Když jsem v květnu minulého roku recenzoval antologii finské lyriky sestavenou Michalem Švecem Bílé přeludy na vlnách, která představuje chvályhodný počin ve zprostředkování básnické tradice Finska českému čtenářstvu, konstatoval jsem, že kniha částečně zaceluje mezery, které v našem kulturním prostředí v recepci tohoto tématu existovaly. Tehdy mi bylo – bohužel – jasné, že Švecova antologie staví jakési mauzoleum finské poezii od reformace po 80. léta 20. století, protože taková kniha pro českou čtenářskou obec téma jednou provždy uzavře. Jevilo se mi totiž jako nanejvýš nepravděpodobné, že by se kdy někdo vrátil k textům, z nichž i ty nejmladší již překročily hranici středního věku (byť u textů je podobné dělení ještě relativnější než u lidí). Neubránil jsem se ani jistému povzdechu, že samostatných sbírek finskojazyčné poezie (v moderním slova smyslu, tedy odmyslíme-li si Kalevalu) máme v překladu do češtiny k dispozici méně než šafránu (konkrétně dvě od – při vší úctě – marginálních autorů).

Popravdě by mě nenapadlo, že ani ne do příslovečného roka a dne se budu rozepisovat o překladu nejen celé finskojazyčné sbírky, ale dokonce z pera básníka, kterého jsem již v myšlenkách pohřbil pod náhrobním kamenem Švecovy antologie. Že je řeč o (příznačně mrtvém) nestorovi finské poezie Paavovi Haavikkovi a jeho sbírce Zimní palác, která vyšla již v roce 1959, považuji už jen za důkaz toho, že cesty (překladové) literatury jsou věru nevyzpytatelné. Ne že by to však byla volba nelogická – Haavikka zná ve Finsku troufám si říct každý, patří i k nejpřekládanějším finským básníkům a konkrétně Zimní palác je považován za jednu z nejvýznamnějších finských sbírek od konce druhé světové války. To je zajisté dáno i tématy, o nichž pojednává a které z ní činí poezii „bezčasovou“, mající potenciál oslovovat čtenáře napříč prostorem a časem – jedinou podmínkou zde je ochota pořádně si zapřemýšlet.

Paavo Haavikko (1931–2008) byl nesmírně plodný autor a od debutu v roce 1951 publikoval takřka do smrti. Kromě básní psal i prózu včetně vzpomínkových textů, aforismů či literatury faktu a důležitá jsou také jeho dramatická díla pro divadlo, televizi i rozhlas. Výrazně zasahoval také do kulturního dění: patnáct let vedl jedno z největších finských nakladatelství Otava, aby si posléze na konci 80. let pod názvem Art House založil nakladatelství vlastní. Jak upozorňuje v doslovu ke sbírce Zimní palác její překladatelka Jitka Hanušová, v Haavikkových verších se projevuje i jeho vhled a zaujetí právě literárněprovozní praxí. Tematická šíře Haavikkova díla však sahá ještě dál; v jeho tvorbě často rezonují náměty a motivy z historie, folkloru, mytologie či politiky.

Jednotlivec a jeho hranice
V Zimním paláci zastihujeme Haavikka na vrcholu jeho první tvůrčí fáze, která se nesla na vlnách modernismu, jehož je autor ve Finsku pionýrem i čelním představitelem. Modernistická poetika, která se ve finskojazyčné poezii poprvé prosazuje v poválečných letech a především v letech padesátých, v Haavikkově podání tíhne k asociativnosti, repetitivnosti, obrazovosti a i po opakovaném čtení těžko prostupné polysémantičnosti. Veškerá promluva básnického subjektu je však podána „velmi civilním, takřka obyčejným jazykem“ (s. 63), jak Haavikkův styl charakterizuje opět Jitka Hanušová. K pocitu blízkosti a každodennosti přispívají také mnohé přírodní motivy (stromy, ptáci, střídání ročních dob); ty však ztrácejí svou jednoznačnost a stávají se mnohdy obtížně proniknutelnými symboly.

Ačkoliv titul vskutku odkazuje na zimní sídlo ruských carů v Petrohradu, tato okolnost nehraje v celkem devíti básních sbírky příliš velkou roli a ona budova se v nich nijak výrazně netematizuje. Motiv paláce přesto můžeme vnímat jako odkaz na prostor, který má svou rozlehlostí (v Zimním paláci je na čtyři sta sálů a celkem přes tisíc místností) potenciál asociovat celý svět; zároveň se však jedná o lidský konstrukt, který je tedy ohraničený a jako takový poznatelný. A jak uvidíme dále, prozkoumávání hranic světa je klíčovým tématem sbírky.

