Název trošku zavádí - ve skutečnosti nejde o divadlo antického Řecka, ale jen o řecké divadlo V. stol. př. n. l. Přesto je možno hned v úvodu knihu označit za malý zázrak. Nebývá zvykem, aby teatrolog (byť teatrolog, který prý nakonec klasickou filologii vystudoval) disponoval tak hlubokými znalostmi příslušné etapy řeckého divadla, aby měl tak neuvěřitelnou znalost sekundární literatury a aby dokázal podat látku na úrovni současného odborného diskursu. Znám v této době snad jediného klasického filologa, který je schopen takového rozsahu: je jím Richard Green, který pravidelně v nepravidelných časových úsecích komentuje veškerou produkci vztahující se ke studiu antického divadla v časopise Lustrum. Ten ovšem, stejně jako jiní na slovo vzatí odborníci na antické divadlo, by považoval napsání takovéto knihy za přílišný luxus. M. Kocúr žije v zemi, která má sdostatek dobrých knih a studií o antickém dramatu. Našim čtenářům jsou známy především Kottovy studie, mezi polskou klasickofilologickou elitou nepříliš pozitivně hodnocené, ale mnohé z prací odborníků jako T. Zielinski, V. Strebrny, S. Dworacki, W. Steffen, J. Lanowski přesáhly kontext polské vědy. Do této doby tu však nebyly - pokud vím - žádné vlastní dějiny antického divadla.

Po krátkém úvodu, k němuž se ještě vrátíme, podává autor přehled stavu bádání doplněný krátkou, nesmírně užitečnou bibliografií (I, str. 28-59). Už z tohoto přehledu vyplyne autorova vlastní stratégie: za nejzávažnější příspěvek k poznání antického divadla považuje totiž poměrně čerstvou práci Davida Wilese Tragedy in Athens (Cambridge 1997), která je pro něho syntézou moderního bádání (Taplin, Vernant, Vidal-Naquet, Loraux, Seaford, Goldhill). Tak jako Wiles bude Kocúr ve svém výkladu zkoumat řecké divadlo v jeho politickém a náboženském kontextu, těžit z poznatků strukturální antropologie a pokoušet se interpretovat materiál na základě vztahů zapsaných už v jeho struktuře. Není proto divu, že na počátku jeho výkladu stojí chór (II, str. 60-141), a herec (III, str. 142-181). Teprve pak se věnuje Dionýsovu divadlu v Athénách, což zahrnuje současně vše, co označujeme jako "Theaterwesen", tedy kromě divadelního prostoru také divadelní mašinérii, kostým a masku (IV, 182-252) a konečně inscenaci řeckého dramatu v rámci divadelních slavností (V, str. 253-312), při čemž klade důraz na para-divadelní události jakými jsou pompé, komos, oběť aj. a Knihu uzavírají dva malé přídavky o moderním inscenování antiky (str. 313-324) a postavení režiséra (str. 325-328), přídavky kupodivu velmi stručné, uvážíme-li, že autor je rovněž režisér. Knihu uzavírá (kromě katalogu ilustrací, které knihu nejen příjemně osvěžují, ale dodávají čtenáři vskutku téměř všechen materiál nutný k pochopení textu) a obšírná bibliografie (str. 336-360).

Dozvíte se tu vše, dokonce vše i o těch otázkách, které většinou v knihách psaných pro širší veřejnost (nemyslím tím populární studie, myslím prostě knihy určené také někomu jinému než klasickým filologům a archeologům) cudně obcházíme, protože se nám nechce informovat čtenáře o nejistotách vyplývajících z nedostatku faktů. Informace, které Kocúr dokázal shromáždit, utřídit a seriózně a jasně podat o verši, hudbě, scénické mluvě a pohybu, otevírají divadelníkům netušené souvislosti. Kocúr dokáže problémy spojené s fragmentárností dochovaného materiálu překonat, i když zaplacená cena je velká. Dozvíme se sice vše (a velmi příjemné je i to, že téměř u každého problému se tak dozvíme i mnohé o vývoji názorů v té které oblasti), ale téměř nikdy se nedozvíme, co si myslí autor. Musíme se vrátit na počátek, k úvodu, majícího název, který polštině můžeme jen závidět: Kultura uczestnictwa, str. 1-27). Tady podává Kocúr zřetelně své pojetí divadla jako aktu účastenství na společném díle, existujícím pouze v pevném svazku s řeckou polis a její nábožensko-politickou strukturou. Toto pojetí se nijak zásadně neliší od toho, co můžeme číst v nejlepších pracech 2. pol. 20.století. Problém podle mého soudu nastává tam, kde chce autor ve zkratce podat další osud řeckého a římského divadla (str. 19-27). Vzhledem k tomu, že vlastním předmětem jeho studia (a také jeho láskou) je divadlo klasické doby, jeví se mu další vývoj vlastně nezajímavý. Jeho vztah k římskému divadlu je přezíravý, což jej mimochodem spojuje s cambridgeskou skupinou, která pod vedením P. Easterling vydala The Cambridge Companion to Greek Tragedy (Cambridge 1997). Překvapující je také, že jej vlastně nezajímá autor jako takový a velmi málo jej zajímá obecenstvo. Tím se blíží pojetí, které prezentoval ve své velmi užitečné a také velmi stručné příručce H.-D. Blume, která se dočkala několika vydání (Einführung in das antike Theaterwesen, Darmstadt 1978). Je-li ovšem Blumeho knížka cosi jako kapesní vydání, Kocúrova kniha by se dala charakterizovat spíše jako mohutná encyklopedie. Encyklopedie jsou však většinou jen povrchním (a značně se opožďujícím) svědectvím o stavu bádání. Kocúrova kniha je precizní zprávou a je opravdu up to date. Doufám, milí teatrologové, že čtete polsky. Nic lepšího totiž nenajdete.

publikováno v Divadelní revui 2002, 3, str. 59-60, na iliteratuře se souhlasem autorky