Kapitola první
Hledání podnájmu*
Je čas přijít a čas odejít. Náš čas odchodu nastal. De Fleschová nám to přišla sama říct. Byli jsme zrovna po jídle. Chléb, kousek sýra, slabý čaj, pršelo. Krajkové záclony byly v prádle, v oknech visely jen bílé čtverce rolety, tvrdá běloba před oknem, jímž náhle prosvítalo vodově bílé sluneční světlo, které stejně rychle mizelo, truchlivo.

Sam seděl opřený v křesle s rukama za hlavou a nohama nataženýma, oči zavřené. Byl smutný a já si ho prohlížel. Poprchávalo.

Vtom dovnitř vstoupila De Fleschová, potichounku ve svých starých pantoflích.

“’brý ráno, pánové.”

“Dobrý, slečno.”

“Panu Samovi není dobře?”

Sklízela ze stolu, talířky do ošatky, konývku na talířky. Hlasitě rozbíjela ticho na kousky a vše si hrnula do zástěry... a tu rezolutně:

“Jo, pánové, já vám to teda povim, je na čase s tim něco udělat… budete si halt muset vobstarat jinej pokoj… budu se stěhovat…“

„Copak… tak najednou, slečno, vprostřed měsíce?“

„Vprostřed měsíce… a co na tom? Dyk tu máte tejdenní podnájem… stěhuju se už v pondělí.“

„Ano, slečno, ovšem my si pronajímáme po měsících.“

„Ach, Joope, vůbec se s ní nevybavuj… ta se nikam stěhovat nebude, stejně jako my, jen to může výhodněji pronajmout a my musíme ven. To jsou mi móresy.“

„Ne, slečno, v tom má pan Sam přece jen pravdu, tohle není slušné, to vám tedy povím.“

„Slušný… slušný… co je komu po tom, každej udělá rád z krejcaru dva, vy stejně tak jak já. Já tu končím s celou domácností, du do služby…“

„Kliďte se nám z pokoje.“

„No dobrá, vidim, že pan Sam je zase špatně naloženej… ale řekla jsem vám svý.“

Sam, ležel dál natažený v křesle, z něhož se celou dobu nezvedl. Venku šuměl déšť, okny lomcoval vítr, který za sklem protahoval velké kapky do tenkých čůrků. Pozoroval jsem je. Déšť vyprázdnil ulici. Pod pekařskou károu seděl pes se zmoklými chomáči chlupů na hřbetě, pekařský učeň ve výklenku.

„Poslyš, Same, to je mi nadělení, teďka se stěhovat, zrovna když jsme se zabydleli.“

„Nikam se stěhovat nebudeme… zůstaneme tu.“

„No tak, nedělej rotyku… když se nás chce zbavit, musíme odtud… poohlédnu se po něčem jiném.“

„Ani mi nenapadne, běhat venku v tomhle dešti… prosím tě, ať to zase není nad nějakou stájí.“

„Ne… tak já hned vyrazím.“

„Ano, dobře… bolí mě hlava, půjdu spát...“

„A mne necháš jít do deště...“

„Copak na to musíme být oba dva… potom nechoď… ať to vyzní do ztracena, všechno půjde zase po starém...“

„Tedy nashle...“

Hned za domovními dveřmi čekal vítr a fičel přímo proti mně. Vida, nyní nejprve ven z Ostadeho ulice… tam stejně není nic k mání. Potom nejdříve do Goverta Flinka, což je jistě levnější než v Jana Steena nebo ve Van Wouově.

Musím dávat dobrý pozor… pokoj s dvojitou alkovnou nebo pokoj s komorou a jednoduchou alkovnou… a žádná sametová křesla… se snídaní… Kristepane… to je ale slota. Sam je mi taky pěkný ptáček.

Flinkova je úzká a šedivá. Všude cedulky nabízející podnájem… „ložnice k pronájmu.“ Ne, to je k ničemu…

„Zařízené pokoje k pronájmu.“ Což se tam zajít podívat, alespoň ze mne skape voda… to je nečas.

Pouze jeden zvonek… to je také vtipné, to abych se domlouval se sousedy odshora, kolikrát na koho zvonit, dvakrát na nás, třikrát na ně. Pokoje jsou v prvním podlaží. Nu což, zazvoním… jednou.

Shora, zpoza otevřeného okna, hlavu však do deště nevyklání…

„Kdo tam?“

Vystoupím z výklenku, kde jsem byl chvilku v suchu, a říkám té za oknem…:

„Paní, rád bych se podíval na ty pokoje.“

Paní si mě prohlíží od promočeného klobouku k otřepaným, zacákaným nohavicím.