Spíše než na reflexi či vytváření konkrétního časoprostoru se Haavikko soustředí na konstrukci básnického subjektu. Ten zadumaně popisuje, reflektuje, hledá své místo ve vlastním světě i v samotné básni a svá slova, myšlenkové pochody a obrazy čtenáři rozhodně nijak nevysvětluje, nesnaží se je pro něj rozklíčovat. Čtenář se stává pouhým návštěvníkem v básníkově světě, který si lyrický subjekt verš za veršem buduje jakoby jen sám pro sebe, bez zájmu o to, zda bude pochopen.

Básníkova „bezohlednost“ se projevuje také vědomým překračováním formálních i obsahových hranic „poetického mainstreamu“ (připomínám však, že se pohybujeme na konci 50. let a ve Finsku), kterými se nechce nechávat spoutat a ustavičně se táže po formě i obsahu poezie, jako když se například subjekt v jedné básni jakoby z ohledu vůči čtenářskému očekávání ptá: „Hodil by se sem krátký rozhovor?“ (s. 13) a vzápětí jej do básně zařadí. Jak vysvětluje Jitka Hanušová v doslovu, prostupování forem a směřování k jiným literárním útvarům je signifikantním rysem dalších fází Haavikkovy tvorby a i v Zimním paláci nacházíme prvky různých literárních útvarů, především dialogy, upomínající na divadelní hry.

Lyrický subjekt také váhá mezi obraznou polohou, typickou pro modernistickou poezii, a polohou „epičtější“, která by obsahovala náznak vyprávění a kde by i lyrický subjekt nebyl jen reflektujícím obrazem, nýbrž se stal aktivnějším konatelem s bezprostředním vztahem k reálnému světu („V této básni jsem jen obraz, plná mysl / … / a co je to lyrika? / Chci vám vyprávět: / malý dům, úzký, vysoký, a pokoj, v němž toto píši, / nadsázka!“, s. 29). Tázání po podstatě poezie se neustále vynořuje a zanořuje, Haavikko se k němu obsedantně vrací, jako např. když do série časoprostorově neukotvených obrazů, jejichž společným jmenovatelem jsou poněkud depresivně vyznívající úvahy o ženách, pokoutně vsune verš „a jaké je téma této básně a je to báseň?“ (s. 40).

Dialogičnost mezi básníkem a čtenářem i otázky směřované ke čtenáři vztahující se k jeho vnímání předkládaného textu jsou však jen jakýmsi doplňkem k hlavnímu Haavikkovu tématu, jímž je vztah básník-báseň: jak již bylo naznačeno, obtisk „já“ v básních je pro něj obraz ze slov, ale zároveň obraz schopný vytvářet si svůj vlastní prostor. Ten jej však také svazuje: „Chtěl bych vyčinit této básni, z níž nemůžu ven / tento dech dal vyrůst stromům, / tím lesem jsem odtamtud přišel“ (s. 35). Jinou polohou téhož je silná sebereflexivita básní, která se opět vine celou sbírkou. Haavikko opakovaně přemítá nad procesem psaní a čtení básní a nad vlastním postavení v nich, jako např. v „prošel jsem lesem a kráčel od řádku k řádku“ (s. 29), „kráčím poezií“ (s. 49), či když subjekt deklarativně „odchází z této básně“ (s. 49 a 55).

Haavikkovo textové „já“ však naráží na jednu svízel: jakpak by z básně mohlo ven, když je báseň tvořena jen slovy?

