Minulý týden vyšel v nakladatelství Pistorius & Olšanská český překlad posledního románu ruského spisovatele Vladimira Sorokina Den Opričníka. Tento román, který byl v Rusku vydán téměř před třemi lety, patří k nejúspěšnějším Sorokinovým dílům. Do dnešního dne byl přeložen do více než dvaceti jazyků a také v samotném Rusku zaznamenal obrovský komerční úspěch. Kniha vyšla nedávno i ve slovenštině a slovenským nakladatelům se podařilo téměř nemožné – přivést jejího autora na Slovensko. A protože ze Slovenska je to do České republiky jenom kousek, zavítal Vladimir Sorokin i do Prahy.

Setkání s ním se konalo v pátek 6. října v Národní knihovně v pražském Klementinu. Do poměrně malého sálu se vtěsnalo téměř sto lidí, takže zájem byl – možná nečekaně – veliký. Tomáš Glanc, jeden z organizátorů celé akce, představil Vladimira Sorokina jako autora, který píše už přes třicet let a na svém kontě má spoustu románů, povídek, divadelních her, filmových scénářů a také libreto opery pro moskevské Velké divadlo. Každé Sorokinovo dílo je podle Glancových slov jiné, ale všechna jsou o Rusku, většinou o Rusku minulosti. Některé romány se vracejí do Ruska 19. století, jiné zprostředkovávají atmosféru a podmínky socialismu, další ukazují Rusko narkomanů, kteří požívají drogy ve formě literárních děl a místo heroinu či kokainu berou Joyce, Šolochova nebo Gorkého. Sorokin zpravidla podniká ponor do nějaké vrstvy skutečnosti a tuto skutečnost rozvíjí do krajnosti, přičemž bývá za drastické líčení krajních poloh světů často osočován. Glanc také krátce uvedl samotnou knihu Den opričníka. Charakterizoval ji jako výjimečný román, a to ze dvou důvodů: je to román komerčně nejúspěšnější a zároveň se z ostatní Sorokinovy tvorby vyděluje i tematicky. Není totiž zaměřen na minulost, ale na budoucnost Ruska a ukazuje jeden z možných scénářů, podle něhož by se situace v Rusku mohla v blízké budoucnosti vyvíjet. „Je na každém čtenáři, aby se s tímto světem, s touto další literární drogou, kterou nám tento výjimečný dealer nabízí, nějak vyrovnal a nějak ji strávil,“ ukončil svůj úvod Glanc. Poté předal slovo herci Bořivoji Navrátilovi, který přečetl úryvek z českého překladu románu. Jeho velmi expresivní a osobité podání bezesporu zastínilo následný přednes samotného Sorokina, který, ač budí dojem mohutnosti a síly, četl překvapivě tiše a nevýrazně. V následující debatě (výběr toho nejzajímavějšího z ní přinášíme na konci reportáže) však Sorokin ukázal, že nesmělý projev nemusí implikovat nevýrazné myšlenky. Jeho sarkasticky vypointované odpovědi byly plné vtipu a vždy mířily přesně do černého. Nejvíce dotazů překvapivě nebylo povahy literární, ale spíše sociologické či politologické. Spisovatel nejprve trpělivě vysvětloval poměry na ruské politické scéně, popisoval vztah Ruska k Číně či se zamýšlel nad stavem ruské církve, nicméně ke konci večera byl z vývoje debaty již očividně unaven. Vzpruhou se mu nestala ani výměna rolí, při níž se obrátil k posluchačům a zeptal se jich, které ruské spisovatele 20. století mají rádi. Ze směsice jmen, jež se začala ozývat z publika (Prigov, Jerofejev, Pelevin, Sokolov, Nabokov, Babel, Bulgakov, Dovlatov, Šalamov, Tolstaja), bylo těžké vyvodit jakýkoli závěr.

