ho respektuje, miluje a hýčká. Příběh se nenápadně stává groteskou, když se s narozením každého dalšího potomka manžel Léon zmenší o 39 centimetrů – takže po čtvrtém dítěti je z něho skutečný pidimužík. Groteska ovšem dále skomírá v tragikomedii a posléze se mění v hořkou tragédii, kdy všechna klišé o lásce, jež hory přenáší, praskají ve švech, až puknou. Katarze ale nakonec přece přijde, a bude jak se patří překvapivá…

Přirovnání tohoto Brucknerova románu ke stylistickému cvičení není náhodné. Krom nápadně vyhrocené změny v přístupu ke zpracování látky si v textu všimneme i další autorovy hry. Jeho polemizování s konvencemi, morálními vzory a šablonami chování se totiž odráží i v detailní práci s jazykem. Autor nenápadně hrotí a bortí klišé jazyková, když užívá ustálených spojení a oblíbených rčení, tak aby ještě zdůraznil jejich zpochybnitelný význam či absurditu, nebo se aspoň jen svezl na vlně úsměvného dovětku, doložení jisté skutečnosti. Existuje-li totiž pro nějakou věc otřepané označení, pak to nejspíš bude neskonalá pravda.

Pascal Bruckner nenabízí v Mém malém manželovi jen grotesku. Jakkoli se kniha může zdát nepravděpodobná, je zároveň až nemile pravdivým čtením o podivných zákoutích lidských představ o lásce, vztazích, soužití – manželském, dětí a rodičů, lidí mezi sebou. O tom, jak pán tvorstva (jméno hrdiny, Léon, je narážkou právě na lví roli v živočišné říši) ustupuje ze svých pozic, přenechává je ženě a dětem. O tom, jak krutými pány dovedou děti být. O roli sexuality v dnešním světě. O nevděčné úloze otce rodiny, končící oplodněním své vyvolené. Můj malý manžel je tak zároveň též přístupnou verzí filozofování, průhledným způsobem jinotaje na téma, jež v jiné formě budeme přijímat neradi, ale v podobě takto nepravděpodobného příběhu se nám zažere pod kůži, zavrtá do hlavy: přece jen nás přivede k zamyšlení, kdo tedy vlastně je, a kdo bude pánem tvorstva.