Trojice základních témat, respektive trojice klíčových příběhů, které spoluutvářejí Reinerovu prózu, je určena již jejím samotným názvem: Lucka je jméno malého dítěte, jemuž se vypravěč na čas stal přítelem i náhradním otcem. Maceška je jméno brněnského básníka, jehož poezií byl vypravěč na konci osmdesátých let fascinován a jehož život se mu stal tajemstvím, které si žádalo být poznáno, napsáno a vysloveno. Poslední dvě krátká slova názvu, tedy sousloví „a já“, pak vyjadřují nejenom autorův velmi osobní vztah k oběma předchozím tématům, ale i jeho hledání a poznávání sebe sama, postupné uvědomování si vlastní sexuální orientace.

Coming out je kompozičním svorníkem vyprávění: motivem, který trojici příběhu drží pohromadě a dává jí pointu. Jde o téma natolik silné, že by mohlo čtenáře svést až k úvaze, že je to vlastně autorův coming out, tedy že tu Martin Reiner prostřednictvím literárního díla veřejně prezentuje vlastní sexuální prozření. V této souvislosti je zajímavá kritika Zdenko Pavelky napsaná pro Salon deníku Právo (11. 9. 2009). Recenzent v ní totiž pocítil potřebu prohlásit se za toho, kdo autora dobře zná a může jej tedy před takovým podezřením ochránit. Na základě některých dílčích odlišností mezi životem Martina Reinera a jím stvořenou postavou tak popřel, že by vypravěč byl s autorem zcela totožný, a tedy zdůraznil, že i celá próza je záležitostí víceméně literární.

Souhlasím. – Jakkoli by bylo možné snést velmi mnoho důkazů toho, jak významnou roli při vzniku Reinerovy výpovědi sehrála autobiografická inspirace, výsledný text skutečně odkazuje daleko více k literatuře než k „životu“. Próza Lucka, Maceška a já totiž patří k tomu, co by bylo možné označit jako „dobře napsaná próza“, tedy k dílům vzniklým jak s vědomím dosavadní literární tradice a se znalostí osvědčených témat, postupů a forem, tak také s ohledem na čtenáře a jeho předpokládaná očekávání. Autorovou výhodou přitom je, že umí tato očekávání nejenom odhadnout, ale také dobře saturovat. Nabízí proto čtenáři atraktivní koktejl několika jímavých „story“, a to prostřednictvím vyprávění, které má nápad, tempo i potřebný vypravěčský spád.

Text na záložce naznačuje, že Reinerova próza není projevem okamžitého nápadu, spontánním výronem řetězce asociací, myšlenek a slov, jako spíše promyšleným produktem, k němuž autor „dozrál“ během několika let hledání optimální podoby jednotlivých příběhů a jejich literárního výrazu. Důraz na literární propracovanost a promyšlenost je tu skutečně veliký – natolik veliký, že by výsledný text mohl dokonce posloužit jako ideální školní cvičebnice pro literárněteoretické analýzy rozmanitého druhu.

Výuka základních problémů literární teorie by mohla začínat hned u toho, čeho jsme se již výše dotkli, tedy u klíčové otázky prózy, vztahu životního faktu a autorské fikce. Potřeba takto se tázat při četbě Reinerovy prózy patrně vyvstane každému trochu literárně vzdělanějšímu čtenáři. A to navzdory faktu, že právě ten typ adresáta by měl být odborně poučen a tudíž vědět, že život a umění rozhodně nikdy nejsou totéž a tvůrci mají právo si s životem ve svých dílech libovolně pohrávat. Přítomná kniha však svým způsobem pracuje s tím, že adresát přece jenom podlehne pokušení a začne hledat příslušné shody, paralely či rozdíly. Autorovi přitom nejde ani tak o shody a rozdíly mezi ním a postavou vypravěče, jako spíše o polaritu vztahu mezi postavou Jiřího Macešky a básníkem Ivanem Blatným, tedy autorem, s nímž se i on sám na sklonku socialismu setkal a jehož monografii od té doby touží napsat. Proto ani čtenář, který o Martinu Reinerovi mnoho neví (a nikdy ani nenahlédl na jeho autorský web), nemá například velké problémy z textu rozpoznat, že „anglické“ kapitoly knihy, popisující cestu za Maceškou, nepochybně čerpají z autorovy analogické výpravy za Ivanem Blatným a popisují jeho vlastní návštěvy léčebny, v níž tento nemocný básník léta pobýval.

Avšak Reinerova próza se otevírá i řadě dalších možných analytických přístupů. Zajímavý by kupříkladu byl tematologický rozbor, který by hledal literární kořeny trojice ústředních příběhů. Ty totiž v literatuře (a také kinematografii) posledního století patří k těm frekventovanějším a čtenářsky dosti úspěšným. Neboť kdo z nás nečetl knihu, či neviděl film, v němž osud svede dohromady dospělého muže a dítě a stvoří jejich specifické kamarádství (včetně dějových zádrhelů, které k tomuto tématu tradičně náležejí)? A kdo nezná nějaké úspěšné dílo, v němž je předmětem vypravěčovy adorace vynikající umělecká osobnost, její životní osudy a skrytá tajemství? A konečně, kdo nikdy nenarazil na dílo vyslovující, jak je těžké zdolat konvence i vlastní předsudky a veřejně si přiznat homosexualitu? Tím to ovšem nekončí. U Reinera se v pravou chvíli se také objeví oblíbené téma psychické nemoci, anebo ozvuky dnes tak oblíbené postmoderní fascinace městem: zde konkrétně „magickým Brnem“. Nikoli bez významu je i šikovné začlenění příběhů do běhu zcela konkrétního času (do konce socialismu a prvních let poté), jakož i příslušný závěrečný postesk nad povrchní dobou, pro niž je básníkova díla škoda, a proto musí zůstat (navždy?) skryté.

Aby však bylo jasno: Reiner tyto frekventované literární vzorce neopisuje a nekopíruje – jen skrze ně hledá to přitažlivé, co může potenciální čtenáře oslovit a zaujmout, a to pak s ohledem na kýžený účinek kombinuje a propojuje s dalšími, stejně atraktivními tématy a postupy.

Důkazem budiž autorova propracovaná technika práce s temporálními rovinami a obratné proplétání jednotlivých příběhů. Tyto postupy by mohly nejednoho odborníka inspirovat ke studii dokládající, nakolik může čtenářská poučenost a aplikační um určovat autorskou kompoziční techniku. Badateli se tu totiž otevírá možnost sledovat dejme tomu, jak se na významovém vyznění textu podílí pnutí mezi časem syžetu a fabule, pohotové přecházení vyprávěče od přítomnosti k retrospektivám, paralelismus dílčích dějů a motivů, ale i šikovné využívání postupů, jejichž úkolem je vtáhnout adresáta do děje. Opomenout nelze ani možné úvahy žánrové (romaneto, novely s tajemstvím, idyla, nebo próza zasvěcení?), ani autorův literární styl, třeba dovedně využívání popisů a jeho jazykovou zručnost, která prozrazuje umělecké aspirace a snahu o básnickou obrazivost a (a jen místy upadá do chytrých ornamentů).

Zkrátka čtenář tu má dočinění s prózou bezmála dokonalou. – Jen já si nejsem trochu jistý, zda právě toto je šálek mého čaje.