Oživení však přeci jen přišlo. Zhruba v polovině programu, ve chvíli, kdy Sorokin odpovídal na jeden z dotazů, proběhl sálem podivný šum a všechny hlavy se stočily ke dveřím. V nich se objevil nejprve tmavý klobouk s nedbale připevněnými péry a teprve po chvíli se davem prokolébal jeho nositel. Ano, na Vladimira Sorokina se přišel podívat i Ivan Martin Jirous. Někteří hosté v sále propukli v tlumený smích (snad v očekávání nějakého pikantního zážitku), ozval se také osamocený potlesk. Podnapilý Magor, vida, že jeho entré vzbudilo patřičnou pozornost, se začal vžívat do své role. „Izvini“, zahlaholil a hnal se k Sorokinovi. „Ja rad poznal těbja!“ V tu chvíli se však z publika ozval hlas Libora Dvořáka, překladatele Dne opričníka: „Magore, sadis!“ A Magor si, kupodivu, poslušně sedl. Sorokin s poněkud překvapeným výrazem ve tváři (je otázkou, jestli mu jméno Ivan Martin Jirous, které mu Glanc v rychlosti pošeptal, něco řeklo) pokračoval ve své odpovědi. Ale ještě než ji stihl dokončit, přerušilo jeho tichý monolog hlasité „što on skazal?“ Tlumený smích publika začal přecházet v chechtot. Tomáši Glancovi se nicméně ještě podařilo situaci uklidnit, byl položen další dotaz, Sorokin odpověděl. Ale takto konformní průběh nemohl Magor dlouho vydržet. Využil chvíle ticha, kdy se žádná další otázka neozývala, a počal nekompromisním a pozornost si vynucujícím hlasem citovat „svou oblíbenou“ pasáž z Hrdiny naší doby od „Jurije Michajloviče“ Lermontova. Nutno uznat, že ne zcela krátký úsek ruského textu přednesl téměř bezchybně (ačkoli jeho ruština podle všeho bezchybná není). Na tuto výzvu odpověděl Sorokin s humorem sobě vlastním. „To je hlas skutečného básníka,“ řekl a rozvinul na dané téma úvahu, v níž označil básníky za dostihové koně, kteří se brzy unaví, a prozaiky za tažné kobyly, které za sebou pomalu a těžce vlečou náklad. Magor se však nenechal odbýt a okamžitě oponoval: „a co je teda podle vás tady Jáchym Topol (který byl jedním z posluchačů), kterej píše jak poezii, tak prózu? Kobylokůň?“ Někteří lidé z publika se už bez zábran a z plna hrdla smáli, jiným ale možná začínalo být trochu úzko. Sorokin však na sobě nedal nic znát. „Myslím, že je to kentaur,“ řekl a ukončil tímto argumentem ultima ratio celou debatu. Magor si ve zbytku večera neodpustil ještě několik nevinných výkřiků, ale k žádné další konfrontaci již nedošlo.

Magorova vyhlášená nekonformita zpočátku příjemně ozvláštnila atmosféru večera, s postupem času se však stávala spíše rušivou a otravnou. Byla totiž zcela samoúčelná a nutno podotknout, že i samolibá. Nešlo přeci o žádnou „Magorovu show“, jak se v jednu chvíli rozzlobeně ozvalo z publika, ale o ojedinělé setkání s jedním z nejpozoruhodnějších ruských spisovatelů současnosti. A že šlo o setkání velmi inspirativní, dokazuje i následující výběr těch nejzajímavějších momentů z debaty, která se mezi Vladimirem Sorokinem a ostatními účastníky setkání rozvinula.

- Vaše knihy se mi čtou velmi těžce, podobně jako knihy Dostojevského. Není to nějaké prokletí ruského národa? Může se stát Rusko normální, civilizovanou zemí a pokud ano, za jak dlouho?
- Jeden můj přítel mi poté, co si přečetl mou knihu, řekl, že mu připomíná zaklínadlo a že jsem ji asi napsal proto, aby se nic z toho, o čem se tam píše, nestalo skutečností. Toto hodnocení se mi velmi líbilo, sám jsem takovým způsobem o Dni opričníka nikdy neuvažoval. Ale za tři roky mi stejný přítel sdělil: „myslím, že jsem se tenkrát mýlil. Ve skutečnosti jsi napsal předpověď.“ Jako spisovatele mě to samozřejmě těší, ale jako občana znepokojuje. Možné je cokoli, ale není jisté, kdy k tomu dojde. Kdyby mi například v roce 1984 za časů Andropova někdo řekl, že za pár let budou strhávat pomník Dzeržinského, nevěřil bych mu. Ale nejsem sociolog, nýbrž spisovatel a tato kniha je pouhou metaforou současného života v Rusku, je to umělecké dílo.

