Holčička Marie tehdy seděla ve sklepě a chtěla jít do školy. Nezajímaly ji války, střílení, ani trámy rozházené po zemi. Říkala si, že to je zřejmě nějaký vtip, že to je normální vojenské cvičení. Za chvíli nějaký veselý hlas z megafonu určitě ohlásí „konec cvičení“ a ona se bude moci vrátit nahoru, do svého pokoje, ke svým knížkám. Bylo jí patnáct let, vlasy měla spletené do tlustého černého copu, který jí sahal do půlky zad. Jen tak z nudy si ho rozplétala a nanovo pletla, zatímco se ženy z jejího domu modlily, plakaly, nebo jen tak mlčky seděly. Muži byli buď naverbováni k pěchotě, nebo předstírali nemoc a hnízdili v krytech spolu se ženami. To bylo na úplném začátku války, ve spižírnách stále plno jídla, atmosféra vzrušení. Strach se mísil s dojmy z nové situace. Později se tento pocit měl přerodit v bolavou otupělost. Jakmile boje ustaly, část lidí vybíhala po schodech nahoru a snášela koše jablek, džem, kousky chleba, občas i sladkosti. A spoustu alkoholu. Když to kolem moc burácelo, dávala matka Marii napít vína. Na, holka, pij a nemysli na nic, za chvilku to všechno skončí. Opilého sklepa se zmocňovala hysterie, případně chorobné veselí hraničící s šílenstvím. Praskalo to a rachotilo.

Zasype nás to teď, nebo až příště? Dole se vyměšovat nedalo, takže se vždycky muselo vyběhnout na schodiště, k zábradlí. Každé čůrání bylo spojeno s možností potupné smrti během vykonávání potřeby.

To nejhorší přišlo o rok později, když musela rodina paní Marie opustit svůj dům a přesídlit do uzavřeného centra města. Později, už jen s matkou, se vrátily na Opaczewskou ulici.

V srpnu 1944 obyvatelé znovu sestoupili do sklepů. Němci tam vhodili granát, zemřeli všichni. Asi sedmdesát osob. Hlavně ženy s dětmi, poněvadž muži zrovna někde běhali se samopaly. Paní Marie byla s matkou během té události nahoře, jen na chvilku, snést dolů hrnec od sousedky. Teď tu s tím hrncem stály a všechno slyšely. Výbuch tam dole, řev, ticho. Tak to ve válce chodí: zázračná přežití, kousíček štěstí, jímž nás osud obdaroval neznámo proč.

A právě to zázračné přežití zničilo Marii život. Od té chvíle už čekala jenom na smrt, měla výčitky svědomí, že ji to nerozhodilo po zdech sklepa spolu s ostatními. A přitom sousedka z pětky nežije, její novorozené dítě taky ne. Nikdo nepřežil, jen ona s matkou. A pročpak, vždyť: když umírat, tak solidárně. A místo, aby někam utekla nebo dělala, že tam nikdy nebyla, zasekla se paní Marie v onom dni. Zastavila se v oné chvíli a už nikdy se nechtěla pohnout dál.

Potom se jim podařilo schovat v bytě v přízemí, ale na konci povstání byly nahnány na protější tržiště „Zelňák“. Brigády rozvášněné Russkoj Osvoboditělnoj Narodnoj Armii pod vedením Kamińského tam nahnaly veškeré okolní obyvatelstvo. U jediné studny se tlačili vysílení lidé, co chvíli pro zábavu zabíjení vojáky. Takový Umschlagplatz pro civilní obyvatelstvo Ochoty.

Nejhorší bylo znásilňování. V bezpečí před ním nebyla ani tříletá děvčátka. RONA chodila mezi lidmi a vybírala. Zrůdní vlasovci: jak se jim dostaly ženy do rukou, nejdřív je znásilnili a potom podřezali. Němci neznásilňovali, protože nechtěli mísit rasy. Oběti byly násilím odtaženy do nedaleké školy Huga Kołłątaje, byly mučeny a následně vražděny. Nakonec spálili celou budovu, i s těly dívek a žen.

Z oken školy se ozýval zvířecí řev a jekot, který paralyzoval vyděšené lidi shromážděné na prostranství. Paní Marie u vystydlého čaje vzpomíná na tržiště, slyší ten řev a cítí smrt těch dívek. Cítí vlastní smrt.

(...)

Paní Marie chodí každý den sama na nákup na bývalý „Zelňák“. Tohle není zájezd do koncentračního tábora v Osvětimi, kladení čerstvých květin před některým z bloků. Tohle je osobní zápolení s jatkami, ve kterých v hlavní roli vystupovala ona sama, její máma, její kamarádky, sousedi. Zůstává to hluboko v paměti. Každou návštěvu bazaru provází třes rukou, paralyzující neklid, zpocené čelo. Proč tam chodí? Může přece jet do nákupního centra, které žádnou minulost nemá. Návštěvy bazaru mají podivnou příchuť rozškrábnutého strupu. Bodnutí se špendlíkem, jakoby náhodou. Třeseš sama sebou a křičíš: „Dívej se a pamatuj“. A k čemu je ta paměť dobrá? Na to se nemá smysl ptát.