Francouzského spisovatele, filozofa, novináře, politického komentátora a intelektuála s širokým záběrem Pascala Brucknera (nar. 1948) není třeba dlouze představovat. Motivy jeho románů, příhody hrdinů ze syrového postmoderního světa, způsob vyprávění, osobitý jazyk, melancholičnost mísící se se skepsí, naturalistické líčení rozjitřené sexuality i násilí, paradoxy, věčné tenze a nadto inspirující úvahy o historickém posunu pojmu štěstí, to všechno vás k jeho dílu připoutá, anebo okamžitě namíří někam úplně jinam. Číst Brucknera není snadné. Nedává nic zadarmo a neprodukuje útěšné, odpočinkové čtení.

Čtenáři se možná setkali s jeho patrně nejznámějším a hojně diskutovaným titulem Hořký měsíc (Motto, 2013), na jehož motivy natočil režisér Roman Polanski v roce 1992 stejnojmenné filmové drama. V českém překladu stojí za zmínku jeho napínavá próza Zloději krásy (Motto, 2002) a tragikomický příběh plný viditelných i skrytých filozofických úvah Můj malý manžel (Mladá fronta, 2009).

Posledně u nás vydaná kniha Pokušení nevinnosti, která vychází ve skvělém, živém překladu Lubomíra Martínka, je soubor esejů, které pokrývají celý rozměr lidského života, a to spíš v jeho temných odstínech. Tři sta stran textu, rozdělených do tří částí a celkově sedmi kapitol, se zdá být na první pohled k neučtení. Přesto si myslím, že zdatný čtenář, jenž se dnes a denně vypořádává se svou vržeností do chaotického světa nejistoty, by si na tomto titulu mohl pochutnat.

Chvílemi zbrklý rentgen

Pascal Bruckner se zabývá sociálními, teologickými, ekonomickými, politickými a antropologickými tématy, na nichž pracoval například i sociolog Zygmunt Bauman, literární teoretik a esejista Terry Eagleton, u nás sociolog a politik Jan Keller, filozof Václav Bělohradský a filozof, geolog a hojně vydávaný autor Václav Cílek, s tím rozdílem, že jeho text je daleko víc také svébytné literární dílo.

Brucknerova spojitost s filmem a uměním dokazuje, jak důležité je pro něj pozorování, naslouchání, potřeba být těm, o nichž píše, nablízku a přece zůstávat v určité distanci. Pascal Bruckner je divák, který rád nahlíží do osudů druhých, aniž by však chtěl v tomto ohledu vytvářet nějaká silná pouta. Někoho může jeho rentgenový pohled na neuralgické prvky společnosti a lidské povahy doslova bolet. Místy jsou jeho reflexe skutečně drsné, tvrdé, nekompromisní a beznadějné. Bruckner povzbuzuje jednotlivce, aby se bránil všelijakým manipulacím, tlaku, násilí, a zároveň ho vybízí, aby vinu za své neúspěchy nesvaloval na druhé – na přátele, rodinu, společnost. Člověk je tu jako objekt, jako album nahodile vybraných fotografií, na nichž autor ukazuje, že i největší individualista a solitér je více či méně ve vleku právě módních generalizací a majoritního životního stylu. Kousek po kousku přichází o svobodu, a když si ji někdy získá zpátky, neví, jak s ní naložit…

Někdy má esejista pravdu, ze které skoro mrazí, jindy je, řekl bych, ve svých soudech zbrklý. Vedle řady originálních a brilantních postřehů u něj najdete i některé z tradovaných klišé a stereotypizací. Tři příklady ze sexuální a vztahové oblasti za všechny: „Žena je v milostném vztahu nositelem pomalosti a rafinovanosti, nesnáší spěch a jednoduchost.“ „Milovat znamená žít v neřešitelném svazku hrůzy a zázraku.“ „Pohlavní akt je pro muže téměř vždy synonymem brutality a vraždy.“ Budiž. Platí to ale na všechny ženy, na všechny muže a na všechny partnery bez rozdílu, nebo jen na ty, které autor ve svém životě poznal?

Některá svá přesvědčení vyslovuje s lehkostí, jež udivuje a dráždí. Nemám vůbec nic proti jeho úvahám o „samčí brutalitě“, proti které a právem bojují vzdělané feministky a mnoho lidskoprávních organizací. Je pro mě však těžké činit z takových tezí všeplatné zákony. Pokud, jak autor píše, z obrazů „Picassa, Balthuse, Renoira, Degase kape nenávist vůči ženám“, které tito muži „malují jako mladé lascivní dívky, blboučké éterické tanečnice nebo je rozsekávají na kousky, aby je zmrzačili a zesměšnili a degradovali podobným způsobem, jako to činí veškeré abstraktní sochařství 20. století“, domnívám se, že tady je Bruckner, přihlížející k myšlenkám americké radikální feministky Marilyn Frenchové, mírně řečeno nespravedlivý. Nevadí mi ta šokující formulace, na níž může být koneckonců něco pravdy. Je mi líto, že se tváří jako vytržená stránka z nějaké podivné, ohmatané bible. Fakt – Picasso a jeho kolegové nenáviděli ženy. Tak nevím, nejsou věci přece jen o něco složitější?