Bezsmyslná metajazykovost?
Téma jazyka, jeho vlastností a zrádnosti rekurentně prostupuje celou Haavikkovu tvorbu. Nepřekvapí tedy, že i v Zimním paláci se objevuje nemálo momentů, kdy je jazyku „nastaveno zrcadlo“ (připustíme-li, že je něco takového vůbec možné). Děje se to jak návodnými konstatováními („že je slunce holé, se neříká,“ s. 12), tak především promýšlením tvořivé potence jazyka tváří v tvář světu. Jitka Hanušová v tomto kontextu připomíná jeden ze známých výroků Ludwiga Wittgensteina: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“ (s. 66), a je pravda, že motiv hranice hraje v Haavikkově sbírce velkou roli. Zásadní je však její ozkušování, resp. rozrušování. Ve sbírce na sebe hranice často bere podobu lesa, který snad lze interpretovat právě jako jazyk, resp. motiv stromu jako slovo. Chápeme-li les jako jazyk, zjistíme, že Haavikko jej sice vnímá jako hranici, ale hranici prostupnou (srov. výše „prošel jsem lesem…“), spíše tedy jako spojnici mezi „já“ a textem ve smyslu textury („kráčel (jsem) od řádku k řádku“), resp. „já“ a dílem („kráčím poezií“). Přičemž vlastností literatury je, že jazyk v ní vytváří hranici propustnou pouze jednosměrně: subjekt za ni vykročí a stane se textem, avšak vracet se může už pouze rétoricky (a tím pouze potvrzuje svou novou, textovou existenci).

Zároveň však Haavikko píše: „Chci mlčet o všem, o čem je jazyk“ (s. 30), což snad lze spolu s Hanušovou interpretovat jako okamžik uvědomění si, že „dokonalého poznání ani dokonalého zvládnutí nelze dosáhnout“ (s. 66). Nicméně si lze také připomenout jiný, neméně slavný Wittgensteinův citát „O čem nelze mluvit, o tom je potřeba mlčet“ a tušit v tomto výroku hlubší skepsi.

Haavikko nechce mluvit o jazyce – chce se vrátit „zpět tam, odkud pocházím“ (s. 30), do místa, kde není jazyk (v tomto kontextu je zbožňována i zatracována žena jako dárkyně života a „vstupní brána“ do světa, a tedy i do jazyka). Jak jsme však viděli výše, jazyku se básník vyhnout nemůže, protože jazyk tvoří spojnici mezi ním a jeho poezií. Lze psát nebanální poezii a nepromýšlet při tom jazyk? A jestli se jazyk nějak odráží v reálném světě a naopak a světy literatury nejde dost dobře konstruovat a rekonstruovat bez zapojení jazyka, o čem a jak tedy chce básník bez jazyka mluvit?

K tématu jazyka ještě jeden komentář, snad příznačný pro Haavikkovo básnictví: Hanušová píše v ediční poznámce, že slova „strom“ a „dřevo“ jsou ve finštině homonymní (puu), a uvádí příklad, že sousloví puisia lintuja převedla jako „zdřevěnělí ptáci“, protože „jaro teprve začíná a ptáci jsou po zimě dosud ztuhlí“ (s. 73). Asi těžko bychom vymysleli lepší ilustraci prvně uvedeného Wittgensteinova výroku. Ptáci věru mohou být po zimně zdřevěnělí; českému čtenáři se však v překladu – nutno podotknout, že asi nevyhnutelně – ztrácí možnost bezprostředně si spojit ptáky se stromem a interpretovat je třeba jako „ptáky stvořené ze slov“ a spíše než k mimesi tak své čtení namířit k poukazu na textovou podstatu těchto do jara se probudivších opeřenců. Toto nemá být kritika volby překladu zdůrazňující linii text-svět, ale poukázání na to, že Haavikkovi nejde nikdy jen o skutečnost, nebo jen o jazyk, ale o to, co vzniká, když se jazyk střetne se světem a vytvoří nerozřešitelné paradoxy.

Souboj Haavikkova lyrického subjektu s jazykem se tedy vede na linii zobrazování: na jedné straně k nám chce promlouvat přijatelně jednoduše (tedy bez bezesmyslné metajazykovosti, jak na ni poukázal opět Wittgenstein v trochu méně známé první části druhého citátu uvedeného v této recenzi, tedy že „Co vůbec lze říct, to lze říct jasně“) a mlčet o všem, co stojí „za“ jazykem, zároveň však Haavikkovy verše s Wittgensteinem polemizují: svět snad můžeme zachycovat jasně, ale zůstává otázkou, nakolik takové zobrazení skutečně odráží „realitu“ – „[A] kdo není sám a kdo není svět?“ (s. 30), ptá se básník a snad se tím táže po možnostech porozumění mezi lidmi, z nichž si každý v sobě nosí vlastní svět, jehož hranice tvoří les, kde lze někdy až příliš snadno zbloudit.

Úplným závěrem a místo hodnocení: doufám, že odvaha nakladatele vydat překlad sbírky moderního klasika nezůstane bez čtenářské odezvy. Možná se pak dočkáme i dalších opožděných výprav do (nejen finských) literárních krajin.