„Jsou už pronajatý.“

„Cedulka zde stále visí.“

„To je na jiný pokoje… nepronajímám jen jeden.“

„Podíval bych se tedy na ně…“

Okno se zavře se zlostným bouchnutím, co říká k čertu s tebou, a ne s tichým příslibem, už jdu otevřít.

Tak tedy dále.

Déšť je stále hustší… „ložnice k pronájmu“… „místo se stravou pro slušné nájemníky.“ Zajdu tam a schovám se před deštěm… o nájemnících se stravou lze hovořit déle než o pokojích. Tak jen do toho. Tentokrát jsou tu tři zvonky. Je to v druhém podlaží, jedno schodiště přímé, druhé zatočené, obě dvě temná…

„Kdo tam… kdo tam?“

„Přišel jsem se podívat na pokoje.“

Ticho, plášť s kapucí a klobouk na mě (MNĚ – 6. pád) těžce visí, voda z nich skapává, v hlavě mám suchost únavy, šedivé domy na protější straně se mi mihotají před rozpálenýma očima… Průrva schodiště zívá černě vzhůru… a stále prší.

„Máte jít nahoru, povídá matka.“

„Dobře, slečno.“

Nahoře u schodů zírá dolů do hluboké tmy schodiště tlustá machna, bledá koule obličeje, vlhká očka, povislé tváře.

„Dobrej, pane.“

„Dobrý den, paní… vaše dcerka říkala, ať jdu nahoru.“

„Matka je vevnitř,“ odsekne odule, „jděte přede mnou.“

V pokoji sedí matka, hubená, řídké tmavé vlasy prošedivělé.

„Posaďte se… pane. Janičko, vezmi pánovi plášť, ale nezmačkej ho, posaďte se sem… jsem nahluchlá… pořádně ho pověš, Janičko… můžeme si promluvit… jinak bude samá šmouha… když dovolíte, budu pokračovat ve své práci.“

Matka štupuje punčochu. Tmavě lesklá zelená napjatá na hlavě hříbku bez nohy, na ztvrdlém chodidle velká díra, zpod sukně jí čouhá špinavě šedá noha s černými nehty.

„Přišel jste se podívat na pokoje?“ vyptává se stařena a její slova tančí podle štupovací jehly.

„Ano, paní… pro přítele a pro mne.“

„A ták… dva pánové, to by se nám zrovna hodilo, pochopte, coby vdova s jedinou dcerou nemůžu mít v domě všecko…“

Povislé tváře se bez ruměnce nafukují, vlhká očka koukají do kamen, pozorně.

„Hleďte, vlastně to tak ani nejsou pokoje, máme jenom tenhle pokoj a ložnici pro mě a pro dceru… no a pak ještě kumbál na uhlí. Ale na půdě jsme nechaly přehradit útulnej pokojík… papírový tapety na zdi…“

Kamna hřejí, v pokoji se snáší teplá ospalost… tlachání nahluchlé stařeny se line jakoby z dálky… jsem znavený a ospalý, mokré prádlo se zapařuje.

„…obrázek na stěnu… jen si to představte a Janička vám to může jít ukázat.“

Lenivé teplo otupuje, v očích rozpálených únavou mi ztěžka hasnou předměty kolem… stařena doštupovala, špinavou šedivou nohu rychle strká do punčochy.

„Budem se o vás starat jako o vlastního…“

Venku ťuká zlověstný déšť na zamlžená okna…

„Ano, paní, chtěl bych si to ještě rozmyslet, musím o tom také promluvit s přítelem…“

„Nechcete se nejdřív na pokojík podívat?“

„Obávám se, paní, že pro nás bude příliš malý… mně by to nevadilo, ale přítel studuje…“

„Vy jste taky student?“ dotírá stařena a přitom se ohýbá, stahuje si druhou punčochu a napíná ji na hříbek, vrásčitý obličej tázavě otočený ke mně.

„Janičko, koukni se, jestli uhlí už prohořelo…“

„Já? Ne, paní.“

„No, Janičko, tak vidíš sama.“

„Tedy, dám vám vědět… paní, kdybyste…“

„Váš plášť.“

„Ano, buďte tak laskava.“

„Janičko, ať se nám neotře o stěny, jinak mi umouníš celou chodbu…“

Venku opět na dešti a větru… musím o dům dál. Je už půl dvanácté… děti vybíhají ze škol, kluci halasí s kabáty a plášti vzdutými větrem, kalhotami nad kotníky plandajícími… jiní po sobě cákají u stružky městské kanalizace. A kousek od školy „pokoje k pronájmu“. První patro, slušný dům, v suterénu obchod s máslem a sýry, v domě nic.

Zkusím zazvonit.

