Paavo Haavikko (nar. 1931) za života vydal více než 70 děl nejrůznějších žánrů.

Patrně nejvýrazněji se do dějin finské literatury zapsalo jeho dílo básnické. V 50. letech patřil spolu s Eevou-Liisou Manner či Penttim Saarikoskim k nejvýznamnějším představitelům finského modernismu. Svou první sbírku Tiet etäisyyksiin (Cesty do vzdáleností) vydal v roce 1951, první tvůrčí období završila sbírka Talvipalatsi (Zimní palác, 1959), která bývá považována za jedno z Haavikkových vrcholných děl. Jeho oblíbenou metodou byla asociativní technika, srovnávání, překrývání a prolínání historie a současnosti, zajímal jej však také jazyk jako nástroj moci. K prehistorii Finska se vrátil poemou o mlýnku sampo Kaksikymmentä ja yksi (Dvacet a jeden, 1974) a zejména scénářem k dnes již legendárnímu televiznímu zpracování Kalevaly nazvaném Rauta-aika (Doba železná, 1982).

Proslul také jako dramatik; jeho hry Ratsumies (Jezdec) a Kuningas lähtee Ranskaan (Král jede do Francie) inspirovaly ke stejnojmenným operám finského skladatele Aulise Sallinena.

Ale Haavikko nebyl jen spisovatel. V letech 1967-1983 působil jako ředitel nakladatelství Otava, poté založil vlastní nakladatelství Art House. V posledních letech se Paavo Haavikko věnoval zejména psaní pamětí, ale přesto byl nadále neúnavným společenským kritikem, který se aktivně zapojoval do celospolečenské diskuse. Za své dílo získal celou řadu ocenění, patrně nejvýznamnější z nich byla Prize Neustadt z roku 1984. Jeho básnické sbírky byly přeloženy do 12 jazyků.

Ukázky z Haavikkových básní vyšly česky v překladu Jana Petra Velkoborského a Jana Čermáka v revue Světová literatura 4/1967 a 2/1989.