Militantní hédonismus

O čem tedy Pascal Bruckner v tak velké šíři rozvažuje? Může-li se o člověku vůbec říci něco obecného, pak to, že ztratil sám sebe, svou cestu, svou svobodu. Měl-li kdy nějakou nevinnost a byl-li v teologickém smyslu namířen k dobrému, pak už to dávno není pravda. Tam, kde si církev kdysi osobovala výklad mravních norem a kde dohlížela na jejich dodržování, je dnes pusto prázdno. Tady s Brucknerem souhlasím. Lidské vztahy, které snad dříve o něco méně podléhaly erozi, jsou dnes spíš dohodnutým modem vivendi. Věk nevinnosti skončil. Všechno, co člověk je a čím je, záleží na něm. Jeho podléhání vnějším vlivům a tekutým zákonitostem společnosti je komické až absurdní. Zdraví lidé simulují neštěstí, aby na sebe přilákali nezaslouženou pozornost, která patří „skutečným nešťastníkům“. Silní dělají ze slabých otroky a otroci se jim nakonec chtějí podobat.

V konzumním šílenství s obrovskými dopady na životní prostředí se žije výhradně okamžikem, v němž však už není jasné, kdo je viník a kdo oběť. Totální nadbytek všeho, z něhož tyje jen část euro-americké civilizace, dávno zastínil velká náboženství a krásu velkých chrámů. Nákupní centrum je „Zahrada rozkoše a Pozemský ráj“, který žije z posvátného okamžiku. Vše je stále otevřeno, zářivé a čisté. Cokoliv sebenesmyslnějšího, co se objeví „v televizi a médiích“, je nakupováno s náboženskou zuřivostí či přímo s fanatismem. Místo Boha věčnosti a neměnnosti tu je, jak skvěle poznamenává Bruckner, „Bůh inovací“.

„Militantní hédonismus“ dávno vystřídal puritánskou morálku. Všechno se dá pořídit (a vyhodit) tady a teď. Za ničím není třeba putovat, jít, snažit se. Reklama na spotřebovávání čehokoli (zboží nebo lidských vztahů) vyprazdňuje kdysi posvátné pojmy, za nimiž ještě nedávno existoval nějaký, i když už tehdy rozvolněný smysl. „Nakupuji, tedy jsem.“ To je krédo nemalé části „věřících“, které je drží nad hladinou a dodává iluzi jedinečnosti. Brucknerovy úvahy týkající se konzumního způsobu života, politického populismu a komercionalismu, ať v Americe, nebo v rodné Francii, patří v jeho knize k nejsilnějším.

Okamžíčky milosti

Francouzský filozof bez slitování tepe do všeho, co vytlouklo z lidského světa metafyzický přesah. Neadoruje způsoby života našich předků, ale zároveň pohrdá těmi, kdo nabízejí instantní řešení, a přitom jsou sami a dobrovolně součástí systému, jinak řečeno: na výplatní pásce různých korporací. Zdařile reflektuje nové formy moderního otroctví, závislosti a násilí (zvláště na ženách), ale v tom samém okamžiku se nebojí pustit do militantních feministek, které se na pomyslném kruhu ideologie nakonec se svými protivníky setkají a protnou. Nejsem s to jako laik posoudit jeho polemiky týkající se války v Jugoslávii, jíž věnuje jednu z kapitol, ale cítím, že příznivce obou (všech) válčících stran přivede tak, jak to umí právě on, na hranici šílenství.

Pokušení nevinnosti je obžaloba současné společnosti, jež v hraničních výkladech weberovské etiky učinila z vytváření a spotřeby náboženský kult. Bruckner odvážně boří různá tabu a nedává se svázat žádnými konvencemi. Kontroverze mu nevadí. Nechce lhát a malovat věci narůžovo. Je tvrdý a to, co říká o člověku, je zčásti až strašidelná pravda. Řada jeho pojednání může být osvobozující i pro duchovně založeného člověka či pro ty, kteří s takto načrtnutým světem nemají a nechtějí mít nic společného. Patrně největší potíž je v tom, že se kniha nedostane k těm nejpotřebnějším, a tedy k vykořeněným čtenářům, a pakliže dostane, je otázka, po kolika stranách ji zavřou jako útok na své pohodlí a blahobyt, vyrůstající – bohužel – z chudoby druhých.

Brucknerovi nechybí humor, ironie a sarkasmus. Do jeho tvorby bytostně patří. Některé konkrétní příklady ze života, které jsou v poznámkách pod čarou solidně ozdrojovány, by recenzent této knihy klidně vztáhl i na sebe. Vidí se v nich. Autorův kritický styl „padni komu padni“ si s neobvyklou přesností najde nezahojenou ránu každého z nás, za níž nemusí nutně stát nějaké velké životní drama, nýbrž obyčejné zklamání, dílčí neúspěch, občasná zbabělost, pravidelná slabost a podléhání pokušením. Jenže ke komu jít a kde hledat útěchu? Kdo že to řekl, že „štěstí je okamžikem milosti“? Pascal Bruckner.

Přítomná kniha je typická prace pro širší rozpravu vzdělaných čtenářů, kteří mají k danému tématu dost načteno. Neměli by ji minout humanitně orientovaní studenti, učitelé, představitelé církví a ti, kteří se rozhodli jít v životě odlišným směrem. Její provokativnost je známkou dobře promyšleného eseje, který by mohl i v rychle se měnící společnosti přetrvat a být srozumitelný čtenářům následujících generací. Autorův pohled na lidi někdy zabolí, ale lze ho chápat také jako výzvu k probuzení. Dvě z proseb, kterými popisuje rozpolcenost naší doby, by pro blaho potenciálního čtenáře měly zaznít za každých okolností. „Osvoboďte mne od ostatních! Rozumět je jí však nutno takto: Osvoboďte mne ode mne samotného!“