- Ve svých knihách často zmiňujete Čínu a čínské jevy. Jaký je váš vztah k Číně a k Číňanům a odkud se toto téma ve vaší próze objevuje? Pokud byste si měl vybrat, zda žít na východě nebo na západě, jaká by byla vaše volba?
- Čína mě zajímá již dlouho. Naši vládní činitelé se Číny bojí a mají se před ní na pozoru, ale vztah obyčejných Rusů k Číňanům je, myslím, dobrý. Rusko-čínské děti jsou opravdu krásné – a na tom není nic nebezpečného.
Kdybych si měl vybrat mezi východem a západem, vybral bych si okolí Moskvy. Přímo v Moskvě se žít nedá, protože kvůli řevu drahých a špinavých aut není slyšet vlastního slova. V tom městě se líbí především úředníkům, autům a bankomatům. Já žiju na okraji Moskvy v domě, který jsem si sám postavil, se svou rodinou, vnukem a se svými psy. To je moje volba mezi východem a západem.

- Ovlivnila vás nějak tvorba Andreje Platonova? Jak?
- Andrej Platonov patří mezi nejvýznamnější ruské autory dvacátého století. Jeho romány Čevengur a Stavební jáma mají obrovskou sílu a ukazují, jak se ve dvacátém století při budování obrovského imperiálního komplexu staly z lidí malé cihly, pouhé stavební jednotky tohoto kolosu. Platonovův svět je velice osobitý, mám jej rád, ale nemohu říci, že by na mě měl nějaký specifický vliv.

- Zažil jste výpady proti svojí osobě, vaše knihy byly veřejně ničeny – považujete to za nějakou obecnou ruskou tendenci?
- Paranoia vzrůstá, to ano.

- Domníváte se, že takový vývoj pro vás může mít vážné následky?
- V roce 1984, kdy se situace vyostřovala a kdy se množily domovní prohlídky, jsem si uvědomil, že pro spisovatele existují jen dvě možnosti. Buď má strach, anebo píše. Člověk, který chce být horolezcem, ale bojí se pádu do propasti, musí prostě zůstat doma a horolezcem se nestane. To je jednoduché.

- Můžete shrnout reakce, které provázely vydání Dne opričníka?
- Reakce byly a dosud jsou bouřlivé. Myslím, že se ta kniha dotkla určitého neuralgického bodu společnosti.

- Jste členem ruského Pen klubu, který se zasazuje o boj proti cenzuře. Má však v tomto směru klub nějaký vliv?
- V Rusku se vše děje shora a když bude rozhodnuto, že se zavede cenzura, tak se zavede. Mám ale pocit, že k tomu dosud nedošlo mimo jiné proto, že existují takové organizace jako je Pen klub. V jeho čele stojí vynikající a známý spisovatel Andrej Bitov, který zastává zřetelné občanské postoje.

- Nicméně Bitov byl členem delegace spisovatelů, které nedávno přijal Vladimir Putin. Myslíte si, že to byl správný krok?
- Myslím, že je to jeho soukromá věc, protože při této příležitosti vystupoval jako spisovatel, nikoli jako předseda Pen klubu. Možná, že pozvání přijal proto, že pocházejí s Putinem ze stejného města.

- Myslíte si, že vaše dílo podporuje v lidech dobré, nebo to špatné?
- Literatura nemusí a nemůže nikoho učit, vychovávat. Literatura má pokládat otázky. Není to křeslo, v němž je možné po práci odpočívat. Myslím, že literatura by měla člověka probouzet a ne ho ukolébávat.