„Jó, kdo tam?“

„Na podnájem… paní.“

Řinčivé zasmání… z jiného pokoje řinkot smíchu, přes zábradlí schodiště se naklánějí čtyři děvčata a jejich smích jemně cinká, cililinká jeden přes druhý…

„Ó, Joliette, mesijé kvůli podnájmu… Odette jak se vede a tobě… no ne, no ne.“

Za mnou prosvítá světlo horním schodištním oknem.

„Ať de vašnosta nahoru, ách, no ne… pokoje jsou už pronajaté.“

Stojím ještě dole u schodů a rozumím, vítr foukl do otevřených dveří.

A jemný hlásek seshora a druhý a další….

„Nechcete si pokoje prohlídnout… přes noc i přes den… no tak Joliette… to je pro tebe, Odette…“

Opět na ulici. Déšť a vichr, pořád dál, cedulky na pronájem pokojů zmoklé… „hledá se slušný nájemník“… „zde je místo pro slušné nájemníky“… „ložnice k pronajmutí“… „zařízené pokoje k pronajmutí“. Číslo 254, první podlaží… dole zelinářství, tři zvonky. To je dobré, hned půjdu dovnitř.

Žena, stařík, dvě děti. Pach moči.

„To je můj otec… tatínku, pán kvůli podnájmu… pojďte se mnou, pane.“

Je to v zadním traktu domu. Velký pokoj a hodně světla, dvojitá alkovna.

„To bude jen pro vás?“

„Ne, pro mě s přítelem, ale pokoj s alkovnou nám také bude stačit.“

„Jak se vám líbí… podívejte, máte tu nádherný výhled do zahrad ve Steenově ulici…“

„Pokoj je to náramný, ale pochopte, musím si o tom ještě promluvit s přítelem… možná, že ho bude chtít také vidět…“

„No, pane, na to já čekat nemůžu, už o něm uvažuje taky někdo jiný a zítra odpoledne mi přijde říct, jak se rozhodnul.“

„No tak víte co, já ho beru, jen jsem se chtěl přeptat, jací jsou tu sousedé?“

„Nó, moc dobrý… ovšem apropó pane, nezapomněl jste na zálohu?“

„Kolik to dělá?“

„Čtyři zlatý, pane.“

„Čtyři zlatý? To je dost.“

„Jak to můžete říct, nájem je patnáct zlatejch za jednoho, osmnáct za dva, tejdenní nájem zálohou, to je přeci běžný, a čtyři zlatý ani tejden nejsou.“

Zaplatím ještě pětačtyřicet centů navrch.

„No, tak já tu cedulku sundám… nashle vašnosto… kdy se nastěhujete?“

„Myslím, že v pondělí, ale možná že už v sobotu… počítejte se sobotou, to bude lepší, stejně je máte prázdné… nashledanou paní.“

„Nashle.“

Rychle domů, už je po dvanácté… hopem ještě beru unci klobásy.

A radostně chvátám stále ještě šuměním lijáku domů. Plášť ztěžklý deštěm přes ruku, kabát promočený.

Sam ležel natažený na podlaze na podložce z polštářů s očima snivě bloudícíma.

„Nazdar.“

„To mě podrž… to už jsi zpátky?“

„Už?... krucinál, vždyť jsem promokl na kost.“

„To pořád tak prší?“

„To si piš. Spal jsi?“

„No… podřimoval, teď když to říkáš, slyším, že lije (leje?)… jsi hotov?“

„Ano, nádherný pokoj s dvojitou alkovnou, člověče, za osmnáct zlatek, to není drahé, co?“

„Ne, to je dobré, kdy se stěhujeme?“

„Myslel jsem, že v sobotu… poslyš, Same, já se tak plahočil, dáš mi polibek?“

„Ne… ale jestli máš chuť, jeden si vezmi…“

Sklonil jsem se nad Samovu snědou tvář. Pružně se napřímil a praštil mě mezi oči, až se mi udělaly bílé, žlutobílé mžitky.

„Jedeš!“

„Propánajána.“

 

* Překlad je pořízen z prvního vydání (které neprošlo autocenzurou, viz článek o J. I. de Haanovi) z roku 1904, publikovaného v Digitální knihovně nizozemského písemnictví (www.dbnl.nl) pod značkou DBNL-nr haan008pijp01_01.

Poznámka 1:
Tento překlad byl pořízen a autorkou poskytnut ke zveřejnění na stránkách iliteratura.cz za účelem představení Jacoba Israëla de Haana (1881-1924) a jeho díla - prvního románu s otevřeně homoerotickou tematikou v Nizozemí. Jde o první - pracovní verzi textu chystaného k vydání knižnímu.

Poznámka 2:
Kniha vyšla roku 2006 pod názvem Pijpelinky v nakladatelství Tichý Byzanc.