Poezii je třeba naslouchat, tak jako nasloucháme hudbě. Poezie pracuje se zvukem – s dlouhými a krátkými zvuky, těžkými a lehkými důrazy, tónovými vztahy samohlásek, vztahy mezi souhláskami, což je stejné jako instrumentální barva v hudbě. Poezie leží mrtvá na stránce knihy, dokud ji někdo svým hlasem neoživí, stejně jako hudba v notové osnově není ničím víc než instrukcemi pro hudebníka. Zkušený hudebník si více či méně představí zvuk, a zkušený čtenář je schopen mentálně slyšet to, co jeho oči vidí na stránce: ale ani jeden z nich není spokojen, dokud jeho uši neuslyší skutečný zvuk nesený vzduchem. Poezii musíme číst nahlas.

Čtení potichu je zdrojem poloviny nepochopení, které způsobilo nedůvěru veřejnosti vůči poezii. Bez zvuku se čtenář dívá na verše stejně, jako se dívá na prózu, a hledá význam. Posláním prózy je předat význam, avšak tento význam nemůže být vyjádřen stejným způsobem, jako je tomu v poezii. Tím se poezie nezabývá.

Poezie se nesnaží vytvořit význam, ale krásu. Anebo, pokud trváte na určitém nadužívání slov, "význam" poezie je jiného druhu. Spočívá ve vzájemném vztahu mezi verši a vzorci zvuku, někdy harmonickém, jindy kontrastním a disonantním, který posluchač spíše cítí, než mu rozumí. Řádky veršů ve zvuku neseném vzduchem vyvolávají hluboké emoce, pro které próza dokonce ani nemá jméno. Publiku, které poezii naslouchá, to není ani třeba vysvětlovat. Tito lidé nemají ani čas, ani chuť hledat v poezii prozaický význam.

Je velmi málo umělců s jasným a analytickým myšlením. Dělají to, co dělají, protože musí. Někteří o tom pak zpětně, notně zkresleným způsobem přemýšlejí a snaží se neobratně zdůvodnit svoji práci. Tak vznikají teorie, jež jsou zavádějící pro kritiky a začátečníky, a někdy i mrzačí dílo umělců, kteří se snaží dodatečně vysvětlovat své dílo.

Není potřeba žádné teorie pro to, co v naslouchání přináší radost, ať už je to hudba nebo poezie. Teoretici sledují umělce a marně se je snaží vysvětlit. Vše, na čem záleží, je zvuk, ať už ve slovech, či v notách. Lze docela dobře nadchnout publikum tím, že přednášíte dobré básně i v cizím jazyce. Viděl jsem, jak básně Háfíze či Goetha, čtené v originále, měly na publikum téměř stejný účinek, jaký by měly na obecenstvo znalé němčiny či perštiny.

Není pravidlem, že skladatelé jsou nejlepšími interprety vlastních skladeb, a stejně tak básníci nejsou vždy nejlepšími recitátory svých básní, i když skladatel a básník mohou vždy přinést ve svém přednesu něco, co vědí jen oni a co by jinak zmizelo. Někteří básníci nemají dobrý hlas, anebo se ho nenaučili používat. Někteří jsou tak ponořeni do struktury svého řemesla, že například dělají přehnaně dlouhé pauzy na konci verše a ztrácejí rytmus. Jiní zase propadají jakési manýře, takže třeba stále opakují určité kadence, přičemž výsledkem je spíš jakýsi nepříjemný monotónní šum, asi takový, jaký někteří faráři způsobují při zdlouhavém kázání v kostele. Takové chyby určitě odrazují řadu lidí od účasti na čteních poezie.

Na druhé straně, herci jsou zas deformováni svou profesí. Neradi dávají své krásné hlasy do služeb básně, chtějí využít celý svůj rozsah i na básně, na které stačí jen část rejstříku. Jsou vycvičeni pro jeviště tak, aby vytěžili maximum z každého kontrastu, takže poezie často v jejich podání zní příliš teatrálně. Nicméně, v každém případě, básníci i herci, i když jen přednášejí verše, vám dají z básně víc, než kdybyste ji jen potichu sami četli v knize.

Nenechte se klamat tím, že básni nerozumíte, ani když rozeberete a zanalyzujete každou řádku, propátráte každičký verš, vyhledáte všechna slova v Oxfordském slovníku a všechny aluze a odkazy v encyklopediích a příručkách. Tento druh znalostí vám porozumění básně spíše ztíží, protože když jí pak budete naslouchat, budete rozptýleni množstvím nepodstatných fragmentů. Unikne vám význam básně, kterým je to, jak zní.

Všechna umění jsou dnes zaneřáděna šarlatány, kteří dychtí po penězích a po slávě, nebo jen potřebují výmluvu pro svou lenivost. Čím méně veřejnost rozumí umění, tím je to pro tyto šarlatány snadnější. A jelikož obliba veřejných čtení poezie stále roste, existuje zde celé nové pole působnosti pro tyhle podvodníky, a pro člověka neznalého poměrů je těžké odlišit podvodníka od básníka. Je to o trochu méně obtížné, když je poezie čtena nahlas. Vykalkulované mletí pantem brzy začne nudit. Otřepané věci jsou brzo příliš řídké a snadno vyšumí.

Na slavném čtení v proslulé Albert Hall byla spousta podvodníků. Také tam bylo pár skutečných básníků. Ale ti nejhorší a nejzákeřnější šarlatáni obsadili katedry a křesla na univerzitách, píšou pro týdeníky nebo pracují pro BBC, Britskou radu a jiné věhlasné instituce. Případně si hledají nějakou příhodnou ulejvárnu. V osmnáctém století to byla církev. Kdyby tito lidé měli číst nahlas a veřejně básně před publikem, jejich prázdné verše by je brzy usvědčily a smetly ze scény.

Přeložil Petr Mikeš